aneb Trahit sua quemque voluptas.

Zdravím vás z Anglie. Mám tu pro vás další kapitolu DI. Opět je opravovaná pouze mnou, protože frida má příliš velký skluz, který se jí ještě nepodařilo dohnat a nechtěly jsme, abyste na další kapitolu museli čekat tak dlouho.
Příště se můžete těšit na další kapitolu Unwell, která už je nyní hotová a s trochou štěstí už ji bude opravovat přímo frida. No a poté bude opět Unwell. Tak nějak jsem nemohla přestat překládat s tím koncem kapitoly, jaký byl. A navím mám teď Pottera trochu plný zuby.
Jinak nevím, jak často něco bude přibývat, protože jsme věčně v práci, a když už nepracujeme, tak jsme většinou absolutně vyčerpaný, nebo někde na výletu, případně procházce. Ale budeme se snažit.

And if I bleed, I'll bleed,
Knowing you don't care.
Maybe someday you'll look up,
And, barely conscious, you'll say to no one:
"Isn't something missing?"*




Úterní ráno ve Velké síni bylo plné obvyklého hukotu rozhovorů a cinkání příborů o talíře. Tři přátelé seděli u stolu. No, spíš Hermiona s Ronem seděli, protože Harry vypadal, jako by byl každou chvíli nakloněný na jednu stranu nebo se zvedal ze svého místa a předstíral, že si něco vybírá z talířů nebo se po desáté natahuje pro sůl.

„Harry, co se děje? Něco tě trápí?" zeptal se Ron s obavami. „Pořád se vrtíš a škubáš sebou."

Harry si odkašlal a přestal sebou vrtět, přestože nedokázal zůstat v klidu moc dlouho. Zadek ho bolel, jako by v něm pořád něco měl. Něco jako velmi dlouhé a velmi tvrdé koště.

„Ne." Pokoušel se, aby mu v hlase nezaznívala přílišná nervozita. „Ne, jsem v pohodě."

Všiml si, že Hermiona, která seděla naproti němu, jemně zčervenala a upřeně se zadívala do talíře. Harry následoval jejího příkladu a znovu trochu změnil pozici, aby bolest trochu polevila. Nevěděl, jak přežije dnešní vyučování. Naštěstí první hodinou bude obrana, a tato hodina zřídka kdy zahrnovala sezení, zvlášť od té doby, co byla jejím vyučujícím vynikající Nymphadora Tonksová.

Náhle koutkem oka zahlédl temnou postavu u profesorského stolu. Tělem mu projel elektrický proud, ale tentokrát, místo aby ho rozehřál, ho zmrazil.

„Nemám hlad," zamumlal, odstrčil od sebe talíř a zvedl se od stolu. Ron s Hermionou se na něj překvapeně zadívali. „Uvidíme se ve třídě."

Jak kráčel mezi stoly, cítil v zádech Snapeův upřený pohled. V chodbě si ohromeně všiml, že zatímco spěchal pryč, zadržoval dech, který konečně s hlasitým povzdechem vypustil z plic. Pomalu se vydal ke třídě.

Slíbil si, že na něj nebude myslet. Nebude vzpomínat na včerejšek. Nikdy se k tomu nevrátí! Musí to dostat z paměti. Zcela a navždy!

Jak mohl být takový blázen? Jak si mohl myslet, že přinutí Snapea, aby mu na něm záleželo, byť jen trošičku? Nikdo nemůže nikoho přinutit změnit se. Změnit svůj životní styl. A nejnemožnější věc je přinutit někoho jako Snape - muže bez emocí a bez slitování - změnit se.

Litoval, že s tím vůbec začal, že se nechal unést svým bláznivým nebelvírským idealismem, že v tomto boji může vyhrát.

Byl poražen. Poražen a zlomen. Už neměl sílu dál bojovat. Věděl, že kdyby to zkusil znovu, skončil by s další bolestivou porážkou. Nechtěl to znovu zažít. Při pouhé myšlence na včerejší pocit porážky a zrady cítil, jak jeho tělo rozechvívá chlad, a jak se mu bolestivě svírá žaludek. Dal všechno a na oplátku nedostal nic, jen bolest a ponížení.

Měl to vědět. V zásadě dostal to, co chtěl. Znal Snapea. Proto by neměl nikoho vinit. Ale pocti nespravedlnosti a využití byl silnější. Vzpomněl si, jak se včera cítil zbavených všech pocitů a vzpomínek, které byly nahrazeny zklamáním a hořkostí.

V hlavě mu stále zněla bolestivá ozvěna.

Nikým. Nikým. Nikým.

Ta slova v něm vše rozdrtila. Udeřila v tom jediném místě, které mělo zůstat skryté a nedostupné, a způsobovala bolest tak krutou, že ji bylo těžké vydržet.

