aneb Trahit sua quemque voluptas.

The lies you tell aren't meant to deceive
They're not there for me to believe
I've heard your vicious words
You know by now
It takes a lot to see me hurt
I couldn't take it any other way
But there's a price I have to pay*



Když se Harry dostal ke dveřím Snapeova kabinetu, byl tak zadýchaný, že potřeboval chvilku na to, aby popadl dech a uklidnil se. Narovnal se, několikrát se zhluboka nadechl a položil ruku na tvrdý povrch. Dveře se pod jeho dotekem otevřely. To ho nepřekvapilo – již ho napadlo, že Severus je začaroval tak, aby se otevřely vždy, když chtěl vstoupit. Prošel kabinetem a zastavil se před vchodem vedoucím do soukromých komnat mistra lektvarů. Nervy napjaté k prasknutí a zběsilý tepot srdce utlumovaly jeho smysly, a přes snahu něco zaslechnout, z místnosti nevyšel žádný zvuk.

Zaklepal. Odpovědí mu bylo ohlušující ticho.
Vytáhl plánek a viděl, že Severusův pokoj je prázdný. Čekal několik dalších chvil, ale když se nic nedělo, opět zaklepal – tentokrát mnohem hlasitěji a důrazněji. Po chvíli se v plánku objevila tečka označující Snapea. Její zjevení bylo doprovázeno zvláštním šramotem a hlubokým zavrčením. Harry rychle schoval pergamen do kapsy a zadržel dech. Srdce mu začalo tlouct rychleji. Když na druhé straně dveří uslyšel kroky, nedokázal potlačit úlevný povzdech, a když se ve dveřích objevila vysoká postava v černém, cítil, jak se mu obličej roztáhl úsměvem, který nedokázal potlačit. Snape se výhružně zamračil, ale nestihl ani otevřít pusu, protože Harry byl rychlejší.
„Dobrý večer, Severusi,“ pronesl tiše a bez čekání na odpověď se protáhl pod mužovou paží a vstoupil do místnosti. Opatrně se rozhlédl, ale vše bylo na svém místě. Nevěděl, co čekat, ale určitě ne to, že všechno bylo na svém místě. Možná nějaký obrácený nábytek nebo zvláštní stopy? Ne, místnost vypadala jako vždy. Nebelvír se zamračil. Má halucinace? Podvědomě cítil, že něco je špatně, ale všechno vypovídalo o opaku. Až když se otočil na muže, který právě zavíral dveře, pohled černých očí mu v hlavě spustil varovný signál. Snapeův obličej byl napjatý, ústa sevřená natolik, že vypadala jako jediná úzká bledá linka a oči mu žhnuly. Avšak nebyl to teplý oheň, takhle pálí jenom led.
Harryho se zmocnilo špatné tušení.
„Je vše v pořádku?“ zeptal se nejistě. „Doufám, že jste tě nevyrušil.“ Znovu se rozhlédl po místnosti, pátraje po něčem neobvyklém, ale nic neviděl. Stočil svůj pohled zpět k muži. Při pohledu na vztek v jeho očích se zamračil.
Něco je špatně…
Může být ten vztek Harryho chyba? Uvažoval, co udělal, že Snapea tak rozzuřil – samozřejmě s výjimkou toho, že přišel bez varování. Otevřel pusu, aby se na to zeptal, ale muž ho předešel: „Co chceš, Pottere?“ Jeho hlas byl jako ocelová čepel – chladný a zraňující. „Přišel jsi mě potěšit?“
Ta slova zabolela. Cítil, jak se mu sevřelo srdce, ale nedal to na sobě znát.
„Jen jsem…“ začal, ale mistr lektvarů ho opět přerušil: „Nemluv, prostě se svleč. Chtěl bys mě prvně raději uspokojit…“ dlouhé prsty sugestivně zamířily k mužovu poklopci, ale pak se zastavily a Snapeův obličej se stáhl do kruté, výsměšné masky, „… nebo bych tě měl prvně ojet?“
Až po chvíli si Harry uvědomil, že na něj zírá s otevřenou pusou.
„Budeš tam jen stát a zírat na mě, Pottere? Na kolena!“ Snapeův pohled byl stejně ledový jako jeho hlas, plný zloby a divokého uspokojení. Jako by ho ubližování Harrymu bavilo. Jako by chtěl tlačit a zasazovat údery dokud ho nezlomí. Ostré čepele slov se zabodávaly do Harryho srdce, roztřásaly ho. A když se ostří stáhlo, aby zasadilo další úder, nechalo za sebou krvácející ránu.
