aneb Trahit sua quemque voluptas.

Kapitola 16 (druhá část)

Harry stál na kraji Zapovězeného lesa a z dálky sledoval, jak se hrad probouzí. Opustil Severuse před svítáním, protože nevěřil, že jakákoli slova na rozloučenou by se mohla rovnat intenzitě sbližování předchozí noci. Takhle to bylo lepší, Severus nebude vědět, že se s ním Harry loučí naposledy. Navíc si byl Harry jistý, že by jeho rozervané srdce nebylo schopné ustát prodlužované loučení. Vytáhl z kapsy obraceč času a nastavil ho na den poté, co opustil novou časovou osu, konec května roku 1997. Dovolil si poslední letmý pohled na hrad, pak aktivoval obraceč času a zmizel.

Když se probral k plnému vědomí, i přes zavřené oči si uvědomil, že je něco strašlivě špatně. Kůže mu brněla zbytkovou černou magií a vzduch kolem něj byl tichý, místo aby šuměl magií hradních ochran.

Děsil se toho, co uvidí, ale otevřel oči, neschopen sám sebe zastavit.

Přestože nastavil obraceč času tak, aby se vrátil ráno, obloha byla temná a zlověstná. Harry mohl jenom tušit sílu, která by byla tak silná, aby dokázala vytvořit tyto jakoby půlnoční podmínky. Aby se ujistil, že neudělal chybu, znovu zkontroloval obraceč času, ověřuje si datum a čas. Ale na něm stále zůstávalo dopoledne.

Ztěžka si povzdechl a vyrazil k hradu v dálce. Normálně byly Bradavice i během noci osvětlené, ale teď se jejich černý stín rýsoval proti tmavé obloze. Vypadaly zcela opuštěně. Harry se přinutil nepřemýšlet o příčině jejich stavu, dokud se nedostane do hradu, kde snad objeví vysvětlení.

Opatrně se přiblížil k hlavní bráně. Ta byla otevřená a ve skutečnosti to vypadalo, jako by byla částečně odervaná. Potlačil paniku a opatrně vešel do vstupní síně. Obličej mu ovál ledový vítr. Podlaha byla poseta troskami, a kdykoli se do nich vítr opřel, šramotily po ní mrtvé listy. Hrad byl mrtvý. Stejně tak jako cítil svůj strach a obavy svírající jeho žaludek, cítil i absenci magického podpisu hradu.

Vklopýtal do Velké síně na stále nestabilnějších nohách a zhroutil se na lavici, která stále zůstávala netknutá u jednoho z dlouhých kolejních stolů. Položil si ruce na stůl a nechal si na ně padnout hlavu, takže na nich jemně spočívala. Zaplavilo ho silné dusivé zoufalství a Harry se jím nechal pohltit.

Cokoli se při jeho manipulaci s časovou osou pokazilo, mělo to strašné následky. Harry se schoulil do klubíčka. Nevěděl, co dělat, nebo kde by mohl najít příčinu.

Najednou se vítr, který kolem něj proudil, změnil v teplý a Harry nad sebou zaslechl mávání křídel. Pozvedl hlavu a při tom pohledu se mu zadrhl dech. V úzkých spirálách nad ním kroužil Fawkes.

„Fawkesi!" zavolal Harry a zvedl ruku, aby na ní mohl fénix přistát.

Když se ptákovy dlouhé pařáty dotkly Harryho paže, obklopilo ho jasné světlo a odhodilo ho pryč od fénixe, na druhou stranu síně. Ještě než Harry vyskočil na nohy a otočil se k místu, kde stál útočník, vytáhl svoji hůlku.

Roztřeseně se nadechl, zamžoural do stínů a pak pomalu sklonil hůlku, vrátil ji zpět do hábitu a pokusil se z něj oprášit špínu a prach. Když byly jeho emoce pod kontrolou, vzhlédl a jeho pohled se setkal s ředitelovýma modrýma očima.

„Vysvětlete, co tu děláte, mladý muži," požadoval starý kouzelník. Harry sebou při jeho ostrém tónu trhl. Nikdy neslyšel, že by ředitel byl jiný, než milý a mírný.

„Jsem Harry, profesore Brumbále," řekl Harry. „Harry Potter."

Místo toho, aby sklonil hůlku a pozdravil ho, jak Harry předpokládal, Brumbál ji výhružně zvedl a jeho hlas zahromoval na celou místnost. „Co je to za černou magii?" zakřičel.

