aneb Trahit sua quemque voluptas.

Za bleskovou opravu patří obrovský dík Klari.

You give me the reason.
You give me control.
I gave you my Purity.
My Purity you stole.
Did you think I wouldn't recognize this compromise.
Am I just too stupid to realize.
Stale incense old sweat and lies lies lies*




Skrytý pod neviditelným pláštěm tiše procházel bradavickými chodbami a mířil ke sklepení. Hlavou mu vířilo mnoho vzpomínek a myšlenek.
Ve čtvrtek, když psali s přáteli v knihovně eseje do dějin čar a kouzel a do lektvarů, objevila Hermiona velkou, zaprášenou knihu, ze které se vyklubala školní kronika se seznamem všech studentů, kteří školu v uplynulých stoletích navštěvovali. Mohli si prohlédnout fotky mladého Toma Riddlea, Luciuse Malfoye, Ronových a Harryho rodičů. Dokonce i Brumbála a McGonagallové z doby, kdy byli teenagery. Ron si při pohledu na fotku své ředitelky koleje nemohl pomoci a dokonce obdivně zapískal. „Byla to pěkná kočka!“ Hermiona ho za to sjela povýšeným, vražedným pohledem. Ale pro Harryho byly nejzajímavější fotky mladého Snapea, na které Ron bez váhání vychrlil proud zlomyslných poznámek a urážek. Harry si ho pamatoval z myslánky, ale možnost prohlédnout si ho znovu a pořádně znamenala, že zcela zapomněl na učení a zjistil, že přes mastnotu neupravených vlasů, které mu padaly přes oči – doopravdy byly i tehdy mastné, pomyslel si, nebo tak alespoň vypadaly – a přes rozmrzelý výraz, byl Severus velmi pohledný mladý muž. Oči mu zářily zvláštním záhadným jasem a posměšný úšklebek měl všem sdělovat: „Všechny vás nesnáším.“
Harry se usmál. Severus byl pravděpodobně vždycky takový… Ale co ho nejvíce zaujalo, bylo datum narození. Překvapeně si uvědomil, že Snape bude mít za dva týdny narozeniny, bude mu třicet sedm.
Srce se mu rozbušilo, když ho najednou zasáhl obrovský věkový rozdíl. Nikdy předtím o tom neuvažoval, vůbec nic to pro něj neznamenalo. Ale v tu chvíli ho vědomí, že je jeho milenec starší o dvacet jedna let, přinutilo pozastavit se nad tím. S pocitem zasmušilosti, zahanbení a… vzrušení. Severus byl zkušený, dospělý muž a Harry… byl jenom puberťák před branami dospělosti. A navíc byl Severus jeho učitel. Ale necítil se kvůli tomu divně. Ne, to jenom přiživovalo jeho touhu. Dělal něco zakázaného a bylo to… vzrušující.
Ale to nebylo to nejdůležitější. Harry často uvažoval, co ho k mistrovi lektvarů tak přitahovalo. Několikrát mu přišlo, že objevil pravdu, ale později to jeho city opět popřely a po tom všem stále ještě nevěděl, proč na něj nedokáže přestat myslet. Severus byl chladná osoba bez citů, neoblomná, silná, záhadná a nepředvídatelná. Nemyslel si o Harrym to samé, co zbytek kouzelnického světa; nehleděl na něj jako na hrdinu, nezveličoval ho ani mu nepodlézal. A přesto to vypadalo, že mu rozumí. Moc spolu nemluvili, ale Harry věřil, že by mu mohl říct cokoli – o svých slabostech, obavách. A Severus by to pochopil. A na rozdíl od ostatních by ho nepoplácal po zádech a nepronesl ta prázdná, bezvýznamná slova „Všechno bude v pořádku, neboj se.“ Poslal by ho ke všem čertům, možná by k tomu měl i nějaký svůj typicky zlomyslný, sarkastický komentář, nebo by na něj štěkl, ať se přestane litovat a konečně dospěje, ale… rozuměl by mu.
Navíc, Severus byl… byl… Harry nevěděl, jak to popsat. Ten muž mu unikal, odstrkoval ho a vyklouzával mu. Něco mu dával, a když si to Harry začal užívat, bral si to zpět. A Harry, vyhladovělý a nenasytný, ho následoval, aby to získal zpět. Jako žíznivý člověk na poušti, kterému někdo nabídl sklenici křišťálově čisté vody a po jednom doušku mu ji vzal. Jako dítě přitahované cukrovinkou, které zakusí sladkost a chce víc, a tak následuje toho, kdo mu ji dal v naději, že ji bude moci ochutnat zvonu a možná ji jednoho dne nakonec získá celou. A pak bude šťastné.
Ale teď, aby získalo cukrovinku, se dítě začalo bouřit, začalo si klást podmínky, bojovat, odmlouvat, protože zjistilo, že cukrovinka patří jemu… a má na ni právo.
Takže dnes nehodlal ustoupit. Byl naplněný sebejistotou. Jestli se Snape nepoučil z minulé lekce, nezaváhá a zopakuje ji.
Usmál se, potěšen vlastním plánem.
Když dorazil ke dveřím, zaklepal a dveře se před ním otevřely a vpustily ho do soukromých komnat mistra lektvarů. Místnost se topila v tichu, osvětlená pouze několika svíčkami a plápolavým jasem ohně. Snape seděl ve svém oblíbeném křesle a čekal na něj. Na stole před ním stálo několik lahví, a když Harry přišel blíž, mohl si přečíst: whisky, gin, rum, Martini.