Harry nedokázal pochopit, co se děje. Když viděl, že se k němu muž blíží, ucouvl.
„Co je, Pottere? Pro tohle sis přišel, nebo ne? Vždycky přijdeš jenom kvůli tomu,“ zasyčel Severus a vrhl po chlapci pohled ostrý jako jeho slova a s potěšením sledoval každý záchvěv bolesti v chlapcově tváři, který způsobil.
„Vidím, že máte špatnou náladu,“ vymáčkl ze sebe nakonec tichým, lámajícím se hlasem. „Takže půjdu. Nechci…“
„Vždycky mám špatnou náladu, když se kolem mě motáš jako ubohý, ukňouraný štěně,“ zavrčel muž, zastavil se a probodl ho vražedným pohledem. „Oddané, závislé štěně, které udělá cokoli, co mu řeknu. Pojď…“
„Držte hubu!“ vydral se z Harryho rtů zuřivý výkřik dřív, než si to stihl rozmyslet. Navíc, i kdyby chtěl, stejně by ho nebyl schopný zarazit. Pevně zaťal ruce v pěst, až se mu nehty zarývaly do masa. Dýchal těžce a sípavě. Když ho Snape popadl za ramena a vší silou ho mrštil proti zdi, zmizela mu z obličeje všechna barva. Jeho tělo bolestivě narazilo do knihovny stojící podél zdi a síla nárazu mu vyrazila dech. Na hlavu mu popadalo několik knížek. Ztratil rovnováhu a dopadl na ruku, kterou si tím ošklivě poranil. Všechno se odehrálo během zlomku vteřiny. Ještě než přišel k sobě, cítil, jak ho Snape chytil za oblečení, vytáhl do pozice ve stoje a přitlačil k prázdným policím. Harry, stále omráčený, zvedl hlavu a podíval se do mužova obličeje, zachváceného zuřivostí.
„Jak se opovažuješ se mnou tahle mluvit, Pottere!“ zasyčel mu do obličeje. Harrymu se motala hlava a bolest ve zraněné ruce narůstala.
„Chci pryč,“ zašeptal tiše. „Nechte mě jít.“
„Tak to ne, Pottere,“ zavrčel Snape a ještě víc ho přitlačil na police. Ostré hrany se mu bolestivě zaryly do zad. „Ještě před minutou jsi chtěl, abych tě ojel, nebo ne? A zdá se mi, že to pořád chceš…“
Nebelvír překvapeně zasténal, když ucítil ve svém rozkroku mužovu ruku, která ho začala okamžitě bolestivě svírat.
„Přestaňte,“ vyjekl a pokoušel se vymanit, ale Snape se na něj pevně tiskl. „Nechci to! Nechte mě jít!“
V mužově krutém obličeji se objevil výraz temného uspokojení.
„Oh. Já vím, že to chceš. Vždycky to chceš,“ zašeptal s výsměšným úsměvem na tenkých rtech.
Harry zavřel oči a bojoval s pálením pod víčky a vzrušením, které začalo zachvacovat části jeho těla, které mistr lektvarů dovedně dráždil a hrál si s nimi.
Ne!
„Ale, ale… Copak to tu máme, Pottere?“ usmál se Snape triumfálně, když ucítil Harryho tvrdnoucí chloubu. Nebelvírovu mysl zaplavila vlna studu a vzteku.
„Jdi do hajzlu,“ zasyčel skrze zaťaté zuby. Viděl, jak Snapeovou tváří probliklo překvapení, ale po chvíli se změnilo v nespoutaný vztek. Harry věděl, jak riskuje, ale bylo mu to úplně jedno. Snape ho ponížil, choval se jako šílenec. Už se sebou nenechá takhle zacházet! Zavřel oči a čekal, až ho bouře smete a udělá z něj nicotný prach, ale místo toho uslyšel vzdálené zaklepání na dveře. Náhlé, hlasité a rozčilující.
Harry otevřel oči. Snape byl rudý vzteky a touha po pomstě v jeho očích se změnila v touhu vraždit. Nebelvír se zachvěl. Takhle ho nikdy neviděl. V té chvíli byl ochromen hrozivou myšlenkou: ten muž může být schopný všeho.