Vždy byl nikým. Říkali mu to celé dětství. Že není dobrý k ničemu, že pro nikoho nic neznamená, že ho nikdo nemá rád. A byla to pravda. Dursleyovi se k němu buď chovali špatně, nebo předstírali, že neexistuje. Byl jako duch, neužitečný, neviditelný, bezcenný. Pro všechny byl nikým.

Bradavice to trochu změnily. Ale stále se strachoval, že jednoho dne se někdo rozhodne, že je neužitečný, a ten krásný sen skončí. Všichni ho viděli jako hrdinu, chlapec-který-přežil. Ale kdyby někdo objevil, že je jen obyčejný teenager, který toho moc neví… znovu by byl nikým. Možná proto vždy začínal boj, vždy se všem pokoušel pomoci, dělal všechno, dokonce i když to přesahovalo jeho schopnosti. Ostatní říkali, že je statečný… ale on věděl, že to není pravda. Co ho k tomu jednání vedlo, byl… strach. Strach z odmítnutí. Z návratu zpět do přístěnku pod schody, aby byl bezvýznamný a plačící ve tmě.

Proto to nedokázal snést, když se k němu Snape choval tak bezohledně po tom incidentu v přístěnku. Dělal, jako by Harry neexistoval, jako by ho nezajímal… a to ho bolelo víc, než oči plné odporu a výsměšný úsměv. Mnohem víc než ponížení a stud. Nic nebolelo tak, jako vědomí, že je pro něj… nikým.

Ne! Už o tom nebude přemýšlet! Musí to uzavřít hluboko v sobě. Na místě, kam se, tentokrát, nikdo nedostane, nikdo se tam neprobourá.

Zabočil za roh a prudce se zastavil. Na konci chodby zahlédl známou světlovlasou postavu. Lenka viditelně čekala na někoho, kdo musí projít chodbou blízko učebny, do které mířil Harry.

Chlapec se k ní vydal a pokoušel se k ní přiblížit tak, aby ji nevyděsil a nezpůsobil příliš hluku.

„Mohl bys jít trochu tišeji, Harry," uslyšel nečekaně, když byl jen pár kroků od ní.

Sakra! Jak věděla, že jsem to já?

„Co tu děláš?" zeptal se šeptem a stoupl si za ni.

„To ti nemůžu říct," řekla také šeptem a obrátila hlavu jeho směrem. Rozhlédla se po chodbě, pozorně se podívala na zdi a na strop. „Poslouchají nás hrotnatci dlouhouší."

„Co?" Harry zamrkal a sledoval Lenčin pohled. Ale chodba byla prázdná. „Nikdo tady není."

„Chtějí, aby sis to myslel. Proto, aby mohli jednodušeji odposlouchávat. Protože je nikdo nevidí," vysvětlila Lenka.

Harry se na chvíli zamyslel nad tou pokřivenou logikou. Lenka mu pokynula, ať jde blíž. Naklonila se mu k uchu a zašeptala: „Máš s sebou nějaké pomeranče?"

„Co?" Tentokrát byl Harry zcela zmatený. „Jaký pomeranče? Na co?"

„Ty je děsí," zašeptala Havraspárka konspiračně. „Barva a vůně pomerančů. Ale můžou to být i mandarinky."

Harry vzdal snahu pochopit ji. Bylo to nad jeho síly. Ani ta záhadná obálka, kterou mačkala v ruce, za tu námahu nestála.

Nechal Lenku na chodbě a šel dál. Byl před učebnou první, což nebylo nic překvapujícího, protože odešel v půlce snídaně. Překvapivější bylo Lenčino chování. Jenom včera večer byla propuštěna z nemocnice a kvůli tomu všemu se jí zapomněl zeptat, jak se cítí.

Obrátil se zpátky, že si s ní na chvilku popovídá, protože stejně neměl, co dělat. Ale než došel na konec chodby, ztuhl, když uviděl, jak se zpoza rohu vynořují tři povědomé postavy. Okamžitě poznal Crabba a Goyla, ale místo Malfoye s nimi byl Zabini.

Harry se mimovolně naježil, připravuje se na výsměch a rozhodl se co nejrychleji kolem nich projít.

Možná na něj nezaútočí…

„Pottere, co ty tu děláš?" zasmál se Zabini a zablokoval mu cestu. „Čekáš na růžovovlasou čarodějku? Taky ji miluješ?"

Co?

Harry se prudce nadechl, zastavil se a probodl škodolibě se usmívajícího se Zmijozela varovným pohledem.

O čem to sakra mluví?

„Ach, vidím, že nechápeš." Vypadalo to, jako by Zabini četl jeho myšlenky. „Nebude tvoje velká láska žárlit?"

O kom to mluví? O Lence?

„Uhni mi z cesty," vyštěkl Harry a pokoušel se kolem něj projít, ale vypadalo to, že Crabbe s Goylem svou velikostí zablokovali celou chodbu.

