aneb Trahit sua quemque voluptas.

Uf, tentokrát jsem kapitolu v termínu ještě stihla :) Jak to bude s tou další netuším, protože od pondělí mi začíná zkouškové a fride začne v nejbližší době také. Takže nám držte palce :D
_______________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________________________________

Severusi,

proč jsem předtím nepřemýšlel o následcích našeho setkání tady v minulosti? Věděl jsi, že se setkáme? Pamatuješ si mě? Je to dokonce možné? Protože jsi mě neposlal ještě víc zpátky? Teď, myslím… sakra, nevím, co si myslím. Díky Merlinovi, že to vypadá, že rozumíš tomu, jak tohle všechno pracuje, protože já jsem úplně mimo! Mám dodávat, že to, že musím opakovat sedmý ročník, mi na náladě rozhodně nepřidává?

22. září 1975

Harry poslušně následoval Brumbála do Velké síně, a když mu ukázal, že si má sednout na kraj učitelského stolu, udělal to. Se zájmem sledoval, jak ostatní studenti plní místnost, zabírají svá místa u čtyř kolejních stolů. Harry se pokoušel být nenápadný, ale nemohl si pomoct a musel sledovat svého otce, Siriuse a Remuse, jak vstupují do místnosti a sedají si na svá místa u nebelvírského stolu.

Ti tři byli ve skvělé náladě, že se po dlouhých letních měsících opět setkávají, smáli se a žertovali. Zatímco je sledoval, Sirius chytil kolem ramen nejdříve Jamese a pak Remuse, pevně je k sobě přitiskl a společně se něčemu smáli.

Vypadají tak mladí, pomyslel si Harry. Tak bezstarostní. Jako by před sebou měli celý život s ničím jiným než sluncem na obzoru. Harry při náhlé bolesti u srdce zavřel oči. Pro tyhle tři žádné slunce nebude. Ztěžka si povzdechl, narovnal ramena. Zastavil se těsně předtím, než si pokusil posunout chybějící brýle. Přestaň se pořád ošívat, nadával si.

Očima střelil k řediteli, protože zaslechl, jak ředitel řekl jeho jméno.

„A nyní, děti, než zahájíme letošní rozřazování, chtěl bych, abyste přivítali Jonathona Harrisona. Až do této doby, byl vyučován soukromě, ale v letošním roce se k nám připojí jako student sedmého ročníku a dokončí své vzdělání." Ředitel Harrymu pokynul rozmáchlým gestem. „Prosím, postarejte se o to, aby se tu cítil vítaný," dokončil.

Harry se na Brumbálův pokyn krátce postavil, ale když se znovu pokusil posadit se, pokynuli mu ke stoličce stojící mezi učitelským a studentskými stoly. Harry přes sevřené rty hlasitě vydechl, ale přešel ke stoličce a jejímu „obyvateli". Vzal Moudrý klobouk, který na ní byl usazený, krátce se zastavil, pak si nasadil klobouk na hlavu a sedl si na stoličku. Ať to mám za sebou, pomyslel si.

Neznám tě? Zeptal se Moudrý klobouk.

Ne, ne. Odpověděl Harry klobouku, jehož hlas mu zněl v hlavě.

Jsi si zcela jistý? otázal se klobouk. Jsi mi velmi povědomý.

Jsem si jistý, že se mýlíš, řekl mu Harry klidně.

Hmmmm, jestli si jsi opravdu jistý. Tak se na to podívejme, Nebelvír a Zmijozel. Jistojistě máš mnoho vlastností z nich obou. Hmmm.

Harry trpělivě čekal, zatímco si Moudrý klobouk šťastně broukal a zvažoval své rozhodnutí. Nakonec to stupidní broukání nemohl snést už ani o chvíli déle. Také podezíral Brumbála a zbytek učitelů a studentů, že za chvíli začnou přemýšlet, proč to tak dlouho trvá.

Promerlina, zařval v duchu na klobouk. Tak už se konečně rozhodni!

Jak myslíš! nafoukl se klobouk. No dobře, mladý muži, kterou kolej by sis vybral?

Samozřejmě, že Nebelvír, odsekl Harry.