„Počkej tady na mě, Pottere,“ zavrčel Snape, pak ho pustil a urovnal si oblečení. „A ničeho se nedotýkej,“ dodal, když spěšně opouštěl místnost.
Harry byl zanechán o samotě. Až teď si všiml, že se třese. Svezl se na podlahu a zhluboka vydechl, pokoušeje se zklidnit svůj dech a zběsile tlukoucí srdce a zastavit rozčilující slzy, které se mu s vervou pokoušely dostat do očí.
V tichu panujícím v místnosti zřetelně slyšel hlasy přicházející z kabinetu. Jeden z nich byl extrémně nervózní. Po chvilce se ozvalo zavrzání dveří a zůstalo jenom ticho. Harry nahlédl do plánku. Viděl, jak Snape a dva zmijozelští míří ke zmijozelské společenské místnosti.
Povzdechl si a rozhodl se. Využije příležitosti a nezůstane tu ani o chvilku déle. Snape ho napadl, a to zcela bez důvodu. Choval se k němu jak… jako… Harry polkl a zavrtěl hlavou, pak se pomalu zvedl a zamířil ke dveřím. Zmáčkl kliku, ale dveře se neotevřely. V pravé ruce mu bolestivě pulzovalo, takže si ji přitiskl k hrudi. Levou se natáhl do pravé kapsy a s obtížemi z ní vytáhl hůlku.
„Alohomora,“ zašeptal směrem k zámku, ale nic se nestalo. Dveře zůstaly zavřené. Naštvaně se zamračil.
Snape ho tu zamknul! Nemá právo ho tu uvěznit! Nejen, že se k němu choval strašně, ale také se podle všeho rozhodl svou práci dodělat, až se vrátí zpět. Harry si pořád pamatoval jeho vzteky rudý obličej a touhu vraždit v očích. Uvědomil si, že z něj má doopravdy strach. Musí se odtud nějak dostat!
Odvrátil se ode dveří a rozhlédl se po místnosti. Hledal něco, co by mu mohlo pomoci uniknout. Musí tu být jiný východ. Je nemožné, aby sklepení nemělo žádné tajné chodby nebo skryté dveře. Přestože si ničeho takového v Pobertově plánku nevšiml, ale… Harryho najednou něco napadlo… koneckonců, Snape někam mizel. Všechno do sebe zapadalo… Jestli tam byla tajná chodba, mohla se objevit mnohem později, a proto ji plánek nezobrazoval. Nebo pobertové jednoduše neobjevili všechno. Možností bylo mnoho.
Harry začal kroužit po místnosti, pečlivě zkoumat zdi a vymýšlet případné strategie, kdyby se ukázalo, že nenajde to, co hledá. V nejhorším případě si vezme neviditelný plášť a bude předstírat, že tam není. Snape by si mohl myslet, že se nějak dokázal dostat pryč…
Ne, to je hloupý plán. Snape je až příliš inteligentní. Okamžitě by si uvědomil, že je to trik a potrestal by ho ještě tvrději. Při té myšlence se zachvěl a začal se opatrně dotýkat zdí a polic. Dostal se ke knihovně, na kterou ho Snape hodil. Většina knih ležela na podlaze. Avšak mezi těmi, které zůstaly v policích, viděl Nebelvír jednu, které se od ostatních lišila. Byla lesklá a bez jakéhokoli nápisu. Když se k ní přiblížil, aby si ji pořádně prohlédl, všiml si, že kniha má tlusté černé lanko, které ji spojuje se zdí. Zaujatě knihu chytil a zatáhl za ni. Ozval se skřípavý zvuk a bouchnutí. Harry nadskočil, když se knihovna posunula a začala se pohybovat vpřed. Pak se odsunula stranou a odhalila tmavý průchod.
Ha, měl jsem pravdu!, pomyslel si triumfálně.
„Lumos,“ zašeptal a pozvedl hůlku. Do malé místnůstky vniklo chladné světlo. Téměř celý povrch stolu byl pokryt obrovskými kotlíky, ampulemi a lahvičkami. Nedaleko ležela otevřená kniha a v jednom z kotlíků něco bublalo. Některé lahvičky se válely roztříštěné na podlaze a jejich nazelenalý obsah zářil na kamenných dlaždicích. Police podél zdí se prohýbaly pod váhou sklenic neurčitého obsahu, pestrobarevných lahviček a knih v černé vazbě. Ale žádná z těchto věcí nezaujala nebelvírovu pozornost tolik jako kamenná miska stojící v rohu místnosti.
