aneb Trahit sua quemque voluptas.

Kapitola 13 (druhá část)

Rychle se vysprchoval a oblékl a vyrazil ze sklepení, hradem k nebelvírské věži. Byla to dlouhá cesta, ale dala Harrymu šanci rozhodnout se, jak se k Pobertům přiblížit. Protože James i Sirius byli oba v týmu, věděl, že je to skvělá šance.

Zatímco se poflakoval před portrétem Buclaté dámy, přetrpěl nesčetně nevraživých pohledů od Nebelvírů mířících na snídani. Nakonec se portrét otevřel a vyšel jím zvuk Siriusova halasného hlasu následovaný Remusovou tichou odpovědí. Harry vystoupil ze stínů vedle portrétu a odkašlal si.

Rychleji, než by si myslel, byl přitisknut na zeď a na krk mu mířily tři hůlky.

„Ztratil ses, Harrisone?" ozval se Sirius výhružně.

Harry se pevně zadíval do Siriusových planoucích očí a pak přejel pohledem na Jamese a na Remuse, záměrně na každém z nich prodlel pohledem.

„Ustup, Siriusi," řekl James, sklonil hůlku a trochu odstoupil, opouštěje Harryho osobní prostor. Remuse rychle následoval jeho příkladu. Sirius na chvíli zaváhal, než hůlku sklonil, a na rozdíl od Jamese a Remuse neodstoupil.

„Ocenil bych trochu úcty," řekl Harry ledově a ani ty emoce nemusel předstírat. Merline, Sirius dokáže být takový bastard.

„Co tu děláš?" zeptal se Remus svým obvyklým klidným hlasem.

„Přišel jsem se s vámi podělit o jednu informaci, to je vše," řekl Harry smířlivě. Byl schopný se nad to povznést a chovat se slušně, jestli mu to pomůže.

„A jaká informace by to byla?" zeptal se James.

Harry se narovnal a odstrčil se od zdi. Ten pohyb ho dostal tělo na tělo se Siriusem. Tato minimální mezera mezi nimi zůstala jenom chvilku, protože Sirius ustoupil a postavil se vedle Jamese a Remuse.

„Děkuji," řekl Harry. Když nikdo nic neřekl, uvědomil si, že čas na přátelské povídání skončil. „Přišel jsem vás varovat, abyste na ranním tréninku nepoužili svá obvyklá košťata."

„A proč sakra ne?" zařval Sirius, a kdyby o James s Remusem nezadrželi, zase by se vrhl k Harrymu.

Harry si nemohl pomoct, aby při té scéně neprotočil oči. „Doopravdy, Blacku!" vyplivl. „Dokázal bys vydržet aspoň den, aniž bys nedostal do držky, kdybys neměl své přátele, kteří tě chrání před tvou horkokrevností? Myslíš někdy předtím, než mluvíš?" zeptal se kousavě.

Sirius zrudl do jasné červené, ale Harry ztřetelně slyšel Remusův potlačovaný smích. Zcela nečekaně se napětí té situace rozplynulo. James se připojil k Remusově tichému smíchu a Sirius se otočil a zlostně na ně zíral.

„Co?" řekl, ale to je rozesmálo ještě víc. Nakonec to Sirius vzdal a připojil se k jejich smíchu. Tvářil se zahanbeně.

Harry si netrpělivě odfrkl. „Mohli byste se teď prosím obejmout, abychom to měli z krku? Chtěl bych to tu dokončit a jít na snídani." Bože, pomyslel si. Den ode dne zním víc a víc jako Severus.

James se k němu otočil, ruce zkřížené přes hruď. „Dobře, Harrisone. Řekni, s čím jsi přišel. Nechceme být zodpovědní za to, že přijdeš o svůj toast s džemem."

Harry se to rozhodl vyřešit rychle a mile. „Vaše košťata byla očarována, aby vás během ranního tréninku shodila."

„Proč?" zeptal se Remus.

„Aby se jeden nebo více z vás zranil tak, že by odpoledne nemohl nastoupit," vysvětloval Harry pomalu, jako by mluvil s malými dětmi.