Harry na něj šokovaně zíral a pak se rozzuřeného kouzelníka pokusil rychle uklidnit. „Žádná! Přísahám! To jsem já, profesore. Vy mě neznáte?" Jakmile to dořekl, uvědomil si, že je stále pod účinkem Severusova zastíracího lektvaru. Naneštěstí si teď ale nemohl vzít protijed. Každou chvílí bylo víc a víc zřejmé, že něco je strašně špatně a Harry se bude pravděpodobně muset vrátit do minulosti, aby to napravil. „To jsem já," trval na svém. „Navštěvoval jsem tuto školu po sedm let, stejně tak i moji rodiče a vy jste byl ředitelem. Prosím, musíte mi věřit," zaprosil.

Brumbál ho dlouho sledoval. Nakonec sklonil hůlku a zamyšleně prohlásil, „Necítím z tebe žádný podvod."

„To proto, že žádný nepřipravuju," ujistil ho Harry.

„Jak je to možné?" zeptal se Brumbál.

„To je dlouhý příběh, pane. Podělil bych se s vámi o něj, ale nejsem si jistý, jestli můžu. Já…" nedokončil Harry stále ohromený pohledem na bortící se hrad. Pokynul rukama k destrukci kolem. „Potřebuji vědět, co se tu stalo. Proč je škola prázdná?" zeptal se.

Brumbál se rozhlédl kolem nich, jako by tu pohromu viděl poprvé a pak si povzdechl. Pohladil si dlouhou bradku, vypadalo to, že si tu otázku vážně rozmýšlí, než odpověděl. „To je také velmi dlouhý příběh, mladý muži." Starý kouzelník natáhl k Harrymu ruku. „Možná se můžeme navzájem pobavit." Brumbál se otočil ke dveřím Velké síně. Zatímco kulhavě odcházel, zavolal na něj přes rameno. „Je to už spoustu let, co jsem tu měl návštěvu. Zjišťuji, že mi to přináší potěšení, i přes to temné znamení ohlašující tvou přítomnost."

„Jak by se to všechno mohlo stát ještě horším?" zamumlal Harry, když se vydal za ředitelem, stále ohromený rozsahem destrukce.

Když přešli přes halu a zamířili nahoru po schodech, Harry automaticky srovnal krok s ředitelovými pomalými kroky. Cestou si Harry povšiml tuctu prázdných portrétů lemujících kamenné stěny hlavního schodiště. Přestože většina z nich vypadala jako by byla opuštěna, některé postavy se v rámech stále apaticky pohybovaly. Několik jich plakalo, jak si Harry uvědomil.

„Profesore?" zeptal se.

„Ano, Harry?"

„Proč pláčou? Myslím ty portréty."

„Ah…" odpověděl Brumbál, jako by si těch portrétů všiml poprvé. Zastavil se a otočil se čelem k Harrymu. Zvedl ruku a ztěžka ji položil na Harryho rameno, zatímco si prohlížel prázdné obrazy.

„Samozřejmě, že pláčou pro děti," odpověděl velmi tiše.

„Děti?" zeptal se Harry a začal si myslet, že jestli mu bude ředitel stále odpovídat tak tajemně, tak to bude velmi dlouhý večer.

Jako by mu ředitel četl myšlenky, znovu pomalu vyrazil po schodech, ale přes rameno mu nabídl vysvětlení. „Ano, Harry. Děti. Ty mladší, které jsme ztratili při moru, i ty starší, o které jsme přišli ve válce."

Při těch slovech Harrymu ztuhla krev v žilách a cítil, jak se mu krkem prodírají první známky hysterie. Začínal si uvědomovat rozsah toho, co se zde událo.

„Řediteli, prosím," řekl, znovu se zastavil a natáhl se, aby chytil ředitele za ruku a také ho zastavil. „Potřebuji vědět, co se stalo. Prosím, řekněte mi to!" naléhal.

Brumbál se usmál, zcela nezaujatý Harryho rostoucím neklidem. „Myslím, že bych prvně chtěl slyšet, co mi řeknete vy, můj mladý návštěvníku," řekl jednoduše. „Nemyslím si, že se tu toho, zatímco budeme mluvit, příliš změní, takže není nutné během vaší návštěvy spěchat. Pojďte," řekl. „Dáme si čaj." A tím ukončil jejich rozhovor až do doby, kdy byli usazeni v ruinách Brumbálovy ředitelny.

Ředitelna se stále nacházela na vrcholku pohyblivého schodiště, ale to schodiště se viditelně přestalo pohybovat před hodně, hodně dlouhou dobou. Samotná ředitelna připomínala Velkou síň; podlaha byla pokryta rozbitými předměty, které se neustále pohybovaly kvůli nekonečnému studenému větru, který profukoval celým hradem. Bylo to strašidelné.

„Čaj?" otázal se Brumbál a Harry při tom stupidním dotazu zůstal bez řeči zírat.

„Já…ne," vykoktal. „Mohli bychom si teď promluvit?" zeptal se a byl naštvaný, protože i za těchto okolností zněl jako neposlušný žák.

