aneb Trahit sua quemque voluptas.

Kapitola 8 (druhá část)

Omlouvám se za přetržení. Ta kapitola je trochu delší, takže se mi tam celá nevejde a děkuji Salazaret za upozornění. :)
____________________________________________________________________________________
____________________________________________________________________________________

Dům se jim objevil, když Severus potichu pronesl zaklínadlo, hůlku schovanou v rukávu hábitu. Zatímco vycházeli do schodů a procházeli halou, Harry se pokoušel potlačit nepříjemné myšlenky. Tady všechny ty problémy začaly, pomyslel si.

„Knihovna, jestliže si to dobře pamatuji?" zeptal se Snape potichu a Harry prostě přikývl. Vyrazili k dvojitým dveřím na levé straně foyer, když je zastavil hlasitý hlas.

„Hej. Co je to tady?" Nahoře na schodech se objevil Sirius a zíral na dva návštěvníky ve vstupní hale. Pomalu scházel ze schodů, zapínal si manžety u košile a podezíravě se na ně díval. Harry v duchu zasténal - tomu se říká štěstí. Sirius těch posledních několik týdnů nebyl slepý k Harryho fascinaci profesorem lektvarů, a přestože se nikdy přímo nezeptal, Harry věděl, že jeho kmotr uvažuje o povaze jejich vztahu.

„Nic se neděje, Siri," řekl Harry tvářeje se tak nevinně, jak jen to bylo možné.

„Doopravdy?" zavrčel Sirius, který mu očividně nevěřil. „Tak co tu děláte uprostřed školního dne, Harry?" zeptal se jeho kmotr.

„Rozhodně NE to samé, co tu děláš ty, Blacku, nenech se mýlit," odsekl Snape. „Já mám smysl pro slušnost a špetku kontroly. Na rozdíl od ostatních," dokončil zhnuseně.

Severus při té narážce zrudl. Sešel k úpatí schodů, založil si ruce na hrudi a vyštěkl: „Co se to s tebou sakra děje?"

„Nelíbí se mi, co naznačuješ," odsekl Snape, ale jeho hlas se trochu uklidnil.

„Není třeba přiživovat mlýny drbů," zavtipkoval Sirius a jeho hlas už také nezněl tak ostře.

Snape krátce pohlédl na podlahu a pak opět pohlédl na Sirisuse. „Pouze jsem si chtěl půjčit jednu knihu z tvé knihovny. Harry vyjádřil touhu trochu si oddechnout od studií, neviděl jsem jediný důvod, proč by mě nemohl doprovodit," prohlásil pevně.

Sirius ještě chvíli sledoval svého kolegu a pak si viditelně oddechl a také krátce sklopil oči. „Omlouvám se."

Když napětí povolilo, Harry se s úlevou hluboce nadechl. Přestože byl zvyklý vídat, jak si ti dva jdou po krku, vždycky se při tom cítil nepříjemně.

„Tak pojď, Harry. Když už jsi tady, můžeš mi říct nějaké drby." Sirius ho chytil kolem ramen a vedl ho do kuchyně. Ale když Harry otevřel dveře do příjemně teplé místnosti, uslyšel shora hlasitou ránu. „Co to bylo?" zeptal se zmateně.

„Nic," odbyl Sirius Harryho otázku. Harry viděl, jak Snape postavil oči v sloup a vyrazil ke dveřím knihovny.

„Tak," pokračoval Sirius. „Je pravda, že Ronův antikoncepční lektvar obarvil Parvatinu kůži na modro?" zeptal se.

Za chvíli se dveře do kuchyně rozletěly a vkráčel Snape. „Pojďme, Pottere," řekl škrobeně, zcela ignorujíce čaj a koláč, který Sirius právě postavil na stůl. „Mám dnes ještě spoustu práce. Nenechám se tu ještě zdržovat vaší čajovou party."

Jak Sirius, tak Harry na něj zírali, šokováni jeho hrubostí. Siriusova židle zaškrábala o podlahu, jak se zvedl, aby druhému muži čelil. „Prostě…"

„Slyšel jsem z vrchu nějaký rozruch, Blacku, možná by ses tam měl podívat." Snape se na něj ďábelsky usmál a jak si Harry všiml, výsledek byl děsivý. Ale posloužil jako dokonalé odvedení pozornosti jeho kmotra od skutečnosti, že je mu Harry unášen přímo pod nosem.

Sirius vyrazil ke dveřím kuchyně. „No, jen to zkontroluju a ujistím se, že je všechno v pořádku. Uvidíme se později, Harry," zavolal přes rameno a zmizel.

Harry vyvedený z rovnováhy Snapeovým chováním a dumající nad chováním svého kmotra se nechal vyvést z domu, dolů po schodech a na chodník, kde je Snape opět přemístil do Bradavic.

 

Snape prkenně kráčel přes školní pozemky k hradu, aniž by jedinkrát vzal na vědomí Harryho přítomnost za sebou. Harry byl zběsilým tempem stále více zadýchaný, ale tvrdohlavě odmítal dovolit, aby se mu druhý muž vzdálil. V knihovně se muselo stát něco hrozného, pomyslel si. Cokoli to bylo, Snapea to vyděsilo. Harry již dokázal rozeznat profesorovy nálady. Těžce dýchal a odhrnul si vlasy z očí, když se konečně zastavili. A pak si všiml, kde se zastavili.

„Tvé soukromé komnaty?" zeptal se.

„Ano, Pottere," zavrčel Snape. „Požaduji trochu soukromí." Harry ignoroval zřejmou narážku a místo toho vklouzl dovnitř dřív, než se dveře zabouchly.

„Jsi hluchý, Pottere?" zařval profesor.

