aneb Trahit sua quemque voluptas.

Věřili byste tomu, že je někdo tak neskutečně šikovný, že si dokáže během necelých dvou měsíců dvakrát pochroumat prsty? Ne? Tak tomu věřte. No, ale možná se mi je za chvilku podaří všechny při přípravě oběda pro kombajnéry uřezat, takže pak už mi nebudu hrozit, že si je zase pochroumám ;)

Kapitola má opět dvě "stránky".


Harry běžel temnými, prázdnými, bradavickými chodbami. Nestaral se o Filche ani o nikoho jiného a hnal se po schodech ze sklepení přes vstupní síň k masivním dřevěným dveřím, které strážily hlavní vchod do hradu. Na poslední chvíli zahnul a vrhnul se do nenápadného výklenku, který sousedil s menšími postranními dveřmi. I když jeho překotný běh skrze hrad nepřitáhl ničí pozornost, nechtěl pokoušet své štěstí otevíráním hlavního vchodu v tuto hodinu.

Chladný noční vzduch byl úlevou. Zchladil jeho přehřáté tělo a pomohl mu pročistit hlavu od rozvířených pocitů. Harry se zoufale snažil vyhnout jakémukoli fyzickému kontaktu se Severusem - jakkoli krátkému - obávaje se, že nejslabší náznak citu by ho mohl odradit od jeho úkolu. Nechtěl věřit, že k němu mistr lektvarů cítí něco jiného než opovržení, protože to byla právě ta víra, která ho vedla ke střetnutí s Voldemortem. Harry měl silnou motivaci, aby Temného pána zastavil, ale mladý kouzelník nebyl natolik naivní, aby si myslel, že se může radostně vydat vstříc smrti bez přesvědčivého důvodu. Například takového, že víte, že vás váše spřízněná duše nenávidí. Harry si povzdechl a opřel si hlavu o hladké dřevo dveří. I kdyby k němu Severus teď necítil nenávist, pocítí ji, jakmile si přečte deníky a uvidí, jak ho Harry zradil.

Vyšel z hradu a pustil se odhodlanou, ale neuspěchanou chůzí k lesu. Jeho plán nebyl zcela propracovaný, ale věděl, že se objeví tolik nejasností, že nedostatečně detailní plán nebude v nejmenším problém. V obrysech věděl, co se musí stát a to v kombinaci se znalostí toho, jak pracuje Tomova mysl, by mělo k úspěchu stačit.

Dosáhl kraje lesa a nevědomky si vybral přesně to samé místo, kam dorazil dříve toho dne. Sedl si do tureckého sedu a systemacicky si začal pročišťovat mysl. Když byla jeho hlava konečně zbavena rozptylujícíh myšlenek a obrazů, zaměřil svou pozornost dovnitř na spojení sdílené s Tomem Raddlem.

Zpočátku tam nic nebylo a Harry začal panikařit. Ovládl svůj strach a čekal.

Konečně, po dlouhé době, vzplála na spojení jiskra. Harry k ní nechal svou mysl nenápadně se zatoulat, snaže se svou přítomnost co nejvíce zamaskovat. Když dosáhl zdroje jiskry, obalil kolem něj své vědomí, snaže se zapamatovat si její umístění. Pak, aniž by se zcela vynořil ze své mysli, Harry otevřel oči a postavil se. Dovolil si malý samolibý úsměv a přemístil se.

Když dorazil na místo určení, obrátil svou pozornost k temnému obrysu zchátralého Raddleovic panství. „Zvyk je železná košile, že, Tome," zamumlal si pro sebe a pomalu se vydal k otlučenému železnému plotu, který se táhl kolem domu. Když procházel vchodem na pozemky, ucítil na kůži zaštípání ochranných kouzel. Vytrvale proti němu tlačila, ale Harry je prostě netrpělivě odstrčil vlastní magií - dokonce ani nepomyslel na vytáhnutí hůlky - a ochrany se zhroutily.

Udržoval stálé tempo a blížil se ke dveřím. Když se rozletěly dokořán chvíli předtím, než k nim došel, nepřekvapilo ho to. Ale překvapilo ho, kdo stál na prahu.

„Petře," řekl Harry, do hlasu mu prosakovala nenávist a ďábelsky se usmíval. „Jaký milý…bonus," pokračoval nebezpečně. Malý, obtloustlý kouzelník mávl rukou, pokynul Harrymu dovnitř, jako by jeho příchod celý večer očekával. Nevypadal ani vyděšeně.