„Samozřejmě, samozřejmě." Brumbál se na něj usmál, ale v tom úsměvu bylo něco, co Harryho znervóznilo. Na chvíli to téměř vypadalo jako… šílenství. „Začnete?" zeptal se ředitel. A přestože to bylo položeno jako otázka, Harry okamžitě pochopil, že to otázka není.

„Dobře," rezignoval. Začal ten příběh stejně, jak ho vyprávěl Severusovi, od kamene, a skončil, jak ho Brumbál našel ve Velké síni s Fawkesem.

„Nechystal jsem se ho zranit, pane. Fawkes mi vícekrát zachránil život. Je to dobrý přítel."

„Ano, Harry. Vidím. Byla to Fawkesova reakce, která mě přesvědčila, že jsi tím, kým říkáš, ať to vypadá nemožně."

„Proč?" zeptal se Harry celý zmatený. „Proč je to, že tu jsem tak pozoruhodné?"

„No, protože jsi mrtvý, Harry," odpověděl ředitel.

Harry šokovaně seděl, svíravý pocit v jeho žaludku každou minutou, co Brumbál pokračoval ve svém smutném vyprávění, narůstal. Pravda byla horší než strašidelné pohádky, které čítal Rose.

Poté, co se Voldemort dozvěděl o věštbě a přečetl si ji, přísahal, že se jí vzepře. Vynaložil všechny své značné síly a zdroje, aby našel jak Harryho, tak Nevilla, dvě děti, o kterých si myslel, že by se jich věštba mohla týkat. Když jedno z dětí, Harry, nebyl k nalezení, a proto nemohl být zničen přímo, Temný pán se ho rozhodl zničit nepřímo. Vyvinul a do kouzelnického světa vypustil strašlivý mor, který napadl každé dítě mladší deseti let, které následně pomalu a bolestivě zemřelo. Mistři z celého světa se sjeli, aby pomohli objevit léčbu. Když v tom neuspěli, hledali způsoby, jak zpomalit šíření, ale ani v tom nebyli úspěšní. Za méně než osmnáct měsíců byli všichni mladí kouzelníci a čarodějky v Anglii mrtví. Vedeni smutkem a touhou po odplatě vystupňovali rodiče mrtvých dětí a většina ostatních boj proti Voldemortovi, doufajíce, že ho porazí svým vysokým počtem, ale nakonec byli poraženi.

„Harry, je to ďábel a vládne umírajícímu světu." Ředitel sklonil hlavu, jako by držel minutu ticha v památce mrtvých.

„Ti, co přežili mor, od té doby neměli děti." Zvedl k Harrymu prázdné oči. „Náš svět umírá."

Harry sebou zavrtěl, jak se pokoušel zpracovat příliš mnoho myšlenek, které mu probíhaly hlavou. „Ale," zajíkl se. „Co Severus a Sirius a Remus?" Doufal, že Brumbál pochopí, na co se pokouší zeptat, protože většina jednoduchých slov a frází ho v tu chvíli zrazovala.

„Jsou všichni mrtví, Harry. Zemřeli v bitvě před mnoha lety." Ředitel se postavil, obešel stůl a posadil se do křesla vedle Harryho. „Severus neúnavně pracoval, aby našel lék, ale nakonec musel uznat porážku. On, Sirius, Remus - víš, Harry, poté, co tě ztratili a zakrátko potom i Jamese a Lily, už nikdy nebyli stejní. Jejich poslední vzepjetí bylo impozantní, ale nestačilo to. Jsou mrtví již nějakých pět let."

Harry na něj s hrůzou zíral. Nebyl schopný zastavit přidušené vzlyky, které se mu draly z krku, jak ho dusil smutek, že opět ztrácí všechny, kteří pro něj něco znamenali. Brumbál ho poplácal po rameni, a pak se znovu zvedl a začal neklidně přecházet po místnosti.

„Tolik mrtvých," řekl Harry mezi tichými vzlyky. „A všechno je to moje chyba… všechno je to moje chyba."

„Ne, ne dítě," zaprotestoval Brumbál a začal oprašovat rozbité figurky, které ležely rozházené na povislé polici. „Nedělej si starosti s tím, co nemůžeš změnit."

To prohlášení zvedlo Harryho z křesla. Spolkl všechny slzy, posbíral všechnu svou kuráž a pevně se na Brumbála podíval. „Změním to. Zjistím, co je špatně a změním to," slíbil.

Padl zpět do křesla, schoval si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl. „Co se sakra stalo?" ptal se sám sebe. „Proč nebyli moji rodiče zrazeni?"

