aneb Trahit sua quemque voluptas.

Pro Voldyho. :D Doufám, že ty-víš-pro-koho. ;) (Promiň, nemohla jsem si pomoc.)

Jinak velké poděkování patří belldandy, která mi jako obvykle pomáhala vyřešit jisté nejasnosti, na které jsem v průběhu překladu narazila a také pro fridu, že pro mě stále betuje (jen poznámka na okraj, tato kapitola jí ještě neprošla pod rukama, abyste na ni nemuseli již déle čekat, takže všechny chyby jsou moje).

Have you ever noticed,
That I'm not acting as I used to do before?
Have you ever wondered,
Why I always keep on coming back for more?
What have you done to me?
I'll never be the same I'll tell you for sure*




„… Avery s Macnairem byli vysláni vyjednávat s kentaury a Lucius Malfoy použil kletbu Imperius na Brodericka Bodeho z oddělení záhad. Síly Temného pána rostou. Získal obrovskou podporu ze střední Evropy. Nedávno se k němu připojila velká skupina smrtijedů z Rumunska a Maďarska. A nabídky pomoci přicházejí ze zemí východní Evropy." Severus Snape seděl v ředitelně a podával své týdenní hlášení. Přestože byl jeho pohled namířený na starého muže, nedíval se na něj. Vypadalo to, jako by se díval skrze něj.

Albus Brumbál zamyšleně kývl. Týden za týdnem se hlášení stávala stále více nepříznivýma. Voldemort sílil alarmující rychlostí a vypadalo to, že nikdo nemůže udělat nic, aby ho zastavil.

„A co ty masové útoky na úředníky pracující pro ministerstvo kouzel, kteří jsou stále loajální ministrovi?"

Snape se zamračil.

„Ten seznam je velmi dlouhý a mnoho z nich je ochotných Pánovi zla sloužit. Nejde s tím nic udělat."

„Znáš nějaká jména?"

Severus zavrtěl hlavou. Ve tváři se mu nepohnul ani sval.

„Útoky jsou provedeny téměř okamžitě. Jména se dozvídáme až na setkáních."

Ředitel vypadal neobyčejně unaveně. Minulý měsíc jenom napomohl prohloubení vrásek v jeho na kost vyhublém, bledém obličeji. Zavřel oči a chvíli potichu seděl, naslouchaje svým myšlenkám. Mistr lektvarů trpělivě čekal. Poslední dobou ředitel stále častěji upadal do stavu beznaděje.

Z hrudě starého muže se vydral tichý povzdech.

„Vítězí, Severusi, a není nic, co bychom s tím mohli udělat. Naši spojenci se hroutí. Voldemort již vládne půlce Evropy a jeho chapadla začínají sahat i na jiné kontinenty. Naší jedinou šancí jsou mladí, ale nemůžeme je poslat do války."

Snape nic neříkal. Slyšel tuhle řeč tolikrát, že mu připadala značně nudná.

„Jediné, co mu chybí k celkovému vítězství, je Harry."

Obličej mistra lektvarů zůstal bez výrazu.

„Musíš mi okamžitě říct, když se Voldemort rozhodne na plánu ohledně Harryho. To je priorita, Severusi. Musíme ho chránit za každou cenu."

Brumbálovy modré oči se zabodávaly do Snapeových černých, jako kdyby mu ředitel chtěl ta slova nacpat přímo hlavy, aby pochopil jejich váhu. Muž bez přerušení očního kontaktu kývl na znamení pochopení. Brumbál mu věnoval slabý, unavený úsměv.

„Jsem rád, že ti mohu důvěřovat, Severusi."

„Skončili jsme, řediteli?"

„Ano," Brumbál mávl rukou. „Udržuj mě informovaného."

Snape stroze přikývl, a pak se zvedl a bez ohlédnutí opustil ředitelnu. Velmi rychle překonal vzdálenost mezi věží a svými tichými komnatami ve sklepení. Bylo pozdě a poslední studenti potloukající se po chodbách, mu uhýbali z cesty.

Severus vešel do svého kabinetu, přešel ho několika kroky a byl ve svých soukromých komnatách. V krbu tiše syčel oheň, odhaluje v temnotě police naplněné knihami. Severus se obrátil k temnému vzdálenému rohu, kde na mramorovém podstavci ozdobeném stříbrnými hady ovinutými kolem základny, byla velká mísa udělaná ze stejného materiálu.