Všechny Harryho potlačované emoce se dožadovaly uvolnění. Nenávist a láska, strach a odhodlání, vina a spravedlnost - vše, co se v něm za celý život nahromadilo, ale co rostlo zvlášť poslední rok, popohánělo jeho hořkou nenávist. Přemýšlel, jestli se jeho tělo viditelně dme přívalem moci, kterou uvnitř sebe cítil růst.

Petrův sebevědomý úsměv se ani nezachvěl, a když Harry vytáhl hůlku z rukávu a namířil ji na muže, který pomohl zradit jeho rodiče, všiml si jen slabého rozšíření zorniček.

„Počkej!" vypískl Petr příhodně jako krysa, kterou také byl. „Přišel jsem, abych tě dovedl ke svému mistrovi…"

„Vím kde je, děkuji," řekl Harry klidně, namířil na zrádce hůlku a srazil ho. „Avada Kedavra," řekl hlasem sotva hlasitějším než šepot. A přestože Harry z kletby odklonil většinu své síly, protože si ji chtěl uchovat na následnou konfrontaci, světlo, které vystřelilo z jeho hůlky, ozářilo halu jako nejjasnější slunce a vše obarvilo na svítivě zelenou. Petr s žuchnutím dopadl na podlahu.

Harry se nezdržoval, obrátil se k rozvrzaným schodům a začal po nich vystupovat. Ze starodávného koberece se mu pod nohama do vzduchu zvedala oblaka prachu. Když se dostal na vrchol schodiště, zaznamenal koutkem oka pohyb. Bleskově se otočil, aby útočníka znehybnil.

„Petrificus Totalus!" zvolal a zastavil Nagininy zuby stěží šest palců od svého obličeje. Podle všeho byl had stočený v temných stínech na vrcholku schodiště a čekal na něj. Neschopen odolat poklepal hada hůlkou na špičku nosu a blahosklonně ho pokáral. „Nejsi příliš chytrá, zlatíčko moje. Ale myšlení nikdy nebylo tvou silnou stránkou, že?"

Harry na chvilku zastavil a zhluboka se nadechl, ignoruje přitom nenávist vyzařující ze žlutých očí. Tělo mu vibrovalo mocí, a přestože se neobtěžoval s tím, aby teď spekuloval o jejím zdroji, ten pocit se mu líbil. Cítil se silný a všeho schopný. Nezastavitelný.

Tiše promluvil k Nagini. „Z jistého důvodu tě ušetřím. Ačkoli to nerad přiznávám, dlužím ti to." Když to řekl, odvrátil se od obrovského hada a pokračoval chodbou k osvětlené místnosti na jejím konci. Když vešel do místnosti, všiml si vysoké postavy stojící před krbem zády k němu. Mihotavé světlo ohně vyrýsovalo Voldemortovo tělo, ale jeho rysy zůstaly ve stínu.

„Ahoj, Harry," řekla postava chraplavě.

„Zdravím, Tome," odpověděl Harry a jeho hlas zvonil pohrdáním. Podíval se zpět na dveře, pokynul jim, aby se zavřely a pak je kouzelně uzamkl.

„To je proto, aby nás Nagini neobtěžovala, Harry?" zeptal se Tom pobaveným hlasem. Od ohně se neotočil.

„Ne, ta je právě teď trochu indisponovaná," odpověděl Harry. „To je, abych tě udržel uvnitř."

Voldemort zaklonil hlavu a smál se. Nakonec se obrátil a umožnil Harrymu ohněm ozářený pohled na muže, který zcela zničil jeho život i životy mnoha dalších.

„Ty nikdy nezklameš, Harry, abys mě nepobavil," řekl Tom a přibližoval se. Měl na sobě čistě černý hábit, který se mihotal a vypadal, jako by při chůzi kolem jeho těla poletoval, než aby na jeho vychrtlé postavě jenom visel. „Přišel jsi sám?" optal se jakoby překvapeně, přestože Harry věděl, že si toho je vědom od chvíle, kdy jeho nepřítel narušil jeho ochranná kouzla.

„Nechtěl jsem být vyrušován," řekl Harry. Síla, která se v něm budovala, se rozšířila ještě víc; dokonce tak, že byl ve skutečnosti překvapen, že nevybouchl, jak se to obvykle stávalo, když se jeho emoce vystupňovaly. Harry cítil jen to, že se dále skládá do sebe, zmenšuje svou velikost, i když její intenzita roste.

Vypadalo to, že Tom si je vědom bouře, která řádí v nitru jeho mladého nepřítele, protože naklonil hlavu a pozorně ho sledoval. „Dosáhl jsi dospělosti," zamumlal si zamyšleně pro sebe. Jeho ďábelský úsměv se ještě více roztáhl a udělal k Harrymu další krok. „Opojné, že?" zavrněl. „Ten příval síly?" Úsměv mu zmrzl na rtech a obličej se stáhl do hnusné masky nenávisti. „To tě nezachrání," zasyčel.

