aneb Trahit sua quemque voluptas.

Ahoj, mám tu provás další kapitolu Času na změnu a jednu zprávu. Čas opět přidávám v sobotu místo zamýšleného pátku, tentokrát kvůli neskutečnému zmatku, který se mi porařilo vytvořit v obetovaných a neobetovaných kapitolách. Tímto se také omlouvám fridě, kterou jsem otravovala, jestli by mi mohla poslat opravenou osmičku, kterou mi už dávno poslala.
K té zprávě... Ve čtvrtek hodně brzy ráno odjíždím do zahraničí, takže další kapitola se tu neobjeví dřív než 20. dubna.
Jo, ještě jsem zapomněla... Od autorů jsem získala povolení na překlad Desiderium Intimum. Do minulých komentářů mi ale Assez psala, že už se na to někdo od nás ptal. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli o tom něco nevíte, protože bych se do toho nechtěla pouštět, jestli už to má někdo jiný.
PS: Pro ty, kdo ještě nepochopili datování, tak to zvírazněné datum je datem Harryho zápisu do deníku. (No, já jen kdyby náhodou někdo...)
_______________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________________________________

Severusi,

vzpomněl jsem si, jak jsem si poprvé uvědomil, jak jsi silný. Ne fyzicky, ačkoli i v tomto ohledu se o sebe dokážeš postarat. Mám na mysli to, jak jsem viděl záblesk toho, čím jsi jako dítě prošel. Možná je třeba jedné zmučené duše, aby poznala druhou, ale já neviděl nic z toho slabého, vyděšeného kluka, o kterém jsi věřil, že jsi jím byl. Místo toho jsem viděl to samé odhodlání a odvahu, jakou dnes vidím v muži. Znovu a znovu jsi mi dokázal, že i když už není v co věřit, síla ducha pokračuje.

24. dubna 1997, nová časová osa

Snape povytáhl obočí. „Víš, že mám."

Harry se zvedl z křesla. „Tak ji dones… pane," dodal, když na něj Snape nebezpečně zazíral. „Vím, že jste nadaný Nitrozpytec, takže bych navrhl Nitrozpyt, ale…"

„Ale ty jsi stejně vyškolený Nitrozpytec a cokoli bych v tvé mysli viděl, by bylo podezřelé," dořekl za něj Snape.

Harry přešel za učitelský stůl a opatrně ze zdi sundal portrét Serpenity. „Dochází nám čas," řekl. „A nechci, aby uprostřed přišla."

„Bude absolutně rozzuřená, že s ní bylo pohnuto, Harry. Jestli je tvým cílem vyhnout se Brumbálově pozornosti, navrhuji, abys ji nechal tam, kde je," řekl Snape a z boční skříňky vytáhl velkou misku stříbrné kapaliny.

„Prostě řeknu ostatním obrazům venku, aby jí vyřídily, že tu pro ni připravuješ překvapení a aby potichu počkala, až si pro ni přijdeš."

Snape opatrně postavil Myslánku na stůl a vypadal trochu zmateně. „A jaké překvapení by to mělo být?" zeptal se podezíravě.

Harry ho odbyl. „To je problém na pozdější dobu. Něco vymyslíme," řekl přes rameno, odstranil zamykací a zvuk-pohlcující kouzla z místnosti a odlevitoval portrét dveřmi ven. Když ke své spokojenosti obnovil kouzla soukromí, pomalu se otočil ke Snapeovi, děsíce se toho, co přijde.

Pomalu přešel ke stolu, čelem ke svému profesorovi a příteli. „Je mi líto, že to musím udělat," řekl potichu, lítost evidentní v jeho hlase. Zhluboka se nadechl. „Myslánka přijme jenom pravdivé vzpomínky, žádné vědomě upravené myšlenky, sny a další falešné vzpomínky, které by mohly být upraveny."

„Jsem si toho vědom, Pottere," vyštěkl Snape.

Harry si povzdechl. „Jen jsem si myslel, že ti to připomenu než… začneme."

Poté, co si úplně pročistil mysl, Harry si utřídil myšlenky a pomalu je začal přesouvat, jedno stříbrné vlákno za druhým, do vířící kapaliny v misce na stole. Začal se svými prvními vzpomínkami na život u Dursleyových, vyhýbaje se všem příliš nebezpečným. Jmenovitě všem, kdy ho krutě týrali. K tomu, čeho chtěl dosáhnout, byly irelevantní a nemohl dovolit, aby se na ně Severus příliš zaměřil, až přijdou důležité vzpomínky.