Vstoupil dovnitř a měl stejný pocit, jako když prošel magickou bariérou. Magie, která ho obklopovala, byla podobná té, kterou cítil na Grimmauldově náměstí. Toto místo bylo magicky zabezpečené, proto ho nemohl vidět na plánku. Harry ho vytáhl z kapsy a viděl, že tečka s jeho jménem zmizela.
Teď bylo vše jasné!
Neschoval plánek, protože chtěl kontrolovat, jestli se Snape nevrací a začal prozkoumávat místnost. Přiblížil se k rohu, ve kterém stála miska, a zalknul se emocemi, když zjistil, že je to… Druhá myslánka? Pomyslel si, zcela zaujatý svým objevem. Ale čím déle zíral na myšlenky, které v ní vířily, tím víc si uvědomoval, že je s nimi něco špatně. Pomalu došel ještě blíž, a pak pochopil. Ty vzpomínky nebyly stříbřitě bílé vířící stužky. Tyto měly zlatou barvu a tvar zašmodrchaných vláken. Byl tak ohromený svým objevem, že si až po chvíli uvědomil, že je to nejspíš nějaká… tajná laboratoř mistra lektvarů. A jestli ho tu přistihne, skončí to pro něj hodně špatně.
Chtěl se otočit a odejít, ale spletené zlaté vzpomínky přitahovaly jeho pohled a nemohl si pomoc, ale musel se na ně dívat.
Co to Snape skrývá? Na co má dvě myslánky? Co je v této? Odhadoval, že tato není obyčejná. Tichounký hlásek v jeho hlavě ho postrkoval vpřed směrem k misce a nařizoval mu, aby se do ní podíval. Ale Snape by se mohl každou chvíli vrátit, a jestli tu Harryho chytí…
Ne… ne, potřebuje zjistit, proč se k němu takhle choval! Možná tam najde odpověď…
Ne! Ne, to nemůže udělat. Moc dobře si pamatoval, kam ho jeho zvědavost dostala minule. A teď by to mohlo být horší. Mnohem horší. Mohl by o vše přijít…
S obtížemi odtrhl svůj zrak od misky a podíval se na knihu ležící na stole. Její stránky byly pokryty neidentifikovatelnými runami. Hermiona by je možná byla schopna přečíst, ale jemu připomínaly pouze velmi zvláštní znaky. Na chvilku zalitoval, že ten předmět nikdy nestudoval.
Pohled mu padl a roztříštěné lahvičky. To se muselo stát nedávno…
Najednou pochopil. To byl nejspíš důvod, proč Snape tak zuřil. Harry musel přerušit něco, na čem tu pracoval. Upadla mu přísada a vše mohlo být k ničemu. Možná, že Snape teď bude muset začít od začátku? To bylo jediné logické vysvětlení…
Ale co by to mohlo být? Možná nějaký vzácný lék? Nebo mocný lektvar, který je složité uvařit? Protože kdyby ho Harry vyrušil při přípravě nějakého jednoduchého lektvaru, Snape by tak nevybouchl. Stačilo by říct, že nemá čas a Harry by šel pryč. Neměl zareagovat způsobem, jakým zareagoval. Pokud… pokud nechtěl, aby o tom nikdo nevěděl. Dokonce ani Harry.
Chlapcovo tělo se zachvělo. Musí okamžitě odejít! A o tomto místě se nesmí nikdy zmínit. Musí to být něco doopravdy důležitého, když ho Snape takhle chrání.
Harry rychle opustil laboratoř. Zatáhl za knihu a knihovna vklouzla zpět na své místo. Pokoušeje se uklidnit své nervózně tlukoucí srdce, se postavil na to samé místo, kde ho Snape nechal a čekal. Hlavou mu vířily myšlenky, ale na nic jiného nemohl přijít. Nechápal, co ta druhá záhadná myslánka znamenala, a co Snape v té laboratoři dělá.
Možná něco pro Voldemorta? Možná, že to nechce dělat, a proto byl tak vzteklý?
Ne, to je hloupý nápad.
Najednou uslyšel vzdálenou ránu a kroky. S hrůzou se zadíval na dveře a zadržel dech. V momentě, kdy se v nich objevila Snapeova temná silueta, Harry rychle sklopil pohled ke knihám rozházeným po podlaze.
