aneb Trahit sua quemque voluptas.

Kapitola bude mít opět dvě "stránky".


Severus nějaký čas postával u otevřených dveří, dumaje nad Harryho podivným chováním. Když jim minulé Vánoce Chlapec-který-přežil zmizel přímo před nosem, měl stejné obavy jako ostatní. O osudu mladého muže se objevilo mnoho spekulací a debat, většina lidí věřila tomu, že byl unesen, nebo nějakému podobnému nesmyslu. Severus si nad jejich stupiditou jenom znechuceně odfrkl. Harry nebyl nějaký zmatený prvák. Byl to vyspělý kouzelník, který podstoupil více obranného tréninku než většina bystrozorů. Unesen, vskutku.

Snape věděl, že kdyby si lidi toho chlapce více všímali, postřehli by depresi, do které upadl. S blížícími se Vánocemi začal mít Severus podezření, že Harry chová sebevražedné myšlenky. Poradu za poradou seděl a sledoval ho. Ten chlapec - no, ve skutečnosti už ne chlapec - se stěží zapojoval do diskuzí a mluvil jen tehdy, když byl jeho názor přímo žádán. Kdokoli, kdo by se obtěžoval pohlédnout za jeho pečlivě vybudovaný zevnějšek, by viděl, jak je ztrápený. Jak je ztracený.

Snape měl vždy velmi silný dojem, že to byl sám Harry, který se té noci tak či onak dostal z domu. Přestože byl dům silně chráněn, jeho ochrany byly vytvořeny tak, aby držely jednotlivce venku, ne uvnitř. Aby pravdu řekl, ani by za to toho mladého muže nevinil. Ten tlak byl v měsících před Vánoci doslova nesnesitelný.

Snape si povzdechl a zavřel dveře. Během minulého roku byly doby, kdy ho mladý Nebelvír zaskočil. Z nějakého důvodu, který nebyl dost dobře schopen určit, mu Harry čas od času připadal… povědomý. Ten pocit byl tak znepokojující, že se Severus začal od mladíka držet dál. Podle jeho názoru mohlo být v těchto dnech každé rozptýlení smrtelné.

Teď v něm přetrvával jeden z těch pocitů. Sžíral ho. Došlo k tomu právě teď, během toho směšného emočního výlevu u dveří. Upřímně řečeno - to nebelvírský sklon pro dramata nemá nikde konce?

Snape přejel prstem po vázání jedné z tenkých knih, které držel v rukou. Zajímavé, pomyslel si. Usadil se do křesla před krbem, přivolal si skleničku brandy a rozvázal provázek, který držel ty dvě knihy u sebe.

Otevřel první knihu. Byl to deník, jak si Snape uvědomil. A kupodivu byl každý zápis věnován jemu. Ten první začínal:

Severusi,

cítím se trochu divně, když tohle dělám. Ale trval jsi na tom, takže je to tady. Vzal jsem si k srdci tvou radu a začaroval tyto deníky kouzlem soukromí. Jediní dva lidé, kteří je mohou číst, jsme ty a já. Kdybys měl někdy potřebu podělit se o ně, heslo je Rosinka.

Kde bych měl začít? Je to zcela nepopsatelný pocit, mít svou rodinu zpět. Nejzvláštnější na tom je, že jsem je měl po celou tu dobu. Pamatuji si celý svůj život s mamkou, taťkou a Rose. Občas jsem stále zmatený, když se obě sady vzpomínek střetnou, ale naučil jsem se poradit si s tím, jak nejlépe zvládnu…

Severusi,

dnes večer jsem tě sledoval hrát šachy se Siriusem a Remusem.
Ty jsi samozřejmě neměl hrát, ale nemohl sis pomoct a pořád ses jim do toho motal. Řekni mi, je to každodenní boj, urážet inteligenci lidí, který, jak můžu dodat, hodně rychle prohráváš, nebo si to doopravdy tak moc užíváš, jak to vypadá…

Severusi,

zmiňoval jsem se o tom, jak je zvláštní, že mě na každém kroku nepronásledují pohledy ostatních lidí? Vždy jsem to nenáviděl, ale tohle mi prostě nepřijde normální. Ale vypadá to, že Nevillovi to nevadí. Nemůžu si pomoct, ale cítím, že se v něm všichni mýlíte. Ale nemůžu se dostat přes tu vnější masku, kterou nosí, abych to zjistil. Ani na chvíli se mi nechce věřit - navzdory tomu, co říkáte - že ta maska, kterou nasazuje, je vším, co v něm je. Nikdo nemůže být tak povrchní…

