aneb Trahit sua quemque voluptas.

Předposlední kapitola. Opět rozdělena na dvě "stránky".
Btw. prst zahojen a včera se mi podařila taková pěkná 5 cm dlouhá tržná rána přes holeň. Asi bych si měla nabalit nějakýho chirurga :D


Severus nehybně seděl vedle postele, na které ležel Harry. Už před dlouhou dobou ztratil ponětí o tom, kdy naposledy jedl nebo spal. Dny míjely jeden za druhým, splývaly do sebe a stav mladého muže na posteli vedle něj zůstával nezměněn.

Bezpočtukrát si v hlavě přehrál tu hroznou noc hledaje něco, co mohl udělat jinak. Pamatoval si, jak probíhal chodbami k Brumbálově kanceláři, ve svém bezdechém strachu stěží schopen vyslovit heslo. Schody vybíhal po dvou, hábit za ním povlával a jeho mysl horečnatě pracovala na problému jak najít Harryho dřív, než se mladý muž dostane k Voldemortovi a provede svůj plán.

Když vrazil do ředitelny, její dva obyvatelé překvapeně vzhlédli. Snape prozatím odložil ten fakt, že se mu povedlo ředitele překvapit. Ironii toho si užije později. Teď není čas. Dlouhými svižnými kroky se dostal přes místnost ke stolu, ale nezmohl se na nic jiného, než se o něj na chvíli opřít, podepřít rukama váhu svého těla a popadnout dech. Když se jeho tep zpomalil a přestal lapat po dechu, promluvil.

„Albusi," vyštěkl a jeho tón jasně naznačoval, že nestrpí žádné přerušování. Jak Brumbál, tak jeho návštěvník, Remus, ho prostě sledovali a čekali. „Jedná se o Harryho," řekl, když byl schopen pokračovat. „Obávám se…" tady se Snapeův hlas zadrhl, a když vzhlédl, viděl, jak se do vlkodlakových očí vkrádá opravdový strach. Ale se strachem tam bylo i něco jiného. Chvilku mu to trvalo, ale poznal to. Rezignace. Vztekle se otočil k Lupinovi.

„Ty jsi to věděl!" hřímal. „Věděl jsi, že má něco v plánu a prostě jsi ho nechal jít?" konec, přestože zařvaný, končil jako otázka. Remus se zvedl, v očích jasný smutek. V uklidňujícím gestu natáhl ruce ke Snapeovi.

„Nedotýkej se mě!" zasyčel Snape. „A to se nazýváš chlapcovým poručníkem," poškleboval se.

Remusovýma očima problesklo něco nebezpečného a Snape přemýšlel, jestli nezašel příliš daleko. „Jak se opovažuješ?" zavrčel vlkodlak. „Jako bys byl ty tím, kdo se celé ty měsíce, co byl pryč, bál…"

„Pánové!" přerušil je Brumbál. Starý kouzelník byl viditelně popuzen dětinským chováním svých dvou nejdůvěryhodnějších přátel a členů Řádu. Zjemňuje jak svůj tón, tak své vystupování, promluvil k oběma mužům.

„Je tu na to doopravdy ta správná doba a místo?" pokáral je a Snape si najednou vzpomněl na naléhavost situace.

„Ne," odpověděl řízně. Nebral v úvahu svůj vztek kvůli tomu, co považoval za Remusův nedostatek zájmu a otočil se k řediteli. Rychle se pokusil urovnat si myšlenky, aby jeho vysvětlení nebylo příliš zamotané a zmatené. Přemožen pocity na chvíli zavřel oči. Když je znovu otevřel, viděl, že jeho dva společníci mu věnovali plnou pozornost a čekali, až bude pokračovat. Albus stál za stolem, zřejmě v klidu, ale Seveus znal jeho repertoár póz natolik dobře, aby věděl, že to není pravda. Ředitel se bál.

Na druhou stranu z Remuse vyzařovala nervozita a neklid. Normálně vyrovnaný, tichý muž Snapea sledoval jako jestřáb, panenky rozšířené a dech mělký. Vypadal vztekle a konfrontačně. Snape tiše zaklel. Uvědomil si, že budou potřebovat mužovu vysokou inteligenci a trénink, aby přežili to, co přijde a přísahal si, že se nenechá svým vztekem ovlivnit.

Vynaložil značné úsilí, aby ztlumil hlas, aniž by ztratil odstín naléhavosti, který cítil. „Harry odešel, aby vyzval Voldemorta. Věří, že za své nepřítomnosti objevil způsob, jak ho porazit."

Lupin - ke své cti - nezpochybňoval ani jedno jeho slovo. „Dokážeš je najít, Severusi?" zeptal se tichým, ale vážným hlasem.

Snape těžce polkl, což bylo jediným znakem toho, že si není svou příští odpovědí jistý. „Ano," odpověděl. „Ale musíme chvátat, už teď může být pozdě."