Snape zavřel dveře. Harry slyšel kroky. Cítil, že se Snape zastavil a podíval se na něj. Těžce polknul a risknul jeden rychlý pohled. První věc, kterou viděl, byl mužův přísný, napjatý obličej, ale už v něm nebyla zuřivost. Trochu se uklidnil, když viděl, že Snape po něm, alespoň dočasně, nemá v plánu metat kletby. Harry zase sklopil pohled, aby unikl pronikavému pohledu, pod kterým měl vždy pocit, že ho Snape svléká a oceňuje.
Po chvíli slyšel Snapea zamumlat kouzlo a všechny knihy se zvedly ze země a vrátily se na svá místa.
Ale Harry se ani nepohnul. Stál v dusivém tichu a tiskl si zraněnou ruku k hrudi.
„Co máte s rukou, Pottere?“ zeptal se profesor tichým, klidným hlasem. Byl tak odlišný od toho trestajícího, příkrého tónu, kterým po něm šlehal před ne tak dlouhou chvílí. Nebyl v něm vztek. Nejrozjitřenější emoce podle všeho vyprchaly, ale slova vyslovená ve vzteku nemohla být vzata zpět, a víc než to – nemohla být zapomenuta. Visela mezi nimi jako písek v turbíně a způsobovala tření a vibrace a následně vedla k destrukci celého systému. A přestože stále existovala šance na mírové odstranění důvodu nehody, osoba musela postupovat velmi obezřetně. Jakýkoli špatný pohyb mohl tu možnost pohřbít…
Harry pokrčil rameny, aniž by vzhlédl.
„Nic, co by vás zajímalo,“ protáhl, než se stihl zastavit. Ale Snape se nerozzuřil. Harry slyšel, jak zamířil k jedné z polic a začal přesouvat lahvičky, které na ní stály. Po chvíli ten zvuk přestal.
„Pojďte sem, Pottere.“ Mužův hlas zněl možná trochu… měkčeji. Nebo si to Harry myslel. Zvedl hlavu a viděl, že Snape drží v ruce malou sklenici. Ale nepohnul se. Nemohl se k němu přiblížit po tom všem, co se stalo.
Trochu couvl, když k němu muž zamířil, ale rychle se vzpamatoval. Neměl by mu ukázat, že se ho bojí…
Snape se před ním zastavil a natáhl ruku.
„Podejte mi ruku, Pottere,“ řekl.
Harry zadržel dech. Díval se na mužovu štíhlou bledou ruku se směsicí strachu a úlevy. Snape podle všeho nemá v úmyslu mu jakkoli ublížit. Pomalu k němu natáhl svou bolestivě tepající a třesoucí se ruku, ale nedokázal se mu povídat do očí. Snape mu vytáhl rukáv. Harryho zápěstí bylo namodralé a na předloktí byl viditelný dlouhý bílý škrábanec s kouskem odtržené kůže. Snape prsty nabral trochu čiré substance a začal ji roztírat kolem poranění. Harry se bolestivě zašklebil a z úst mu uniklo zasténání. Muž se na chvíli zarazil. Nebelvírovy oči se mimovolně zvedly a on uviděl něco, co ještě nikdy předtím neviděl. Snapeův výraz byl přívětivý, vrásky se vyhladily, a jeho oči… v jeho očích viděl…
Harry několikrát nevěřícně zamrkal. Ale v tu samou chvíli muž ucítil jeho pohled, černé oči zchladly a zamračil se.
Ale ten dojem zůstal. Dojem, že Snape…
Ne, já… musel jsem si to špatně vyložit… pomyslel si Harry, když další záchvěv bolesti poslal jeho myšlenky zcela jiným směrem. Avšak v tu samou chvíli pocítil něco zcela jiného – jemný chladivý pocit, který s sebou odnášel bolest a osvěžoval jeho smysly. Cítil, že má husí kůži na ruce, ale nebyl si jistý, zda je to efekt té masti nebo jemného doteku chladných prstů mistra lektvarů.
Nakonec Snape jeho ruku pustil a zavřel skleničku. Harry si olízl rty a tiše řekl: „Takže… já tedy půjdu.“ Zvedl oči a pevně se podíval na muže, který si ho zamyšleně prohlížel. „Už vás nechci obtěžovat nebo vám kazit náladu. Poslední věc, kterou jsem chtěl, bylo rozčílit vás svou přítomností,“ dokončil trochu hlasitěji a díval se na Snapea s výzvou v očích.