Voldemort udělal další krok, čímž se dostal přímo před Harryho. Vyzařovala z něj arogance. „To jsi čekal celý ten čas, abys mě vyzval v den, kdy nabydeš své moci, protože sis myslel, že mě porazíš?" pokračoval, očividně fascinován Harryho motivy.

„Ne," odpověděl Harry pevně. „Myslím, že to načasování je dílem náhody." Začal sbírat svou vůli, unavený bezvýznamným klábosením.

Tom se znovu zasmál. Byl to hrozný zvuk, chraplavý a sípavý a čistě ďábelský. „Náhody neexistují, chlapče!" vyplivl. „Pravda," odpověděl Harry šeptem. Pak udeřil. Avšak místo aby zaměřil svou sílu na úder ven, vtahoval ji dovnitř; navíjel ji kolem svého jádra, kde se začala točit. Nejdříve pomalu, ale rychlost se postupně zvyšovala.

„Co děláš?" zeptal se Tom, jasně zmatený jeho zvláštním chováním. Harry vycítil jeho zmatení a přikrmil ho, když do svého jádra vtáhl ještě víc síly. Na obličeji si nechal usadit záhadný úsměv. Pak, když ucítil, že Tomova zvědavost dosáhla vrcholu, vyslal k němu tenký úponek magie naplněný chutí moci, kterou v sobě Harry skrývá.

Cítil Tomův zájem i jeho váhání. Obrnil svou mysl proti nepřítelově nitrozpytu a skrze pouto k němu poslal ještě silnější vlnu.

To stačilo. Tomova touha po moci převážila jeho zdravý rozum, takže se skrze sdílené spojení nechal zavést do Harryho mysli. Harry nechal svou myslí proběhnout záchvěv paniky a obav, prohlubuje nepřítelovo sebevědomí, že není pánem situace. Kousek po kousku, jak Tom postupoval dál do jeho mysli, Harry snoval mentální síť kolem jeho černé duše, připravuje se udeřit.

Tu chvíli si vychutnával. Umožnil Tomovi, aby se sám ještě víc polapil, pak uchopil a obklopil duši toho bastarda a zcela ji vytáhl mimo tělo jejího majitele do svého těla. Tělo stojící před ním se zhroutilo na podlahu, připravené o svou životní sílu. Harry zamumlal zaklínadlo, které mělo zesílit jeho obranu, aby jeho mysl nepodlehla té druhé, která ho teď obývala. A pak ještě jedno, aby posílil své sevření polapené duše.

Pozdě si uvědomuje svou chybu udeřil Voldemort plnou silou a zevnitř napadl Harryho mysl. Harry při útoku padl na kolena a nemotorně si namířil hůlkou na hruď - ruce se mu třásly námahou. Tom vycítil, na co se chystá a vztekle zařval. Zaútočil ohromnou vlnou bolesti. Ta sevřela Harryho takovou silou, že se jeho tělo v reakci na mučení zkroutilo, uvolnilo sevření jeho hůlky a Harry se začal dávit.

Svolal všechnu svou značnou sílu a natáhl se pro hůlku, která se odkutálela kousek od něj. Každá chvilka byla utrpením. Tom ve svém vězení zuřil a útočil proti Harryho mysli. Bylo to Tomovo zoufalství, co nakonec Harrymu dodalo sílu natáhnout se posledních několik palců a sevřít hůlku. Jestli Tom takhle panikaří, pomyslel si, tak porážka toho bastarda je doopravdy nablízku. Odmítaje vzdát se kontroly na sebe opět namířil hůlku, kterou držel co nejpevněji nad svou hrudí. Otřesy, které jím zmítaly, byly každou vteřinou silnější. Věděl, že musí pronést zaklínadlo teď, než tu schopnost ztratí.

Zuby bolestí zatnuté, dýchaje přerývanými zalapáními po dechu, protlačil kouzlo přes rty.

„Avada Kedavra," zachrčel právě ve chvíli, kdy se dveře za ním rozletěly a dovnitř se přihnali Snape, Remus a Brumbál. Zelený záblesk vražedné kletby se vytratil stejně tak, jako zbytky jeho vědomí. Harry se svou kořistí spěchal k závěsu, aniž by si byl vědom milencova výkřiku, který ho provázel.

Harry šťastně proplouval zářící mlhou, užívaje si pocity spokojenosti. Zůstalo mu velmi málo vzpomínek na to, kým byl a jak se ocitl tady. V mysli mu přetrvával jenom nejasný pocit „mise splněna", práce konečně hotova.

18.08.2011 08:02:46
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "9984"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one