Severusi,

dneska po vyučování mě Sirius odtáhl stranou. Neřekl to přímo, ale myslím si, že může mít dojem, že spolu něco máme. Stěží jsem potlačil nutkání vysmát se mu do obličeje. Neměl bych se smát; to, co se nám děje, není ani trochu vtipné. Každopádně jsem si vymyslel výmluvu, že mi radíš kvůli výběru povolání. Samozřejmě mě prohlédl. Takže teď je doopravdy podezíravý. Přál bych si, aby bylo něco, kvůli čemu by mohl být podezíravý…

Snape knihu zaklapl. Co je při Merlinovi tohle za nesmysl? Podle zápisů z prvních několika týdnů to vypadalo, že Harry ve skutečnosti věřil, že je v nějaké alternativní časové ose. Ve vesmíru, kde on, James, Sirius a Remus byli přátelé. Jako kdyby se to mohlo kdy stát. Skoro se to stalo, zašeptal hlásek v jeho hlavě. Snape přerušil ten rozčilující vnitřní dialog nevěřícným odfrknutím si. Ne stěží - ne tak, jak si to pamatuji.

Dokonce ještě víc znepokojivé bylo to, že Harry skutečně věřil, že Neville se stal chlapcem-který-přežil. Tak tohle je klasický přenos, pomyslel si. Harry si pravděpodobně tisíckrát přál, aby neměl na krku tuto konkrétní zodpovědnost, ale byl až příliš moc Nebelvírem, než aby si vědomě přál, aby ležela na někom jiném. Navzdory tomu, co se Snape snažil, aby si během počátečních let jejich známosti Harry myslel, věděl, že chlapec považuje svoji slávu jen za obtíž.

Nynějším problémem, pomyslel si Snape, je zjistit, kde byl Harry celou tu dobu, co žil těmito konkrétními představami. Rozhodl se, že nejlepší bude pokračovat ve čtení. Opět otevřel vrchní knihu připravený na to, že rychle proletí zbývající zápisy.

Jeho pozornost byla upoutána hned dalším vstupem. V něm Harry popisoval scénu mezi nimi a Snape ho…políbil. Okamžitě knížku znovu zaklapl a na malý čtecí stolek si přivolal celou karafu brandy. Nalil si pořádné množství tekutiny a přinutil se ji usrkávat, zatímco zvažoval, co si právě přečetl.

Ten chlapec - jeho student, pro Merlina - až do nejmenších detailů popsal velmi vášnivou scénu, která se udála mezi nimi. Odmítl klamat sám sebe a tvrdit, že ho to nezasáhlo; reakce jeho těla byla v tomto směru docela výmluvná. Ale byl ji schopen klinicky posoudit, následně řečenou reakci pustit z hlavy a přesvědčit se, že je to normální reakce na takové provokativní podněty. Ale jeho emocionální reakce byla trochu zapeklitější.

Za prvé… Harry ho zachytil tak přesně, že to bylo značně znepokojující. Jak ten chlapec mohl odhadnout, jak by se v takové situaci zachoval? Jak mohl vědět, jak by se ho Snape dotkl? Jak by zněl, kdyby byl vzrušený? Snape rychle přerušil tento proud myšlenek, protože cítil, jak na ně jeho tělo opět reaguje.

Za druhé… Proč představa, že je nějak milostně zapleten se studentem, nerozeznívá v jeho hlavě sbor varujících zvonků? Nikdy předtím takové myšlenky neměl. Ale z nějakého divného důvodu mu tato představa připadala příjemná. Zanechal předstírání, že svůj likér usrkává a kopl do sebe celý zbytek sklenice. Znovu otevřel Harryho deník - více než předtím cítil povinnost tu záhadu rozluštit.

Severusi,

uvědomuji si, že jsme o tom již mluvili, ale dovol mi zopakovat, že si myslím, že ten plán co jsi vymyslel je absolutně šílený. Počet věcí, které nemusí vyjít, mě děsí. Naše šance na úspěch je téměř rovna nule. Bez ohledu na to, kolik věcí hraje proti nám, vím, že to musíme zkusit. Tak, teď když jsem to ze sebe všechno dostal, chci ti říct, že kdyby mi neustále nebylo připomínáno, že osud celého světa záleží na úspěchu této mise, myslím, že by to mohla být docela zábava.

Myslím…koho dalšího znáš, kdo se vrátil do minulosti a potkal tam své vlastní rodiče a jejich přátele? Možná dokonce uvidím tebe. Možná, že když uspěju, budu moci udělat něco, čím ti vynahradím všechny ty věci, o které jsi přišel…

Snape zavřel knihu na posledním zápisu. Bylo mu špatně z toho, co vyplývalo z přečtených stránek. Bylo to horší, než si myslel. Hloubka a detailnost Harryho klamu byly děsivé. Podle všeho ho ten tlak nakonec zlomil. Snapeova mysl se zachvěla možností, že Harry možná nebude schopen čelit Voldemortovi. Jistě ne v tomto stavu.