Zastavil se před myslánkou a vytáhl svou hůlku. Máchl jí nad mísou a slámově zlatá prchavá kapalina uvnitř se probudila k životu. Mistr lektvarů chvíli mával hůlkou, jako by se probíral skrz nechtěné myšlenky, jako by něco mezi nimi hledal.

Konečně to našel.

Pomalu začal otáčet hůlkou v prstech, jako by na ni namotával zlaté, lesknoucí se vlákno. Na povrchu látky se chvíli vznášel Temný pán, který byl po chvíli nahrazen obrazem zelených, jiskřících očí schovaných za brýlemi.

Když se myšlenky a vzpomínky vrátily zpět do jeho hlavy, vše najednou zmizelo a povrch látky v myslánce se opět stal hladkým a zlatým.

***

V tu samou chvíli Harry Potter ležel schoulený pod pokrývkou ve své posteli a nenáviděl se každou buňkou svého těla.

Nenáviděl svou slabost, která ho dovedla k tomu, co dnes udělal. Nenáviděl, že jeho tělo reagovalo impulzivně a nepochopitelně, a že to nemohl ovládat, i když to zkoušel. Nenáviděl svou slabou vůli, která se vzdala kvůli jedinému slovu, blízkosti a dotyku.

Ale nejvíc ze všeho nenáviděl Severuse Snape, který ho byl schopný využít a obrátit to proti němu. Nenáviděl ho!

***

„Hermionooo…"

„Nenapíšu to za tebe, Rone! Pusť to z hlavy."

„Hermionooo…"

Hermiona zavřela oči. Měla pocit, že ztrácí sebekontrolu.

Psali s Ronem zvláště dlouhou a složitou esej do dějin čar a kouzel. Harry s nimi nebyl. Vlastně se neukázal od včerejšího večera. Přišel uprostřed večeře, zrudlý a ztracený v myšlenkách. Pravda, že poslední dobou se choval zvláštně pořád, ale poslední týden byl tak zamlklý a odtažitý, že se o něj Hermiona začala vážně obávat. A včera u večeře snědl jenom trochu pudingu, prohlásil, že nemá hlad a, aniž by na ně počkal, odešel do ložnice. Ron říkal, že když se vrátil, Harry spal, ale Hermiona měla podezření, že to jenom předstíral, aby se vyhnul nepříjemným otázkám.

Poslední dobou se s ním něco dělo. Něco hodně špatného. A byl v tom zapletený Snape. A Hermioně se to vůbec nelíbilo.

Minulý týden Harryho pozorně sledovala a všimla si, jak nenápadně po profesorovi kouká, a pak rychle uhne pohledem a zrudne. A viděla, jak se na něj Snape díval během hodiny. Vzpomněla si, jak se Harry náhle vrátil do učebny lektvarů, a jak dlouho tam byl… a když se objevil u večeře… No, vypadal velmi rozrušeně.

Měla teorii, ale samotné přemýšlení o tom jí způsobovalo závratě. Tak se to prozatím rozhodla odsunout, dokud si nebude jistá. Modlila se, ať se pro jednou ukáže, že se mýlí.

„Hermiono, no tááááák! Pomoz mi, protože jinak to nestihnu do tréninku a chtěl bych vidět Harryho."

Hermiona opovržlivě zkroutila ústa.

„Měl jsi celý včerejší večer, abys to napsal."

Ron zasténal a opřel si čelo o pergamen, takže si rozmazal vše, co právě napsal.

„Nemáš srdce, víš to?"

„Ale já jsem dokončila tu esej. Na rozdíl od tebe," řekla Nebelvírka, udělala tečku a rázně se podepsala. Koutkem oka sledovala Ronův zoufalý výraz. Ach, jak ji jeho prosící oči rozrušovaly.

„Dobře! Dej to sem!" zavrčela a chňapla po pergamenu, aby esej opravila a vylepšila.

Na zářícím pihovatém obličeji viděla nepopsatelný úsměv plný vděku.

„Miluji tě, víš to?" Ron se zazubil a vystřelil na trénink. Hermiona cítila, jak navzdory své vůli, rudce.

Ach ano, velmi ji to rozrušovalo.

***

„Co to děláš, Harry?" Angelinin řev se rozléhal po školních pozemcích.