„Zmijozel!" zařval klobouk na celou místnost a Harry stiskl zuby, používaje celou svou slabou sebekontrolu, aby ten zatracený klobouk nezadupal do země, když se zvedal ze stoličky a vracel ho na ni.

„Za tohle tě dostanu," zašeptal mu, když ho pokládal. Klobouk na něj jen „vyplázl jazyk" (pozn. překladatele: No, ten překlad tu není moc přesný, ale doopravdy nevím, jak to přeložit do češtiny. Pro ty, co mají zájem dozvědět se, co klobouk doopravdy udělal, odkaz na téměř vševědoucí Wikipedii.), a když prváci vešli do síně, pustil se do své každoroční písně.

Harry hlasitě polkl, slabě se na Brumbála usmál a došel ke zmijozelskému stolu. Téměř si nevšímal způsobu přivítání a sedl si na konec stolu, zaujímaje nedbalý, ale obezřetný postoj. Nemohl si pomoct a krátce pohlédl k nebelvírskému stolu - právě včas, aby viděl, jak se na něj Sirius chladně dívá. Úžasný, pomyslel si Harry s povzdechem. Tohle udělá všechno ještě jednodušší.

Harry se po zbytek večera držel stranou, v tichosti se najedl a aktivně někoho vyhledával jen, když dorazil ke vchodu do zmijozelského sklepení. Tehdy si uvědomil, že nezná heslo do společenské místnosti. Zrovna když se chystal, že se obrátí a vyrazí na dlouhou cestu zpět do Velké síně, aby našel zmijozelského prefekta, vynořila se ze stínů ruka a dopadla mu na rameno.

Zapracovaly jak jeho pud sebezáchovy, tak i bojový trénink, takže se otočil, vytáhl hůlku a přišpendlil útočníka na zeď. Osobu se mu podařilo identifikovat, až když si byli tváří v tvář a Harry jí tiskl hůlku ke krku. Adrenalin mu okamžitě zmizel z žil a jenom šokovaně zíral na osobu, kterou tiskl ke zdi.

„Se…Severusi?" zeptal se a z hlasu mi čišela nevíra.

Druhý chlapec na něj jenom zíral s nicneříkajícím výrazem. „My jsme si byli představeni?" zeptal se klidným, pevným hlasem, přestože měl ke krku stále přitisknutou Harryho hůlku.

„Já…ne," vykoktal Harry. Odstoupil od Severuse, sklonil hůlku a jenom krátce zaváhal, než ji zastrčil. Hlavou mu vířily myšlenky. Pozvedl k druhému chlapci oči a hlasitě polkl. Jeho tělo při tom pohledu začalo samovolně reagovat.

Byl to nepochybně Severus. V žádném případě si toho muže nemohl splést, nezáleží na tom, kolik mu zrovna bylo. Ve skutečnosti tak moc připomínal Severuse, kterého Harry opustil (dvakrát), že z toho byl zaražen. Chlapec před ním neměl chování sedmnáctiletého chlapce. Kde je ten oheň a živost, kterou viděl u svého otce a ostatních? Neměla každá mladá osoba právo na bezstarostnou nevinnost, která doprovázela její mládí? Ty jsi ji neměl, připomněla mu jeho mysl.

Tento Severus se pyšnil mnoha fyzickými rysy, které jeho starší já nemělo; jeho vlasy byly čisté a zářivé, zuby rovné a bílé, nos nezlomený. Ale jeho oči byly stejně staré a strhané, jako budou za dvacet let. Byly ostražité a podezíravé a Harry cítil svůj rostoucí vztek na cokoli, co způsobilo, aby byly takové.

Matně si uvědomoval, že se na něj Severus zvědavě dívá. Harry si nervózně projel rukou vlasy, nechávaje je rozčepýřené tak jako obvykle i přes změnu barvy a natáhl ji k druhému chlapci.

„Jonathon…Harrison," řekl a na zlomek sekundy začal panikařit, protože si nemohl vzpomenout na příjmení.

Severus se ostražitě podíval na jeho nataženou ruku a pak sarkasticky odpověděl, „Severus…Snape," a potřásl mu rukou.