„Všechna kouzla na košťatech by byla odhalena při kontrole před zápasem," řekl James. „Ale ráno před tréninkem by to nikdo neudělal," dokončil a mnul si bradu.

Harry kývl. Remus se s obavou podíval na Jamese. „Co uděláme?" zeptal se.

Harry odpověděl, ještě než to stihl jeho otec. „Zrušte trénink," řekl. „Až budou před zápasem kontrolovat košťata, objeví ta kouzla. A když detekční kouzla odhalí, kdo ta kouzla vyčaroval, Zmijozel bude přinucen zápas vzdát."

„Tohle je nebezpečný trik," řekl Sirius. „Jak mohli vědět, že ta košťata nebudou po té nehodě zkontrolována?"

Harry pokrčil rameny a prosmýkl se kolem Pobertů. „Myslím, že doufali, že jim toho nebudete schopni příliš mnoho sdělit," odpověděl.

Když Harry procházel kolem svého otce, James ho chytil za ruku. „Proč jsi nám to řekl, Harrisone?" zeptal se. „Jsi Zmijozel," řekl, jako by to všechno vysvětlovalo.

Harry si podrážděně povzdechl. „Zmijozelové jsou úskoční, Pottere. Ale nepodvádí." Došel ke schodišti, ale na vrcholu se zastavil a otočil se. „Nebyla by to čestná výhra." S tím se otočil a vyrazil dolů po schodišti, odmítaje se ohlédnout, aby viděl efekt, jaký jeho slova měla na ostatní chlapce. Jen ať se podusí, pomyslel si.

Toho večera, když Harry a Severus vcházeli do Velké síně na večeři, Brumbál vstal a promluvil ke studentům.

„Dělám to nerad, ale musím poukázat na jednání těch, kteří by dnes způsobili tolik bolesti. Prosím, děti, nedovolte, aby vás předsudky vašich kolejí ovlivnily natolik, abyste jednali žárlivě nebo násilně. Z takto získaného úspěchu nebudete mít žádné uspokojení." Brumbál se významně odmlčel a pokračoval. „Kvůli sabotáži košťat nebelvírského mužstva skupinkou zmijozelských studentů byl famfrpálový zápas, který se měl dnes konat, zrušen. Vítězství bylo přisouzeno Nebelvíru, Zmijozel prohrál."

Když se Brumbál vážně posadil na své místo uprostřed učitelského stolu, v místnosti se rozproudil hovor. Vedle Harryho si Severus jenom odfrkl a pokračoval k dlouhému zmijozelskému stolu na vzdáleném konci Velké síně. Harry zůstal stát u dveří o chvilku déle a cvičeným okem si prohlížel studenty. Nezdálo se, že by někde doutnalo potlačované nepřátelství, dokonce ani mezi Nebelvíry. Příjemné překvapení, pomyslel si. Pravděpodobně si myslí, že jsme dostali to, co si zasloužíme. Počkej, řekl si pro sebe a smutně potřásl hlavou. Kdy jsi o sobě začal přemýšlet jako o Zmijozelovi?

Když Harry procházel kolem nebelvírského stolu, aby se připojil k Severusovi na večeři, vzhlédl, aby zrovna zachytil slabé kývnutí od svého otce. Když přejel pohledem přes stůl, dostalo se mu stejného poděkování od Siriuse a Remuse. Ta zpráva byla jemná, ale jasná. Harrymu se podařilo strčit nohu do dveří.

Později té noci, když byli Harry se Severusem konečně ukojeni a leželi si spokojeně v náručí, začal Harry svému milenci pokládat jemné průzkumné otázky.

„Seve, proč toho víš tolik o černé magii?" zeptal se tiše. Připojil k této potenciálně výbušné otázce jemné pohlazení Severusovy hrudi a břicha.

Severus si povzdechl. Věděl, že někdy, a spíš dříve, než později, se bude muset Jonathonovi svěřit, jak to slíbil. Kupodivu ty silné protichůdné pocity, které mu normálně bránily v tom, aby to někomu řekl, chyběly. Teď se více než čehokoli jiného bál, že ztratí to, co právě objevil: přijetí a sounáležitost.