Zvuk hlasitého písknutí opět přerušil dobře naplánovaný útok na branku a celý tým se zastavil. Všichni byli víc a víc naštvaní. Stejně tak přihlížející.

Harry znovu vletěl přímo před útočícího útočníka. Za poslední půlhodinu několikrát přerušil útok, několikrát byl téměř zasažen potloukem a několikrát minul zlatonku, která se třepotala přímo před ním. A když si myslel, že už to nemůže být horší, srazil se s Katie Bellovou a zlomil jí koště. Chtěl se odtud co nejrychleji a co nejdál dostat.

Všechno to byla Snapeova chyba! Harry se nedokázal soustředit ani na to, aby letěl rovně. A rozzuřené pohledy jeho spoluhráčů a zklamané lidí na tribunách mu bránily, aby hrál dobře a ještě více ho rozptylovaly.

Dokázal myslet jenom na Snapea a na horoucí opojné chvíle ve skladu lektvarů včera odpoledne. Udělal TO znovu. Podbízel se mu. Nedokázal mu odolat. Nechal Snapea, aby převzal kontrolu nad jeho srdcem, myslí a tělem.

Mistr lektvarů chutnal tak skvěle…

Harry zavřel oči a vybavil si slanou chuť Snapeovy pulzující erekce ve svých ústech a slastné zvuky, které mu unikaly ze rtů, když ho Harry uspokojoval.

Bylo to úžasné… S ničím se nedal srovnat ten pocit, který se v něm usadil, když si uvědomil, že je jediný ve škole, kdo má k takovému pohledu přístup. Snapeovy zavřené oči, pootevřené rty lačně lapající po dechu, obličej stažený do výrazu slasti silnější než cokoli jiného. Ach, Harry se tím pohledem opíjel, přál si pamatovat každý jeho detail až do konce života. A teď si ho nedokázal přestat v duchu přehrávat. Ať dělal cokoli, stále ho měl před očima. Měl by se považovat za neskutečně šťastného, že viděl něco, co Snape pravděpodobně nikoho jiného vidět nenechal. Nikdy.

Ale Harry chtěl víc. Více Snapea. Více jeho chuti a vůně. Chtěl víc, než dosud dostal. Mnohem, mnohem víc.

Ale vypadalo to, že jeho sny zůstanou jenom sny. Zavřel oči. V hlavě mu stále zněla slova mistra lektvarů: „Tak příště, Pottere."

Ta slova ho ranila. Snape se k němu otočil, jako by… jako by…

Stiskl zuby v bezmocném vzteku.

Byl slabý. Snapeova blízkost ho vždy dělala slabým a poddajným, jako by neměl vlastní vůli. Nedokázal to pochopit. Věděl, že Snape jenom využívá jeho slabosti, ale souhlasil s tím. Víc - on po tom toužil.

Ale před nějakou dobou takový nebyl. Kousavé poznámky mistra lektvarů v něm rozdmýchávaly oheň vzdoru a nenávisti. Byl schopný se s ním hádat, odporovat mu, nikdy mu nedovolil, aby si o něj otíral boty. A teď, když s ním zůstal sám, se jeho mysl rozpustila.

Ale nebylo to jen to. V hloubi duše věděl, proč se mu nedokáže postavit. Protože se bojí. Bál se, že kdyby to udělal, Snape by o něj ztratil zájem. Může udělat, po čem touží. Má nad ním moc, může udělat cokoli. Může ho odmítnout, říct, že už mu to stačilo a najít si někoho jiného…

Prudce zatřásl hlavou.

O čem to sakra přemýšlím?

Kdyby jen věděl… Kdyby jen měl tušení, jak moc může zatlačit a neprohrát. Ale on to nevěděl. Snape byl jako uzavřená kniha. Harry neznal jeho záměry. A jak si uvědomil, ani nevěděl, proč se o něj Snape začal tak náhle zajímat. Protože je nepravděpodobné, že by vypil lektvar Desiderium Intimum a jeho největší touhou byl Harry.

To je směšné!

Nebo možná Snapeovi polichotilo, že je největší tužbou Harryho Pottera? Možná jím ještě nikdo nebyl posedlý a tak se cítil… poctěný?

Ach, ano, jaká pocta… Být posedlostí svého největšího nepřítele…

Možná ho chce jenom ponížit? Vždycky to rád dělal a teď přišla jeho příležitost… Kdo by promrhal možnost mít svého největšího nepřítele na kolenou u svých nohou? Snape určitě ne.