Když se jejich ruce dotkly, Harryho napadlo, jak některé věci, jmenovitě mužův suchý humor, zůstávají stále stejné. Oba dva najednou zadrželi dech při jiskření, které doprovázelo jejich dotyk. Harryho vzrušení, které během jejich rozhovoru trochu opadlo, se vrátilo v plné síle. Podvědomě upevnil svůj stisk na chlapcově ruce a bojoval s nutkáním přistoupit k němu blíž.

Severus podle všeho zažíval podobné dilema. Jeho dech byl mělký, oči doširoka otevřené, dokonce i na přítmí sklepení. Harry přinutil své nohy k pohybu, než udělá nějakou hloupost. Odstoupil od druhého chlapce a přerušil jejich kontakt, stejně jako intenzitu chvíle.

Pozorně Severuse sledoval, ale jeho zmijozelský přítel si ho jenom s vypočítavým výrazem prohlížel. „Zajímavé," bylo vše, co řekl.

Harry si odfrkl a znovu si pročísl rukou vlasy. Tohle je jeho Severus. Mistr zdrženlivého vyjadřování.

Harry si odkašlal. „Zapomněl jsem se zeptat prefekta na heslo, než jsem odešel ze slavnosti," řekl a pokoušel se dostat své emoce do normálu. „Mohl bys mi ho prozradit?" zeptal se.

„Samozřejmě," odpověděl Severus. „Koneckonců, jsi Zmijozel."

Jakmile se Severus otočil k portrétu strážícímu společenskou místnost, Harry nad jeho prohlášením protočil oči v sloup. Až příště zavítám do Brumbálovy kanceláře, klobouk by se měl raději schovat, pomyslel si zlomyslně.

Když vstoupili do společenské místnosti, všechna konverzace utichla. Harry nad tím chováním pozdvihl obočí, ale pokud si dobře pamatoval, Zmijozelové jsou podezíravá cháska. Ignoroval tedy jejich divnou reakci na svůj příchod a následoval Severuse přes místnost a temnou chodbou k tomu, o čem předpokládal, že je ložnice sedmého ročníku. Všiml si, že zatímco procházeli společenskou místností, Severus ani jednou nezpomalil, nebo se kolem sebe nerozhlédl. A vypadalo to, že ti dva studenti, kteří je na chodbě míjeli se oběma, jak Harrymu, tak Severusovi vyhnuli velkým obloukem.

„Ehm… Severusi?" zeptal se Harry, zatímco procházeli pochodněmi osvětlenou chodbou.

„Ano?" odpověděl Severus, stroze a výstižně. Chodba byla natolik temná, že se Harry ani neobtěžoval skrývat úšklebek, jaký v něm ta odpovědět vyvolala. Najednou cítil, že poprvé od doby, co přijel, se cítí uvolněně. Byl se Severusem a začínal si uvědomovat, že mu nezáleží na tom, kolik mu je, nebo ve které časové ose ten muž je, protože Harry ho miluje.

„Jsou tví spolužáci vždycky tak… hm… nepřátelští k nováčkům?" zeptal se Harry a málem zakopl o svého průvodce, který se znenadání zastavil a otočil. Doopravdy budu muset koukat, kam šlapu, pomyslel si. Poslední dobou se mi to stává často.

Severus na Harryho zíral s přivřenýma očima a pak odpověděl, „Jsem to já, kdo přitahuje jejich nepřátelství, ne ty. Nemusíš se obávat," řekl a bezostyšně si Harryho prohlížel. Otočil se a opět vyrazil chodbou. „Jsem si jistý, že ty si uděláš přátele rychle," pronesl jízlivě.

Harry se zamračil a nadechoval se k odpovědi, když Severus znovu nečekaně zastavil, tentokrát před velkými dřevěnými dveřmi. Harry je otevřel, ale při slabém světle, které dovnitř pronikalo z chodby, toho ze stísněné místnosti viděl jen velice málo. Tiše vysloveným „Lumos" rozsvítil přeplněný vnitřek. „Tohle bude tvůj pokoj, sdílíš ho se třemi dalšími sedmáky," řekl Severus.

„Třemi?" zeptal se Harry a znovu se rychle rozhlédl po pokoji. „Je to trochu stísněný, ne?" zeptal se napůl žertovně.

Severus se beze slova otočil a vyrazil pryč pochodněmi osvětlenou chodbou, zanechávajíc Harryho zmateného uprostřed chodby.