„Přestaň mi tak říkat!" zahulákal na něj Harry. Najednou byl vzteklý, srdce mu zběsile bušilo a ruce zatínal v pěst. „Nenávidím to! Vždycky jsem to nenáviděl! A nenechám se od tebe takhle zapudit! Nejsem dítě!"

Snape se na něj díval. Přestože jeho vlastní vztek rostl, při tom pohledu nemohl popadnout dech. Harryho kůže byla zrudlá, jeho hruď se vzdouvala. Oči mu tak živě jiskřily emocemi, že to Snapeovi připadalo, jako by zářily. Jeho obnošené tričko schovávalo jenom málo ze svalnaté hrudi a rukou. Stejně tak odrané džíny nenechávaly skoro nic představivosti. Navzdory přesvědčení mu vyschlo v ústech a přes vztek jím začalo projíždět vzrušení. Bezohledně to potlačil.

„Harry," procedil přes zaťaté zuby. „Potřebuji trochu soukromí. Prosím odejdi."

Harry zavrtěl hlavou. „Neodejdu. Řekni mi, co se stalo."

Snape cítil, že přestává svůj vztek ovládat. „Hned!" zařval.

Harry udeřil pěstí do malého stolku, který Snape používal k osamoceným jídlům. „Nevyděsíš mě!" zahulákal na něj. Snape sledoval, jak se od místa kam dopadla Harryho pěst začínají jak pavoučí síť rozlévat tenké výhonky světla. Předtím, než stačil otevřít pusu, aby ho varoval, se stůl rozpadl na mnoho kusů. Působivé, pomyslel si.

Harry stál a zíral na trosky Snapeova stolu. Zaváhal a ukázal na hromadu trosek. „Já… omlouvám se," řekl potichu.

„Ovládej se," zasyčel Snape. „Ovládni svou magii, dřív než s ní někoho zraníš."

Harry se z šoku rychle oklepal. Jeho vztek zmizel a zanechal ho prázdného a chladného. Roztřeseně se nadechl a opět si odhrnul vlasy z očí, zanechávaje je zcuchané. Druhou ruku natáhl ke svému profesorovi, pokoušeje se s ním jakkoli spojit. „Co se s tebou děje?" zeptal se potichu.

„Co myslíš?" zeptal se Snape ledovým hlasem.

„Něco kvůli tomu kamenu?" odvážil se zeptat Harry.

„Samozřejmě!" odsekl Snape.

„No?" zeptal se Harry, ruce dlaněmi vzhůru, žádaje vysvětlení.

Snape se postavil, na chvíli se sklonil nad svým pracovním stolem a pak se najednou rozmáchl rukou nad povrchem stolu. Všechny lahvičky, sklenice a papíry se rozlétly po podlaze. Harry zadržel dech, nepamatoval si, že by nad sebou profesor kdy tak ztratil kontrolu.

Snape potichu promluvil, obrácený ke svému studentovi zády. „Nebyl tam."

„Předpokládal jsi, že tam bude?" zeptal se.

„Ano, ty idiote!" zařval Snape a otočil se, aby na něj mohl vrhnout jeden ze svých vražedných pohledů. „Může to být naše jediná šance," řekl tišeji.

„Teď už chápu, proč jsi vzteklý. Ale nevylévej si to na mě, prosím," domlouval mu Harry.

Snapeův vztek dosáhl vrcholu. Jeho pohled se zúžil, začal se potit, zatímco se každý sval v jeho těle napjal, čekaje na explozi. „Přijmeš někdy zodpovědnost za tu spoustu hloupostí, co jsi udělal?" Každým slovem nabýval jeho hlas na intenzitě. „Nejsi schopný ničeho jiného než uspěchaného, impulzivního chování. Jsi hrozbou. Slepě a záměrně za sebou necháváš chaos a bolest!" Poslední slova byla zařvána, a když konečně odezněla ozvěna, Snape jasně viděl Harryho přes své vztekem zamlžené oči.

Ten impozantní a silný kouzelník zmizel. Místo něj tu stál chlapec s hlubokou bezmeznou bolestí v očích. Tento Harry stál úplně bez hnutí, ruce obtočené kolem těla, jako by si myslel, že může sám sobě poskytnout útěchu a sledoval Snapea s vyděšeným, uštvaným výrazem v obličeji.

Snape vycítil, co přijde, zlomek sekundy předtím, než Harry vystřelil ke dveřím. Vymrštil se za mladíkem a chytil ho zrovna, když rozrazil dveře. Váha jejich těl dveře zabouchla. Nepřemýšlel o ničem jiném, než jak mu nabídnout útěchu. Severus ho pevně sevřel v náručí, přišpendlil ho nohama, protože se mu pokoušel vytrhnout. Sklonil hlavu k Harrymu, schoulil si hlavu do jeho vlasů a začal mu tišivě šeptat do ucha.

„Omlouvám se. Omlouvám se," broukal mu potichu. „Prosím, odpusť mi. Dokonce i takový muž jako já se musí občas sklonit před strachem." Pokračoval v konejšení a šeptání mladému muži, kterého držel v náručí, dokud necítil, že se Harry jak psychicky, tak fyzicky vzpamatoval.

Trochu se odtáhl a vzal Harryho obličej do dlaní. „Omlouvám se za svůj výbuch." Palci jemně hladil slzami potřísněné tváře a hleděl Harrymu do očí. „Nenechám tě v tom samotného," slíbil tiše a rty se letmo dotkl Harryho. Jeho sevření se automaticky upevnilo, když Harry při tom letmém kontaktu slabě zasténal, ale vyhnul se prohloubení polibku.

„Věř mi," naléhal na mladého muže.

„Vždycky," odpověděl Harry potichu.

09.04.2011 18:30:39
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "6733"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one