Čekal. Všechno se teď vyjasní…. Jestli Snape dokáže, že je prostě kretén, pak Harry bude mít jasnou odpověď na otázku, jak by jejich vztah skončil.
Sledoval, jak se Snapeova obočí stáhla, a jak mu přes obličej přeběhl neidentifikovatelný výraz. Po chvíli uslyšel Snapea promluvit, ale tak tiše, že si nejprve myslel, že je to jenom jeho představivost: „Ujišťuji tě, že pokud se rozhodneš zůstat, nerozčílíš mě svou přítomností,“ řekl Severus a díval se mu přímo do očí.
Harry se pro sebe usmál. Byla to ta nejdivnější omluva, jakou kdy slyšel. Ale přesto, tohle bylo málo. Zamračil se a s očekáváním se na muže podíval. Snape s sebou trochu škubl, jako by bojoval s nějakým neviditelným nepřítelem. Harry tam jen stál a povýšeně na něj zíral.
A čekal.
Konečně Severusova ústa opustilo přidušené zašeptání: „Byl bych rád, kdybys zůstal.“
Při pohledu do jiskřících očí zaplavil Harryho tělo příjemný pocit triumfu.
„V tom případě…“ řekl tiše a ze všech sil se snažil, aby v jeho hlase nebyl slyšet ani záchvěv divokého radosti, kterou cítil, „když mě žádáš, pak bych možná mohl zůstat,“ dokončil a přemlouval svá ústa, aby ještě chvilku vydržela a nezačala se usmívat. Na zlomek vteřiny se Snapeovi zažehl v očích zlostný oheň, ale rychle ho uhasil, pak se otočil zády k Harrymu a odešel do svého oblíbeného křesla.
Nebelvír zavřel oči a na rtech se mu objevil jemný úlevný úsměv.
Zhluboka si povzdechl a vydal se k druhému křeslu. Chvíli panovalo trapné ticho, které bylo přerušované pouze tichým praskáním hořícího dřeva. Snape zíral do ohně. Harry na něj pohlédl, těžce polkl a velmi tiše řekl: „Také se omlouvám. Za své chování. Neměl jsem říct to, co jsem řekl,“ prohodil s pohledem upřeným na podlahu. Opět pohlédl na Severuse a viděl, že stále sleduje syčící a kmitající se plameny. Rty měl pevně sevřené a jeho obličej vypadal strnule a rozzlobeně. Uvažoval, jestli ho Snape vůbec slyšel nebo jestli celou dobu přemýšlí o své práci, kterou mu Harry znemožňuje dokončit. Vypadalo to, jako by byl myšlenkami pryč, pryč od něj, od tohoto pokoje a od nich dvou.
Harry se také ponořil do vlastních myšlenek vznášejících hned za hranicemi jeho vědomí jako otravné mouchy nedávající mu spát.
A co když všechno to Severusovo chování byla Voldemortova chyba? Něco ho žralo a evidentně to musí mít něco společného s Voldemortem. I když byl daleko, jeho přítomnost byla cítit ve vzduchu jako noční duch, zasahující mezi ně, oddělující je, odhánějící je od sebe. Vždy bude stát mezi nimi. Toho si byl Harry vědom. Jeho stín nad nimi bude vždy viset, a nic nebude v pořádku, dokud nezemře.
V tu chvíli nenáviděl Harry Voldemorta víc, než kdy předtím. To monstrum ho připravovalo o všechny, kteří pro něj byli důležití. Nejdříve o rodiče, pak o Siriuse a teď… teď mu bere Snapea.
Pokaždé, když to vypadalo, že se vše v lepší obrací, objevil se náhle Voldemortův temný stín, vše zničil a přeřezal ty slabé spojující nitky, sfoukl rozhořívající se oheň, zašlapal mír a radost.
Harry si stále pamatoval, jak ho Snape vyhodil kvůli předvolání od Voldemorta. A teď tohle… To by se nikdy nestalo, nebýt toho vraha! Nikdo by neumřel, lidé by nežili v neustálém strachu a on a Snape by mohli být spolu…
Musí s tím něco udělat! Už nečinně přihlížel příliš dlouho. Nedovolí Voldemortovi, aby mu zničil sny!