„Počkej!" zavolal. Severus se zastavil, ale neotočil se. Jeho záda zůstala strnulá a rovná, hlava vysoko zvednutá. Ale Harry v jeho postoji cítil napětí, na to už ho znal příliš dobře.

Harry se znovu přátelsky zasmál a zmateně potřásl hlavou. „Co mi uniká, Severusi?" zeptal se jasným hlasem, který se rozléhal chodbou.

Druhý chlapec se otočil a přešel k Harrymu. „Myslel bych, že je to zcela zřejmé," ušklíbl se a vypadal výhružně.

Ale Harry se znovu jenom zasmál a bez bázně sledoval druhého chlapce, aniž by vypadal, že je jeho chováním vyvedený z míry. „Zlověstné," protáhl potichu a pozorně druhého chlapce sledoval. Bez přemýšlení se natáhl, aby se Severuse dotkl. Přejel mu prsty od spánku k bradě. „Jsi úplně stejný," zašeptal a jemně laskal teplou tvář. „Kam se poděla tvá nevinnost?" pokračoval stále stejným jemným šepotem a vůbec si neuvědomoval, jaký zmatek ve svém spolužákovi rozdmýchává.

V tom okamžiku Harrymu nezáleželo na ničem jiném, než udělat věci pro toho chlapce lepšími. Toužil odstranit všechnu tu bolest a nedůvěru z jeho očí a nahradit ji přinejmenším trochou toho štěstí, o kterém věděl, že je ho Severus schopný. Přistoupil blíž, natáhl druhou ruku, aby se ho mohl dotknout, ale Severus se mu vytrhl. Tmavé vlasy se mu vlnily kolem obličeje, oči doširoka otevřené překvapením.

„Co chceš?" zeptal se Severus drsně, vypnul se do své plné výšky a zlostně na Harryho zíral.

„Myslel bych, že je to zcela zřejmé," odpověděl Harry.

„Jsi šílenec!" zasyčel Severus. „Chceš, aby se k tobě všichni chovali jako k vyvrhelovi jenom proto, že ti jde o rychlej sex?!"

„Cože? Sakra, proč?" zeptal se Harry, ale Severus jenom zavrtěl hlavou a odvrátil se.

„Zmijozel by měl být trochu inteligentnější, pane Harrisone," řekl znechuceně. „Neslyšel jsi mě, nebo jsi doopravdy tak tupý? Nejsi to ty, koho všichni nenávidí, jsem to já. A proto ti radím, že jestli chceš na týhle škole přežít, drž se ode mě dál," zakončil Severus chladně. Jeho obličej vypadal dokonale klidný, zářný příklad sebekontroly, ale Harry viděl, že chlapec před ním se stále ještě nenaučil takovou míru sebeovládání, jakou bude mít jednou jako muž. Ruce se mu trochu třásly a jeho dech byl přerývaný. Když se znovu otočil pryč, Harry si nemohl odpustit, aby neměl poslední slovo.

„Budu se přátelit s kým budu chtít, pane Snape. Rozhoduji se sám," řekl pevně. Otevřel dveře do pokoje a právě do něj vcházel, když se prázdnou chodbou rozezněl Severusův hlas.

„Pak jsi cvok."

Sakra, pomyslel si Harry. Nikdy nemůžu mít poslední slovo!

Prvních pár týdnů školy strávil Harry jak vyhýbáním se Severusovi, tak sledováním Pobertů. Po první noci se rozhodl, že přestože touží po Severusově přítomnosti, jakékoli spojení s ním by mohlo udělat jeho již tak složitý úkol nemožný. Budoucímu Mistru lektvarů nevěřili a neměli ho rádi všichni studenti stejně, dokonce i ti z jeho vlastní koleje. Fámy, které o něm kolovaly, byly absurdní. Černá magie, obětování a rituály. Říkalo se, že Severus má prsty ve všem temném a ďábelském. Přestože Harry věděl, že Severus je neprávem odstrkován, uvědomoval si, že se musí držet dál. Měl cíl, docela důležitý, a nechtěl si házet klacky pod nohy, ještě než vůbec začal.