Ale dokonce, i kdyby se tohle ukázalo jako pravda… proč mu to sakra nevadilo? No, přinejmenším tak, jak by mělo. Teda… Samozřejmě mu to vadilo, ale bylo tu něco… Nedokázal to pojmenovat. Kdykoli se Snape takhle choval, díval se na Harryho s tím svým pokřiveným úsměvem, choval se k němu, jako… jako by… zatraceně, jako by byl jeho majitel! Jako by nad ním měl neomezenou moc a věděl to… Harry cítil něco… zvláštního. Cítil vztek, to bylo jasné. Cítil smutek. Zklamání. Ale pod tím vším bylo také něco, co mu obracelo žaludek, a láva, která tavila vše uvnitř něj. Jako by byl vzru---

Ne, ne, ne! Nebude o tom přemýšlet!

Zavřel oči a znovu zatřásl hlavou, rozháněje ty děsivé myšlenky, které se nepostřehnuté vkradly do jeho hlavy. Párkrát se nadechl.

Ale třeba je to o něčem jiném. Třeba se tak Snape chová, protože se prostě… nemůže chovat jinak. Harry pochyboval, že takový neatraktivní (přinejmenším pro většinu lidí, co znal. Ne, škrtnout - pro všechny, co znal), hnusnej, sarkastickej šmejd, jako je Snape, nemůže být jiným způsobem ve vztahu. Prostě mu to nesedí. Snape se vždycky stranil lidem, vždy byl sám. Nějakou dobu je smrtijed, mučí lidi… Je nemožné, aby někdo jako on měl velké zásoby citů, ani nemluvě o citlivosti. Ne, Snape je velmi asociální. A to je možná důvod, proč se chová takhle, a ne jinak… Prostě neví, jak jinak se chovat. A kdyby to nevěděl, Harry by ho to měl jít naučit…

Ach, věděl, že by to nebylo jednoduché. A dokonce si to ani nedokázal představit. Jak by ho něco naučil, když v jeho přítomnosti nedokáže ani myslet?

Byl to tak složitý úkol, že se Harrymu zamotala hlava, jen když si to pokusil představit. Ale možná… možná by to jednou mohl zkusit. Možná by mohl sebrat kuráž…

Najednou si uvědomil to ticho kolem sebe. Několikrát zamrkal a rozhlédl se. Všichni se na něj dívali.

Několik minut visel ve vzduchu u jedné z tribun a narážel do její zdi násadou koštěte, jako by se jí snažil proletět na druhou stranu.

Cítil, jak rudne. Zmateně trhl svým koštětem a dolétl do středu pole. Nemohl snést obviňující pohledy svých spoluhráčů.

Proč s tímhle souhlasil? Chtěl se vrátit k hraní famfrpálu, protože to miloval, ale kvůli Snapeovi do toho nedokázal vložit srdce. To bylo nyní plně zaměstnané. Spoléhali na něj, ale on nedokázal udržet své myšlenky na hřišti déle než pět minut.

Ne, byl to velmi špatný nápad, přijmout nabídku vrátit se do týmu.

„Vraťte se ke hře!" zavolala Angelina, ale bylo to bez nadšení. Celý tým se tvářil rozmrzele. Několik fanoušků již odešlo z tribun.

To je všechno kvůli mně, pomyslel si a nenáviděl se za svou současnou situaci.

Kousl se do rtu. Rozhodl se, že už na Snapea nebude myslet! Přinejmenším ne teď. Chtěl, aby temná postava a chladné oči opustily jeho myšlenky, přinejmenším na chvilku, aby dokázal odčinit své chování na hřišti.

Sevřel rukama násadu a pečlivě začal prohlížet oblohu, jestli neuvidí zlaté záblesky. Několikrát obkroužil hřiště, zcela soustředěný na svůj primární úkol.

Nakonec ji uviděl.

Zlatonka se vznášela několik metrů nad levou brankou. Harry se rozletěl směrem ke zlatému míčku. Triumf již ve tváři. Natáhl ruku, aby zlatonku chytil. Hvízdání větru v uších efektivně utlumilo všechny další zvuky. Slyšel, že někdo něco řve, ale bylo mu to jedno.

Téměř ji měl.

Téměř dokázal vymazat vše…

A najednou všechno zčernalo.

***

13.05.2012 17:13:55
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "9984"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one