„A co uděláš? Půjdeš si stěžovat Snapeovi? Včera na hodině jsi na něj dělal takové oči, že určitě splní každý rozmar své malé kurvičky, že, Pottere?"

Harry celý ztuhl a cítil, jak jeho zcela vyčerpanou mysl zaplavuje ledový příval děsu.

Všiml si toho! A jestli si toho všiml, tak to ví pravděpodobně celá zmijozelská kolej… A Malfoy…

„Co se děje, Pottere? Opustila tě řeč nebo si možná jen přehráváš vzpomínky na žhavé chvilky, které jste spolu strávili? Vzhledem k tomu, jak ses na něj včera díval, tak tě musel pořádně oj…"

„Co se to tu děje?" povýšený chladný hlas přerušil proud zraňujících slov ze Zmijozelových úst. Za Zabinim se objevil Malfoy. Když uviděl Harryho, přimhouřil oči. Zaplála v nich nenávist. Jedovatá a nespoutaná.

Harry sebou trochu trhl, ale rozhodl se nenechat se za žádnou cenu vyprovokovat. Ať Malfoy řekne cokoli…

„Říkal jsem Potterovi, jak úžasné bylo sledovat jeho včerejší výkon v lektvarech. Ty zasněné oči, ta svůdná gesta…" pokračoval Zabini a Crabbe s Goylem chechtali, až se za břicha popadali. „Víš, co si myslím, Pottere? Že ty a Snape doopravdy…"

„Zavři zobák" vyštěkl najednou Malfoy, až se Crabbe s Goylem téměř okamžitě přestali smát. Zabini zmlkl a podezřívavě se na Malfoye, který ho probodával pohledem tvrdým jako ocel, podíval. „Nic jsi neviděl. Rozumíš?" zavrčel, aniž by uhnul očima ze Zmijozelova obličeje zkřiveného do nespokojeného výrazu. Zabini otevřel pusu, aby něco řekl, ale Malfoy zvýšil potlačovaným vztekem trochu se třesoucí hlas. „Ničeho sis nevšiml. Jestli se o tom pokusíš někomu zmínit, budou to tvoje poslední slova."

Chodbou se rozhostilo ticho. Zabini stiskl zuby a pomalu, s přemáháním, kývl.

„Jdeme," vyštěkl Malfoy a vyrazil do třídy. Když procházel kolem Harryho, vrazil do něj ramenem, ale ani jednou se na něj nepodíval. Crabbe s Goylem následovali svého vůdce. Zabini po Harrym vrhl ještě jeden pohled, oči plné vzteku, a připojil se k ostatním.

Harry stál zcela bez řeči uprostřed chodby. Myslí mu vířily myšlenky, jak se snažil pochopit, co se právě stalo.

Co to mělo znamenat? Proč ho Malfoy bránil? Měl se přece přidat k Zabinimu a svým gorilám. V minulosti to vždycky udělal. Proč, místo aby byl na Harryho jízlivý, se rozzuřil na Zabiniho a řekl mu, ať na to všechno zapomene? Co se změnilo? Měli se Snapem něco v plánu? Ale kdyby byli spolčení, Snape by ho nepotrestal, když Harryho napadl. Nebo to měl být jen kouřový závoj, aby si Harry myslel, že stojí na opačných stranách? Ale jak by mohli být na opačných stranách, když oba slouží Voldemortovi? Je pravda, že Snape je špeh, ale to Malfoy neví.

Co se tu sakra děje?

Nejhorší bylo, že si Zabini všiml Harryho chování. Znal riziko, ale vůbec nepřemýšlel o následcích. Byl zcela zaslepený. A když si toho všiml Zabini, kolik dalších lidí to mohlo vidět? A co Nebelvíři? Všimli si toho taky?

Zachvátila ho panika.

Možná to nikdo jiný neviděl? Nikdo ho včera neodchytil. Ani dneska u snídaně. Ale možná si toho všimli, ale neřekli mu to? Asi se pořád báli Snapea, který by se jim určitě pomstil, kdyby na Harryho měli nějaké narážky.

A pak mu to došlo.

Přesně! To je pravděpodobně důvod, proč je Malfoy tak rezervovaný. Bojí se, že to Snape zjistí. Takové chování bylo pro jakéhokoli Zmijozela bezdůvodné, ale kdoví, co mu tehdy Snape udělal nebo řekl… Ale doopravdy se ho Malfoy tak bál? To by vysvětlovalo, proč napadl Lenku a ne Harryho.

„Harry, vypadáš, jako bys viděl Ty-víš-koho. Seš v pořádku?" vystrašený hlas Tonskové se provrtal skrze jeho hemžící se myšlenky a stáhl ho na zem. Učitelka stála vedle něj, v ruce držela aktovku a pozorně si ho prohlížela.

„Ach, ne. Nic. Všechno je v pořádku, doopravdy," usmál se slabě.

***

01.07.2012 21:37:25
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5054"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one