Už toho bylo dost!
„Zabiju ho,“ řekl náhle. Zíral do ohně s očima planoucíma stejně jako dřevo v krbu. Severus prudce otočil hlavu jeho směrem a překvapeně se na něj podíval. „Zabiju Voldemorta,“ vysvětlil Nebelvír a pomalu přesunul svůj planoucí pohled na muže.
Snape po něm střelil velmi dlouhým a zamyšleným pohledem. Díval se na něj, jako by se chtěl probourat skrze jeho tělo a přečíst si všechno přímo z jeho duše. Harry se cítil jako by byl hodnocen a jako by mu Snapeovy oči spalovaly kůži a pokoušely se prozkoumat jeho myšlenky. Začal se nervózně ošívat, protože se pod vlivem toho pohledu cítil velmi nepříjemně. Po chvíli se Severus nadechl a zeptal se: „A jak to uděláš?“
O tom ještě Harry neměl čas přemýšlet. „Ještě nevím,“ připustil tiše, ale když viděl posměšný úsměv, který se objevil na rtech mistra lektvarů, rychle dodat: „Ale najdu způsob. Voldemort za vše zaplatí, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám.“
Sveřepost v jeho hlase přinutila Severuse, aby se na něj přestal dívat s posměchem a zamračil se.
„Mám to chápat jako tvou ochotu obětovat svůj život, abys zabil Temného pána?“
Harry se kousl do rtu a uhnul pohledem.
„Vím, že toho můžu udělat jen málo, a že je extrémně mocný, ale zkusím to. A jestli zemřu…“ podíval se do Snapeových očí; očí, které vypadaly stejně černě jako noční obloha bez hvězd, „přinejmenším ho vezmu s sebou.“
Sledoval, jak Snapeův obličej najednou zpopelavěl a jak mu vystoupalo obočí k vlasům. Na chvíli v těch očích uviděl… strach. A… obavy. Když chlapec zamrkal, vše bylo pryč. Snape vypadal, jako by byl zcela ponořený ve svých myšlenkách. Zíral přímo před sebe, pohled nepřítomný, jako se Harry najednou stal neviditelným. Po chvíli najednou zavrtěl hlavou.
Z nebelvírova úhlu pohledu to vypadalo, jako by si muž negativně odpověděl na nějakou otázku. Ale možná jen odháněl nějaké úzkostné myšlenky. Harry nevěděl, a netoužil o tom přemýšlet. Nyní ho znepokojovalo něco zcela jiného. Povzdechl si a tlumeným, smutným hlasem pronesl: „Nechci zemřít, ale vím, že je mou povinností bojovat s Voldemortem. A musím to udělat. Jestli ho neporazím, tak ani nikdo jiný. Mnohem raději bych byl s tebou…“ nedíval se na Severuse, nemohl, „… ale nemám na výběr.“
Po chvíli bylo ticho přerušené odfrknutím. Harry překvapeně vzhlédl na Snapea, jehož obličej zobrazoval krutý výsměch.
„Samozřejmě. Miluješ, když ze sebe můžeš dělat hrdinu, Pottere. Ale pravdou je, že jsi jen obyčejný blázen,“ Severusův hlas byl ostrý a bodal. Zabodával se do jeho srdce jako nejostřejší nůž. „Sláva ti tak stoupla do hlavy, že nevíš, co říkáš.“
Harry se naježil. Nedovolí, aby ho Snape takhle urážel!
„Jsem Vyvolený!“ téměř vykřikl, ale když viděl Severusův výraz, okamžitě si uvědomil, že zašel příliš daleko a doopravdy litoval toho, že to řekl. Na Snapea ta slova působila jako rudý hadr na býka, a v tuto chvíli jeho obličej vyjadřoval pouze hluboké opovržení.
„Ach, na tenhle detail jsem zapomněl. Vyvolený,“ vyplivl mistr lektvarů ta slova, jako by ho pálila na jazyku. „Půjdeš do války, zařveš na Temného pána, že jsi Vyvolený, země se zatřese a všichni padnou mrtvi.“
Harry s sebou trhl. Záštiplný výsměch, který na něj mistr lektvarů vrhl, na něj působil jako kbelík ledové vody. Snape se překonával. Ale nemohl odpovědět, protože muž pokračoval svým zlomyslným, zuřivým hlasem: „Ty bys nebyl Temného pána schopný ani zranit. Nic nezvládneš. Zabije tě dřív, než vydáš zvuk. Bez ohledu na to, jak jsou tvé motivy šlechetné, pokud se o něco pokusíš, nemáš proti němu v bitvě šanci.“
Po překonání prvotního šoku měl Harry pocit, jako by se mu srdce dotýkaly ledové prsty vzteku.