„Tak začněme," zareagoval Albus. „Severusi?" zeptal se, když se mistr lektvarů ani nepohnul. „Instruuj nás," popohnal ho.

Snape kývl a místo toho, aby jim odpověděl slovy, pokynul rukou. Rychle, ale efektivně nahnal oba muže ke krbu a cestou kolem římsy nabral plnou hrst letaxového prášku. „Tři košťata," zvolal, když se společně s oběma muži nacpal do krbu. Zmizeli v oblacích prachu a sazí.

Vedle Harryho postele si nechal ještě jednou celou scénu přehrát v hlavě. Jak se hnal přeplněnými ulicemi Prasinek s ředitelem a vlkodlakem v závěsu. Jak nečekal déle, než bylo nutné a zatáhl je všechny do první temné uličky, kterou našel. Byl to úzký prostor, stěží ideální, ale bude to muset stačit.

„Albusi," řekl, hlas přiškrcený. „Raddleovic sídlo - pamatuješ si ho?" Ředitel se odmlčel na takovou dobu, že se Severus toho starého dědka chystal zatahat za vousy, když konečně odpověděl. „Ano," řekl pevně.

Snape čekal - očekával, že svou odpověď rozvede na více než jednoslabičnou. Koneckonců tu jednoduchou otázku zvažoval déle než minutu. Ale když žádné rozvinutí nepřicházelo, protočil oči a obrátil se na Lupina.

„Nemám tušení," řekl vlkodlak předvídaje Snapeovu otázku. „Budeš mě muset přemístit," prohlásil věcně. „Ale nejdříve bychom měli uvědomit ministerstvo. Neuškodí, když budou na cestě nějací bystrozorové."

Albus přikyvoval, ale Snape navrhované zpoždění vysloveně zadupal do země. Nedal mužům možnost protestovat, prostě chytil Lupina za hábit, přitáhl si ho do náruče a přemístil se. Snad k Harrymu, doufal.

Když otevřel oči, uviděl zchátralý dům. Měl jenom krátkou chvíli na to, aby si ho prohlédl, protože pak byl chycen za náprsenku svého hábitu a zdvižen ze země. Vztekle prskal a bezmocně se zmítal v sevření druhého kouzelníka.

„Tohle už nikdy nedělej," zavrčel na něj Remus. „Nebo tě sežeru."

Snape zamaskoval svůj prvotní příval strachu při přímém pohledu do obličeje vzteklého vlka. „Ovládej se, Lupine!" řekl a hlas se mu jenom trochu třásl. Zapomněl na neobvyklou sílu malého muže.

„Tak se trochu řiď svou vlastní radou, Snape," zasyčel na něj Remus a pustil ho na zem. Snape se sotva udržel na nohou. „Tvoje slepá panika nás zabije," vyštěkl Remus.

„Ty slintající, špinavá…"

Bylo těsně před svítáním. „Chlapci!" rozezněl se Brumbálův hlas. Ředitel si to k nim rázoval, ale jeho hlas stačil na to, aby od sebe dva rozzuřené kouzelníky oddělil. „Dospějete někdy?" zeptal se, v hlase mu zněly stopy opravdového podráždění, když se ti dva navzájem nepřátelsky měřili.

Snape si najednou představil Harryho stojícího osamoceně před Voldemortem a stáhnul se. Otočil se a vyrazil k bráně. Přes rameno zavolal, „Ochrany jsou přímo před námi. Dávejte pozor."

Brumbál s Lupinem ho následovali; ředitel se zamyšleným výrazem, Remus s naprostým odhodláním.

Snape se přiblížil k místu, kde věděl, že by mravenčení kvůli ochranným kouzlům mělo být již patrné. Ale nebylo tam nic. Překvapeně zalapal po dechu a udělal několik dalších kroků k domu. V duchu se už mračil čekaje, že ho ochranná kouzla každou chvíli zapudí.

 Po chvíli stání téměř na prahu budovy si uvědomil, že ochrany již padly. Nedokázal si pomoci, ale skrze strach ucítil slabý pocit pýchy. Ty ochrany Harryho dokonce ani nezpomalily, pomyslel si.

Remus, který stál vedle něj, pravděpodobně došel ke stejnému závěru. „Působivé," zamumlal a jeho jantarové oči si prohlížely nyní nechráněný dům. „Jdeme?" zeptal se Snapea zdvořile a pokynul ke dveřím.

Severus se na něj jen ušklíbl a pak udělal několik zbývajících kroků k otevřeným dveřím Voldemortova doupěte. Tam byl opět zastaven, tentokrát chladnoucím tělem, které leželo sesuté přes práh, téměř celé zakryté svým dlouhým hábitem. Zmateně se trochu předklonil, pátraje po nějaké nápovědě, kdo by ten nebožák mohl být, když se ozval Lupin.