Vybral si vzpomínku, jak potkal Hagrida, jistý si tím, že radost ze zjištění, že je kouzelník, to všechno vylíčí. Opět potřeboval odvrátit náznaky hrubého zacházení jeho strýce, jakým trpěl ten týden, kdy začaly chodit jeho bradavické dopisy.

Stále rychleji procházel svou myslí a hrůzy jeho života ho ovlivňovaly každou vteřinou víc a víc. Vyber tuhle vzpomínku, pomyslel si. Slyšel, že Voldemort zabil jeho rodiče, jeho matka pro něj obětovala svůj život. A tuhle: viděl Siriusovu vyzáblou strašidelnou postavu po třinácti letech v Azkabanu. Ztrátu Siriuse za Závěsem. Přicházení o rozum, jak čas šel a stále více lidí z jeho okolí umíralo.

A teď ta nejtěžší část. Je mi to tak líto, Severusi, pomyslel si. Vytahoval jednu vzpomínku za druhou a po tvářích mu tekly slzy. Tady, pomyslel si. Jsi smrtijed. Zabil jsi a mučil jsi nevinné lidi. Nenávidíš mě a mučíš mě za hříchy mého otce. Podívej, vrátil ses zpět ke straně dobra. Zachráněný osobou, která pro tebe znamenala nejvíc. Ale jsi zahořklý a chladný. Navždy změněný tím, co jsi udělal.

Tak, tahle je důležitá. Harry od svého spánku odtrhl poslední vzpomínku a opatrně ji vložil k ostatním do misky. Všechno jsem změnil. Kvůli svým sobeckým důvodům jsem změnil skutečnost. Tenhle nový svět, co jsem vytvořil je špatný, nikdy to takhle nemělo být.

Harry zvedl slzami zbrázděný obličej k profesorovi, roztřeseně se nadechl a zašeptal, „Připrav se."

Snape na Harryho chvíli zíral, v obličeji počínající zděšení. Naklonil se nad třpytící se kapalinu a zadíval se do ní. Zmizel.

Dlouho poté Harryho z lehkého spánku v křesle probudil záblesk světla a Snape se objevil za stolem. Harry zůstal úplně bez hnutí, zatímco Snape se vratce otočil od Myslánky a přepotácel k malému umyvadlu u vzdálenější zdi, kde prováděl většinu svých soukromých výzkumů. Zbědovaně zvracel a nevšiml si, když ho objala Harryho ruka a podepřela jeho chvějící se tělo. Konečně se jeho žaludek uklidnil natolik, aby ho Harry mohl opatrně posadit na podlahu vedle pracovní desky a otřít mu obličej studeným mokrým hadrem. Harry si ani nevšiml, že brečí, dokud mu Snape neotřel slzy z tváří.

„Omlouvám se," šeptal Harry chraplavě stále dokola. „Omlouvám se."

Snape jenom zavrtěl hlavou a pokynul mu, aby mu pomohl postavit se. Když byl opět usazený u stolu, vytáhl z hábitu hůlku. „Accio whiskey," zamumlal a ke stolu okamžitě přilétla láhev jantarové tekutiny a dvě skleničky a elegantně přistály na tmavém dřevě.

Beze slova obě skleničky nalil a jednu podal Harrymu.

Harry ji pomalu přijal a unaveně klesl do křesla, ve kterém poklimbával. Dlouhé minuty mlčeli. Kamenné zdi tu místnost tak dobře izolovaly; Harry se nemohl zbavit pocitu, že on a Severus jsou jediní dva lidé na světě. Srkal whiskey a nevnímal pálení, které mu způsobovala v krku.

Konečně Snape promluvil. Jeho hlas byl tichý, ale Harry cítil, že se do něj vrací jeho síla. „Potřebuji nějaký čas, abych si to mohl promyslet. Neboj se," řekl a zvedl ruku, když se ho Harry chystal přerušit. „Budu držet to cos mi dnes svěřil v nejvyšší tajnosti." Harry si s úlevou oddechl. „Prozatím," dodal Snape.

Harry se ho opět pokusil přerušit, ale Snape předešel všem protestům zvednutím obou rukou. „Teď se se mnou o tom nehádej. Potřebuji trochu času, Harry."

Harry ztěžka polkl. Moc ho nepotěšilo, že ho Severus tak odbyl, ale chápal jeho potřebu být sám. Němě kývl a roztřeseně se postavil, aby odešel z profesorova kabinetu. Než proklouzl dveřmi, ještě jednou se rychle otočil. Snape bez mrknutí zíral na křeslo, ze kterého Harry právě vstal, v rukách pevně svíral skleničku whiskey, jeho oči tvrdé.