„Pěkně děkuju,“ zavrčel. „Tvoje víra ve mně je dojemná.“
„A tvoje idiotská nebelvírská sebedůvěra je ubohá,“ odpověděl okamžitě Snape a díval se na Harryho pohledem zakaleným vztekem. „Chceš jít zabít Temného pána a přitom nedokážeš vrhnout ani nejjednodušší kletbu.“
„Minulý rok jsem použil Cruciatus na Bellatrix,“ zavrčel Harry.
„Ach, a ty si myslíš, že Cruciatus bude na Temného pána a jeho legie věrných Smrtijedů stačit?“ z jeho hlasu odkapával cynismus.
„Naučím se další kouzla,“ odsekl Nebelvír. „Třeba… Legilimens Evocis.“
Snape vypadal překvapeně. Zarazil se, jako by na chvilku ztratil nit konverzace.
„Jak o tom kouzlu víš?“ zeptal se a výhružně se mračil.
„Tonksová nám o něm řekla během hodin obrany. Říkala, že Voldemort ho využívá, tak proč bych nemohl já? Mohl bys mě naučit…“ navrhl nesměle.
Snape přimhouřil oči tak, až to vypadalo, že se z nich staly dvě žhnoucí štěrbiny.
„To je zcela mimo diskuzi,“ přerušil ho ostře.
„Proč ne?“ nevzdával to Harry. „Podle všeho, pokud někdo umí toto kouzlo použít, je jednodušší se proti němu bránit. A jak to mám udělat, když ho neznám?“
„Nebyl ses schopný naučit, jak se bránit proti obyčejnému Nitrozpytu a chtěl by ses pustit do něčeho takového? Nechtěj mě rozesmát, Pottere,“ odfrkl si muž a obrátil obličej ke krbu.
Harry se kousl do rtu a zaťal pěsti. Pod kůží mu vřel vztek, sežehával ho, znesnadňoval mu sebeovládání.
„Nechci, aby na mě Voldemort to kouzlo použil. Radši bych zemřel, než abych žil v noční můře!“ vyjekl a hlas se mu zlomil, když se mu před očima objevily jeho vlastní ruce zalité krví a v uších se mu rozezněl chraplavý smích.
Proč musí být Snape takový pitomec? Co může ztratit? Proč mu nechce pomoc? To mu ani trochu nevěří?
Severus se na něj podíval, stiskl rty a zvedl se.
„Temný pán na tebe tohle kouzlo nepoužije, Pottere,“ zavrčel chladným odtažitým hlasem, jako by si přál tu diskusi ukončit.
Harry překvapeně zamrkal.
„Jak…“ začal, ale muž ho přerušil.
„Nemám čas na tyhle nesmysly, Pottere. Vrať se zpátky k sobě do ložnice a dělej něco užitečného. Například studuj lektvary.“
„Ale…“ Harry se nechtěl vracet. Proč si byl Snape tak jistý? Jak může?
„Nebudu se opakovat. Ven!“ zasyčel. Jeho oči byly ledově chladné. Vypadalo to, jako by mráz spálil všechny ty pocity, které v nich Harry viděl předtím. Teď neviděl nic. Zachvěl se, jako by se chlad vyzařující ze Severuse dotkl všech jeho smyslů, ale byl natolik moudrý, aby už nevzdoroval.
Zavřel pusu a zaťal pěsti. Prudce se zvedl a třásl se vzteky. Rychle odešel a práskl za sebou dveřmi.
Cestou do věže mu hlavou vířilo tolik myšlenek, že šel několik minut špatným směrem. Pokoušel se zanalyzovat vše, co dnes objevil a zjistil, ale informací bylo mnoho a on byl příliš nervózní.
Byl si jistý pouze jednou věcí – jestli se Snape rozhodl chovat jako pitomec, který ho nechce nic naučit, pak Harry najde způsob, jak se učit sám!
A zabije Voldemorta!

* Dangerous by Depeche Mode
11.07.2014 14:45:19
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5772"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one