Povzdechl si, opřel si hlavu o vysoké opěradlo křesla a zavřel oči, aby zaplašil rostoucí bolest hlavy. Po několika minutách přemýšlení došel k závěru, že jeho největší naděje na nalezení řešení s největší pravděpodobností leží ve zbývajícím deníku. Určitě to pomůže, dozvědět se, jak tato představa pokračovala.

Poté, co učinil toto rozhodnutí, položil Snape druhou knihu na vrchol hromádky a otevřel ji na první straně.

Nemůžu uvěřit tomu, že mě ten zatracený klobouk zařadil do Zmijozelu. Bez urážky, ale jak se mám teď sakra dostat k taťkovi…

To, že jsem tě dnes večer viděl, mě úplně vyhodilo z role. Všiml sis, jak jsem byl nervózní? Málem jsem zapomněl své jméno. Nemůžu uvěřit tomu, že lidi prostě necháš, aby se k tobě takhle chovali. Tobě je to pravděpodobně jedno, ale je to hrozné sledovat to. Bylo to takhle každý rok?

Severus ucítil chvění kolem žaludku. V uších mu začalo potichu šumět, což ho obtěžovalo, dokud si najednou neuvědomil, že je to krev, která se mu šíleně řítí tělem. Něco… něco kroužilo kolem jeho mysli. Bylo to mlhavé, nepolapitelné. Sevřel ho docela děsivý pocit očekávání a musel bojovat s nutkáním rychle prolistovat zbytek zápisů, aby našel víc vodítek pro své zvláštní chování.

Dnes jsem se pokoušel mluvit s Remusem. Jen jsem mu řekl „Ahoj, jaký byly dneska lektvary?" ale pro Siriuse to evidentně bylo příliš přátelské gesto, protože mi nepokrytě vyhrožoval, abych na něj už nikdy nemluvil. Je docela zajímavé vidět, že byl vůči němu vždy tak ochranářský. Ale to ho neomlouvá za to, že se chová jako pitomec…

Nevím, co mě to popadlo, zaútočit na tebe. Tuším, že jsem prostě slabý, pokud jde o vše, co se tebe týče. Nehádal bych, že to stihneme ze společenské místnosti. Ale ten způsob, jakým jsi reagoval…

„Proboha…" zašeptal Severus.

…byl úplně úžasný. Původně mě vůbec nenapadlo starat se o spolubydlící. Díky Merlinovi, že jsi žádné neměl…

„Ale ne…" zasténal a srdce mu prudce bilo.

…a teď nemůžu přestat myslet na to, jak ses mě dotýkal. Nemůžu dostat z hlavy vzpomínky, jak jsi mě držel a líbal mě a šeptal mi.  I když to jméno nebylo mé, bylo to něco kvůli tomu, jak jsi ho říkal, „Jonathone."

„Dobrý Merline," zašeptal Snape. Předklonil se a sevřel svůj žaludek v boji se závratí, která jím zmítala. „To nemůže být pravda," šeptal. „Nemůže."

Ale zřejmě byla. S hlubokým nádechem popadl deník a začal rychle číst. Stránka za stránkou byla naplněna událostmi z jeho sedmého ročníku v Bradavicích, vyprávěnými z Jonathonova pohledu. Jenomže to nebyl Jon - samozřejmě, nikdy to nebyl. Byl to Harry.

Veškerá jeho pozoruhodná sebekontrola se při tomto odhalení rozpadla. Ten chlapec, Jonathon, jenž nebyl v jeho srdci nikdy nahrazen - ani po všech těch letech, byl Harry Potter. Jonathon, který mu otevřel oči a ukázal možnosti, které pro sebe nikdy nepovažoval za možné; ten, který se od něj nikdy neodvrátil, ani když se dozvěděl o jeho otci; ten chlapec byl Harry Potter. Ten chlapec, o kterém si myslel, že ho od sebe odehnal svým přijetím znamení zla - celou tu dobu to byl Harry.

Teď tomu rozuměl. Tomu neodbytnému pocitu v hlavě. Těm občasným zábleskům povědomosti. Tomu pocitu déjà vu, který v jeho blízkosti zažíval. Všechno to zapadalo. Třesoucíma rukama obrátil znovu na začátek druhého deníku a začal číst. Jenom tentokrát četl s vědomím, že Harry není šílený a netrpí falešnými představami. Ve skutečnosti to vypadalo, že Harry nějakým zázrakem prošel touto zkušeností s většinou svých duševních schopností netknutou.

Bohužel však byly informativní nebo veselé zápisy značně převáženy těmi srdcervoucími. Harry při vyjadřování svých pocitů odvedl skvělou práci a Severus byl více než jednou pohnut až k slzám.

Vzdal se všeho, pomyslel si Snape. Všeho.



11.08.2011 07:45:12
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5110"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one