Brumbál dál oprašoval špinavé tretky a odpověděl. „Ach, Harry. Přece si nemůžeš myslet, že by Severus mohl takhle zradit tvé rodiče? Koneckonců, James a Lily byli jeho rodina."

Harry překvapeně zvedl hlavu. Byl překvapen Brumbálovým vzhledem i jeho chováním, jako by ho viděl poprvé. Starý kouzelník stál u Fawkesova bidýlka, lehce se kolébal a pískal si nějakou veselou písničku. Ten samý prázdný výraz, který Harryho znervóznil již předtím, se opět objevil, jenomže tentokrát způsobil, že se mladému kouzelníkovi zježily všechny chlupy na krku. Najednou se začal zcela nevysvětlitelně bát. Přestože si myslel, že by ho Brumbál nikdy nezranil, zjistil, že je zděšený možností, že se starý kouzelník doopravdy zbláznil.

Jsem si jistý, že mu moje přítomnost zrovna moc nepřidá, pomyslel si Harry kysele. Koneckonců mě považuje za mrtvého.

Pokoušeje se ignorovat velmi nepříjemný pocit, který se do něj vkrádal, přitlačil ředitele pro nějaké vysvětlení. „Co tím myslíte, pane? Petr Pettigrew byl strážcem Fideliova zaklínadla mých rodičů."

Brumbál neodpověděl hned, přiživuje Harryho nesnáz. Nakonec prohlásil, „Ne, ne. Jsem si jistý, že to byl Severus. Koneckonců, on a Sirius byli těmi, komu James věřil nejvíc."

Ta pravda praštila Harryho silou potlouku. James si vybral Severuse místo Petra. Severus by Jamese nikdy nezradil. Fideliovo kouzlo nebylo zrazeno, proto Voldemort Potterovy nikdy nenašel. Vypustil mor, protože nemohl najít… mě, uvědomil si Harry ztrápeně. Zasténal a schoval si hlavu do dlaní. Udělal chybu, obrovskou chybu, a aby ji napravil, bude muset opět způsobit neskutečnou bolest těm, které miloval nejvíc.

Ztrápený víc než kdy předtím promluvil; jeho hlas zněl jemu samotnému vzdáleně. „Teď musím jít," řekl dutě, když se zvedl ze zaprášeného křesla a obrátil k řediteli.

„Och," obrátil se Brumbál. „Nezůstaneš na trochu čaje?" zeptal se a stále se usmíval.

„Ehm… ne… díky," řekl Harry a pokusil se odstranit si z očí zbytkové slzy.

Jestli to bylo možné, úsměv se ještě rozšířil. „No, tak na večeři. Studenti se za chvíli vrátí. Je prasinkový víkend, víš." Brumbál se odmlčel a naklonil hlavu, jako by něco poslouchal. „Hrad je tak tichý, když jsou pryč," dodal neurčitě.

Harryho instinkty na něj řvaly, aby utekl. Prázdný hrad, ten příběh, to bylo dost špatné samo o sobě. Ale pohled na muže, který býval nejrespektovanějším kouzelníkem, jak si namlouvá tyto halucinace, nakopl Harryho bojový a útěkový reflex.

Jako by ucítil Harryho znepokojení, začal se k němu Brumbál přibližovat a natáhl k němu ruku.

„Omlouvám se," vymáčkl ze sebe Harry, jak rychle couval ke dveřím. „Musím jít." Zastavil se u dveří jen na tak dlouhou dobu, aby zmírnil svůj chvatný odchod. „Dávejte na sebe pozor," pronesl přiškrceně.

„Vrátíš se někdy, mladý muži? Bylo to velice příjemné," usmál se na něj starý kouzelník.

Zcela neschopný řeči Harry pouze kývl a vyklouzl z místnosti na zaprášené schodiště. Když se dostal dolů, rozběhl se. Cítil nepřekonatelné nutkání nechat hrad a vše v něm daleko za sebou.

Harry seděl, nehybný jako kámen, na mokré trávě nedaleko hranice Zakázaného lesa. Bez mrkání zíral na opuštěnou a zchátralou školu, ale jeho oči neviděly nic z drolících se zdí a naklánějících se věží. Místo toho byla jeho pozornost zaměřena dovnitř. Znovu a znovu si v hlavě převracel ten nový problém, hledaje jiné řešení než to nejvíce nasnadě.

Po mnoha hodinách - hodinách, během kterých se obloha ani nerozjasnila ani neztmavla a mrazivý vítr nepřestal - se postavil. Jeho obličej byl maskou stoické netečnosti. Z kapsy vytáhl obraceč času a nastavil svůj cíl a čas. Neobtěžoval se s posledním pohledem ke ztemnělým Bradavicím. Aktivoval obraceč a zmizel.

01.07.2011 16:15:23
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "6733"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one