Harry už teď v Severusovi dokázal číst jako v otevřené knize, takže prostě chlapce pevněji objal a zašeptal mu do ucha. „Nic z toho, co řekneš, nezmění, co k tobě cítím, Seve. Prosím, poděl se se mnou o sebe," zaprosil.

Severus dlouho mlčel, takže si byl Harry téměř jistý, že neodpoví. Když nakonec promluvil, Harry se skoro lekl.

„Můj otec," bylo všechno, co řekl.

Harry vzhlédl. I přes množství svíček a oheň osvětlující pokoj, bylo stále dost temno na to, aby byl Severusův obličej jenom matným obrysem nad ním.

„Tvůj otec?" pobídl ho jemně, sotva se odvažujíc dýchat, aby tu atmosféru nenarušil.

„Ano," odpověděl Severus. Znovu si pozvdechl, téměř rezignovaně, a pokračoval. „Často praktikoval černou magii. Všechno, doopravdy všechno. Od nejjednodušších kleteb až po nepromíjitelné. Lektvary, kouzla…" nechal vyznít do ztracena. Ale Harry trpělivě poslouchal, věděl, že Severus bude pokračovat, až bude moct.

„Stal se… zvráceným… tím, co dělal. Po nějaké době mě ani nepoznával, jako svého syna. On…" Další pauza, během které Severus hledal slova, jak tu hroznou situaci popsat.

„Často na mě procvičoval to, co se naučil. Jednou, když mi bylo osm, mě celé odpoledne honil po zahradě, vrhaje na mě Cruciatus… zdokonalujíc míření."

Harry cítil, jako by ho polili ledovou vodou. Nečekal nic pěkného, ale…

„Tvůj otec na tebe použil Cruciatus, když ti bylo osm?" zeptal se udiveně. Jen ta představa byla odporná. Harry u Dursleyových zažil všechny možné způsoby týrání, ale nic z toho nemohl srovnat s tím, co teď slyšel.

Severus na jeho otázku souhlasně kývl. „Nedokážeš si představit tu bolest…" začal a hlas se mu zadrhl.

„Zažil jsem to," přerušil ho Harry. Nemohl toho slyšet ještě víc. „Mnohokrát," řekl, když se na něj Severus ohromeně otočil. Harry zatlačil slzy. Věděl, že Severus potřebuje jeho sílu, objal ho a jemně ho kolébal.

Ale teď když začal, Severus nemohl přestat. „Učil jsem se černou magii, kterou mě učil, protože jsem myslel, že se budu moct bránit," zašeptal chraplavě proti Harryho krku. „Že nebude… ale co ví desetiletý kluk?"

„Naučil jsem se všechno, co jsem mohl," pokračoval, „ale nic to nezměnilo. Jediné, čeho jsem dosáhl, bylo to, že jsem se pošpinil používáním takové magie," řekl a zněl rezignovaně a vyčerpaně.

Harry vzal jeho obličej do dlaní a přinutil ho, aby se na něj podíval. „Nejsi zkažený, Seve. Neudělal jsi nic špatného. Jak jsi řekl, jenom ses snažil bránit. On je monstrum, ne ty." Harry držel Severusův pohled, dokud v jeho očích neviděl něco jako přijetí toho, co říkal. Severus se na Harryho prostě díval a z očí mu na Harryho ruce začaly kanout slzy.

„Je toho víc," zašeptal.

Harry při náhlé vlně vzteku, která se jím prohnala, zavřel oči. Nemohl nechat Severuse uvěřit, že je naštvaný na něj. „Co dalšího?" zašeptal plamenně a bojoval, aby nad sebou získal kontrolu.

„Během posledního léta, které jsem tam strávil, léta předtím, než jsem šel do Bradavic, občas…" Severus se zarazil, zhluboka se nadechl a pokračoval. „Občas za mnou v noci přišel. Rád tak… rád tak procvičoval Imperius," dokončil. V té době byl jeho hlas téměř neslyšitelný, ale Harry slyšel každé slovo. Svět kolem něj explodoval.

20.05.2011 09:24:11
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "3373"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one