„Sakra," zamumlal si vlkodlak. „Chtěl jsem, abych to byl já, kdo to udělá," řekl tiše, přestože si Snape byl jistý, že jeho tichý hlas nebyl tlumený z respektu k zesnulému. Když se na něj Snape tázavě podíval, Remus kývnul hlavou směrem k tělu, ústa stažená do nenávistné linky. „Petr," to bylo všechno, co řekl.

Snape přikývl, to bylo jediné znamení toho, že rozumí, které byl druhému muži ochoten poskytnout. Opatrně mrtvolu překročil a rychle vyrazil ke schodům ohlížeje se, jestli ho oba muži následují. Světlo v tom domě prakticky neexistovalo. Pouze blížící se svítání vrhalo sem tam stíny na místech, kde závěsy na oknech shnily.

Zatímco opatrně stoupal po schodech a dával pozor na jakýkoli pohyb ve stínech, zašeptal přes rameno. „Nebezpečí ještě není za námi."

„No nekecej," přišla zašeptaná odpověď z míst za jeho zády. Snape zatnul zuby a odolal pokušení otočit se a strčit vlkodlaka ze schodů. To by bylo uspokojivé řešení, ale trochu hlasité. I když si toho muže přál proklít, nemohl si teď dovolit plýtvat svou magií.

„Myslel jsem," odsekl skrze sevřené zuby, „ať dáváte pozor na Nagini."

„Budeme opatrní, Severusi," odpověděl Brumbál.

Jak se ukázalo, opatrnost nebyla nutná - přinejmenším co se Voldemortova mazlíčka týkalo. Když došli na odpočívadlo, pomalu se k ní přibližovali, ale brzy zjistili, že je svázaná znehybňujícím kouzlem. Severus se nedokázal ubránit úšklebku, který se mu usadil na obličeji. „Stářím ztrácíš rychlost, co, zlatíčko moje?" zeptal se kouzlem znehybněného hada.

„No, no, Severusi," vložil se do toho Brumbál. „Na to teď není čas," připomněl škodolibému mistru lektvarů. Když si uvědomil, že má ředitel pravdu, zavrčel na hada a rychlým kouzlem zpevnil jeho pouta, než vyrazil chodbou pryč.

Brumbál se na Nagini sladce usmál, když ji jako poslední v řadě míjel. „Na tohle jsem čekal dlouho, miláčku," řekl jí sladce těsně předtím, než ji cestou kolem praštil po hlavě. Když se na něj Remus pobouřeně otočil, moudrý starý kouzelník jenom nevinně pokrčil rameny.

Než Severus stihl udělat dva kroky, naplnilo dům tiché hučení, které každou vteřinou nabíralo na intenzitě. Snapea a Remuse to zastavilo, ale Brumbálovy oči se rozšířily. Prosmýkl se kolem dvou bývalých studentů s větší hbitostí a rychlostí, než kterýkoli z nich považoval za možné. Snape se okamžitě probral a spěchal za ředitelem, následovaný Lupinem.

Když se hnali chodbou, Snape si začal uvědomovat zvláštní pocit. Cítil se, jako by byl téměř tažen vpřed, a přestože se hnal přesně tím směrem, pochyboval, že by se byl schopný vrátit, i kdyby chtěl.

„Cítíte to?" zařval Remus, když hučení ještě nabralo na intenzitě, rozechvívaje jejich ušní bubínky. „Vtahuje nás to dovnitř." Vlkodlak se natáhl kolem Snapea a chytil volný rukáv ředitelova hábitu. Ale starý muž pospíchal kupředu, nedbaje varovného gesta.

„Albusi!" vykřikl Snape a připojil se k Remusovi v pokusech zpomalit starého kouzelníka v jeho úprku k zavřeným dveřím na druhé straně chodby. Ale Brumbál se nechtěl nechat zpomalit a dosáhl konce chodby o vteřinu dřív než druzí dva muži. Když se Snape s Lupinem zastavili, což bylo extrémně obtížné kvůli nepřetržitému magickému přitahování, které vypadalo, že vychází z místnosti před nimi, Brumbál už zdvihal hůlku a mířil jí na zavřené dveře.

"ALOHOMORA," zaburácel. Snape vteřinu obdivoval tu čistou sílu vycházející z toho jediného slova a pak se dveře vyrvaly z pantů a byly vtaženy do smršti síly, která zuřila uvnitř místnosti.

Severusovy oči se okamžitě zaměřily na Harryho, který klečel uprostřed místnosti, předkloněný, jako by měl obrovské bolesti. Hůlkou si mířil na srdce. Několik stop od něj na zemi nehybně leželo Voldemortovo tělo. Srdce se mu zastavilo, když sledoval, jak mladý kouzelník protlačil přes sevřené rty kouzlo.

„Neeee!" slyšel se řvát, když jeho Harry, jeho Jonathon, smysl jeho života, na sebe seslal vražednou kletbu a se zeleným zábleskem se bez života sesul k zemi.

25.08.2011 11:07:17
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "7320"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one