Sledování svého otce, Siriuse a Remuse se stalo jeho oblíbenou zábavou. Přestože toho o dynamice této skupiny věděl dost, fascinovalo ho sledovat je jako rozpustilé mladé muže, o kterých toho tolik slyšel, v porovnání se zodpovědnými dospělými, které znal. Harry rychle pochopil, proč lidé tuto skupinu buď milují, nebo nenávidí.

Všiml si, že když se něčemu oddali, jejich vytrvalost a kráčení si za cílem byly legendární. Viděl, jak se to odráželo v mnoha věcech. Excelovali ve svých oblíbených předmětech, v obraně a občas ve složitých předmětech. Ale také dokázali zcela pohořet v ostatních předmětech dokonce, i když byly zcela jednoduché. Také bez váhání chránili mladší žáky své koleje, obvykle řešíc výbušnou situaci s minimálním povykem. Harry musel přiznat, že to na něj udělalo dojem.

Na druhou stranu, pokud se zaměřili na něco, co neměli rádi, nebo to shledávali jakkoli dělajícím potíže, jednomyslně pracovali na tom, aby to buď změnili k obrazu svému, nebo to zničili. Nejčastěji to bylo prováděno na nočních toulkách s Jamesovým neviditelným pláštěm, kdy se chlapci zapojovali do množství lumpáren. Harry byl schopný jejich činy sledovat jenom díky své odborné znalosti historie této party a díky své dlouhodobé znalosti rozložení hradu. Zjistil, že sledování porušitelů školního řádu je snadnější, než by si myslel.

Harry znovu a znovu přemýšlel, jak zvládají dělat úkoly. Vypadalo to, že jenom za první týden stihli způsobit více pozdvižení, než Weasleyova dvojčata za celou svou bradavickou kariéru. Rychle došel k závěru, že být příjemcem jejich hněvu by nebylo vůbec příjemné. Proto věděl, že se bude muset chovat opatrně. Ale ani na konci druhého týdne školy nebyl o nic blíže tomu, aby se k nim dostal. Navíc měl i jiné problémy.

Bylo to druhý den školy, když si Harry uvědomil, že opustil svůj čas bez jedné kriticky důležité informace. Když osamoceně seděl v zadní části učebny formulí a sledoval, jak jeho otec se svými přáteli vchází dovnitř, projel jím záblesk strachu, když viděl, jak Peter Pettigrew vchází do třídy za ostatními chlapci. Harry si všiml, že Petr nebyl na zahajovací slavnosti, takže to bylo poprvé, co ho spatřil. Poprvé v této časové ose. Projela jím silná vlna vzteku a nenávisti a byl to jenom Severusův zaujatý pohled, když vzduch kolem něj začal sršet energií, co ho přinutilo stáhnout svou magii zpět předtím, než nenávistně vyrazila k druhému chlapci.

Co se s Peterem stalo? pomyslel si zoufale. Nevzpomínal si, že by se o něm někdy jeho rodiče nebo Sirius nebo Remus zmínili. Bylo to, jako by pro ně nikdy neexistoval. Co se stalo, přemítal Harry, že to tak úplně odstřihlo Petera od ostatních Pobertů? Bylo to vůbec důležité? dumal. Rozhodl se, že pravděpodobně ano. Protože jeho otec by musel mít enormní důvěru a víru v Červíčka, aby ho ustanovil Potterovic strážcem tajemství. Tento detail byl důležitým prvkem, protože Červíčkova zrada Harryho rodičů vedla přímo k Voldemortově útoku na Harryho. Ale teď to vypadalo, že Peter a ostatní Pobertové spolu sotva mluví.

Harry zasténal a položil si hlavu na složené ruce, čímž si vysloužil další Severusův zkoumavý pohled. Složitost a spletitost této situace působila Harrymu ochromující bolest hlavy a to byl teprve druhý den. Začínal pochybovat, že to sám může zvládnout. Byla to tato myšlenka a jeho touha po Severusovi, co pohánělo jeho odhodlání vyhýbat se druhému chlapci. Jediný pohled, jediné pozvání a Harry věděl, že by skončil v jeho náruči. Říkal si, že právě teď si nemůže dovolit žádné rozptylování. Avšak jeho srdce hlasitě protestovalo.

14.05.2011 11:43:48
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5054"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one