Příštích několik dní Harrymu ubíhalo mučivě pomalu. Nebyl schopen vyvléknout se ze svých každodenních povinností, aniž by k sobě přitáhl moc pozornosti, takže pořád pravidelně chodil na vyučování a k jídlu. Svůj volný čas trávil na Astronomické věži, kde přemýšlel o tom, jaké složité cesty jeho život nabíral, obzvlášť o té poslední. Odmítl se utápět v sebelítosti, místo toho svoji mysl zaměstnával návratem do původní časové přímky. Avšak jeho podvědomé přání nevracet se dělalo soustředění se na tento úkol nesnadným, ne-li nemožným.

Konečně za ním přišel Snape. Našel Harryho na Astronomické věži, tak jako to bylo v těchto dnech obvyklé a upoutal jeho pozornost prásknutím hůlkou do nejbližší okenní římsy. Harry vyskočil, otočil se tak rychle, že téměř ztratil rovnováhu a chvíli se nebezpečně kymácel na jedné z otevřených říms.

Jakmile získal rovnováhu, vztekle zazíral na mistra lektvarů. „Příště bych ocenil nějaké varování, jestli by vám to nevadilo, profesore," prohlásil jízlivě.

„To bylo varování, Pottere. Přestaň trucovat a pojď." Snape se otočil na podpatku a odplachtil z místnosti, dolů po schodech.

„Netrucoval jsem, pane. Přemýšlel jsem." Zamumlal Harry a klusal za Snapem.

„Samozřejmě."

Harry při jeho kousavé poznámce protočil panenky, ale v duchu se radoval, že je jeho profesor opět v normálu. Jestliže mu někdo může pomoct napravit tuto polízanici, pak Harry věřil, že Severus je ten, kdo může uspět.

„Kam jdeme?" zeptal se Harry, když prošli hradem a skrze hlavní bránu vyšli ven do chladného odpoledne.

„K hranicím hradních ochran," přišla ostrá odpověď.

„Abys mě mohl beze svědků zabít?" Harry si nemohl pomoct, ale musel si zavtipkovat.

„Ne," odpověděl Snape a zcela ignoroval Harryho škádlivý tón. „Abychom se mohli přemístit do Londýna." Obrátil se k mladíkovi, který musel doslova běžet, aby mu stačil. „Jdeme na Grimmauldovo náměstí." Opět se obrátil a pokračoval ve svém vysokém tempu. Harry se přinutil neptat se na nic dalšího, protože věděl, že nemá pokoušet profesorovu trpělivost.

Na kraji Zapovězeného lesa se Snape zničehonic zastavil a otočil, takže do něj Harry vrazil. Předtím, než Harry mohl zamumlat omluvu, Snape si ho přitáhl do náruče a přitiskl si ho pevně k hrudi. Rozechvělý z pocitu, který jím při Snapeově blízkosti projížděl, si stěží všiml, že se přemístili.

Harry cítil, jak téměř okamžitě dorazili do cíle a hned věděl, co Severus udělá, takže ho pevně chytil kolem pasu. Samozřejmě, že jakmile zmizel poslední pocit z přemístění, Snape se od Harryho prudce odstrčil ve snaze udělat mezi nimi mezeru. Když si uvědomil, že je Harry k jeho tělu pevně přichycený, utekl mu z krku rozčilený zvuk.

„Pusť mě, Pottere!" zavrčel.

„Ne," řekl Harry paličatě. Zvedl ke Snapeovi obličej a prosil ho očima. „Nedokážu si představit, čím právě teď procházíš," promluvil rychle, než s ním Snape ztratí trpělivost. „Ale prosím, neodstrkuj mě od sebe. Jsi jediná věc, která mi brání v zešílení." Harry nedokázal zabránit tomu, aby se mu při posledním slově nezlomil hlas. Okamžitě ucítil, jak se Snapeovo sevření na jeho nadloktích zjemnilo, a jak ho Snape začal pomalu hladit po zádech. Chvíli tak zůstali a pak se Snape pomalu odtáhl. Tentokrát ho Harry pustil.

Naráz se otočili a zamířili k domu. Harry se odvážil položit tichou otázku. „Už mi řekneš, proč sem jdeme?"

Snape se ani neobrátil, aby mu odpověděl, ale v jeho hlase bylo mnohem méně chladu než předtím. „Chci se podívat, jestli ten kámen, který jsi našel je v domě i v této časové ose," řekl. „Jestliže je a já ho budu moci prozkoumat, mohlo by se ukázat, že je nezbytný pro opravu toho, co jsi změnil."

„Doooobře." Upřímně řečeno, nebyl si jistý, jaká je pravděpodobnost, že ten kámen najdou, ale… kdo nic neriskuje, ten nic nezíská, pomyslel si pochmurně.


09.04.2011 18:34:02
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5772"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one