Obočí mu vyletělo k vlasům. „Chceš mě opít, Severusi?“ zeptal se pobaveně. „A pak si se mnou dělat, co se ti zlíbí?“
„Oba dobře víme, že k tomu bych alkohol nepotřeboval,“ odpověděl muž klidně a upřeně na Harryho zíral. Harry, přes všechnu snahu, nedokázal zabránit tomu, aby mu zčervenaly tváře. V duchu však zaklel. Ne, on bude tím, kdo dnes zvítězí!
Odhodil stranou svůj neviditelný plášť s rozhodnutím, že pokud teď nedostane, co chce, odejde. Věděl, že to ohrozí příjemný večer strávený ve dvou, a že toho bude sakra litovat, ale nemohl se teď zlomit a ustoupit. Protože v tom případě by nikdy nedostal to, o co usiluje, po čem touží. Věděl, že existuje mnoho věcí, které s ním Snape nemůže sdílet, ale ta, kterou chtěl nyní, mu mohla být poskytnuta a on se ji rozhodl dostat dnes.
S nevinným výrazem došel ke Snapeovi, objal ho kolem krku a bokem se mu usadil na klín. Poznal, že Snape zadržel dech, a cítil ho na chvilku ztuhnout jako prkno, ale nezmínil se o tom. Viděl v jeho obličeji podráždění, ale rozhodl se mu nevěnovat pozornost.
Přitulil se k mužově klíční kosti a povzdechl si: „Chyběl jsi mi, Severusi.“
Věděl, že na to nedostane žádnou odpověď, takže po chvíli ticha, kdy jedinými zvuky v místnosti bylo praskání ohně a jejich dýchání, zašeptal: „Mohl bys mě obejmout?“
Ztuhl, srdce mu divoce bušilo a čekal na reakci nebo odpověď. O chvíli později se dostavilo to druhé. „Přišel jste si sem ze mě dělat legraci?“ Jasně rozpoznatelný sarkasmus ho přiměl těžce si povzdechnout, ale zkusil to ještě jednou. Přitiskl se k muži ještě víc a zopakoval svůj požadavek: „Obejmi mě, Severusi.“
Tentokrát dostal odpověď trochu rychleji. „Co to s tebou je, Pottere?“ zavrčel muž.
Harrymu se rozbušilo srdce. Začal být vzteklý. Poslední pokus. Nechtěl odejít, toužil tu s ním zůstat, ale nemůže to tak nechat pokračovat.
Odtrhl se od Snapea, s přimhouřenýma očima se mu podíval přímo do očí a pevným hlasem řekl: „Chci, abys mě objal.“
V tváři mistra lektvarů se objevila zlost. „Přestaň s tím, Pottere! Okamžitě s tím nesmyslem přestaň!“ zasyčel.
Harry cítil, že prohrál. Opět ho zaplavil pocit beznaděje. Podaří se mu někdy získat to, po čem touží? Začínal ztrácet víru, ale ani to nemohlo změnit jeho rozhodnutí. Musí udělat to, co si naplánoval. Snape zřejmě potřebuje další lekci…
Zahleděl se do klína a smutně zavrtěl hlavou, neschopný skrýt žal ve svém hlase. „Musím jít. Mám hodně učení…“ pronesl tiše.
Chtěl slézt z mužova klína. Vrátí se do své ložnice a bude proklínat Snapea, sebe, své rozhodnutí a tvrdohlavost mistra lektvarů. Stráví večer osamocený s představou, jak úžasné by to bylo, kdyby nechtěl dosáhnout nemožného a přinutit Snapea, aby ho objal.
A pak ucítil, jak se kolem něj pevně ovinuly paže, přitáhly ho zpět a přitiskly k tělu v černém.
Překvapení bylo rychle vystřídáno obrovskou radostí a úlevou. Usmál se, přitiskl tvář ke Snapeově krku a hluboce si povzdechl. Severus ho doopravdy objal! Bylo to… neuvěřitelné! Ještě včera to mohlo vypadat nemožně, ale dnes si to dokázal vybojovat!
Schoulený v Severusově náruči uvažoval, co dalšího by byl schopný získat, kdyby byl umíněnější. Bylo možné, že možná, postupem času… vše. Najednou se cítil silný a sebevědomý a před očima se mu objevila záplava příležitostí. Byl to malý krůček a byla před ním ještě dlouhá cesta, ale stálo to za to! Možná že každý další krok bude větší a větší… A nakonec dosáhne svého cíle… Severusova srdce.
Opět si povzdechl, když ho Snapeovy paže pustily a mohl se narovnat. Mužův výraz se dal popsat jen jedním slovem – rozzlobený. Ale Harry přesto nedokázal zastavit vítězný usměv.
„Severusi, ty jsi mě objal,“ řekl s předstíraným překvapením. Sledoval, jak se mužův výraz změnil a v očích mu problikla touha vraždit. „Jestli se chystáš brečet, Pottere, neručím za sebe,“ zasyčel, jak se pokoušel zachránit si tvář. Tvář, která právě teď připomínala bouřkový mrak.
Harry si stěží zabránil v hihňání.
„Takže teď, slezeš konečně ze mě a sedneš si do křesla?“ zavrčel Snape a probodával Nebelvíra příkrým pohledem.
Harry slezl z mužova klína a uvolněně se zabořil do křesla. Pokoušel se nedát na sobě znát uspokojení. Nechtěl Severuse naštvat, chtěl s ním strávit příjemný večer.
„Co chceš k pití?“ zeptal se Snape, otevřel si whiskey a nalil si skleničku jantarové tekutiny.
„Ehm…“ zamumlal Harry a rozpačitě se podíval na láhve. Nikdy nic takového nezkoušel a máslový ležák mohl být sotva považován za alkohol. „Něco mi vyber,“ řekl, zahanbený svou nezkušeností. Snape na něj pohrdavě pohlédl, ale zdržel se komentářů. Zvolil Martini a nalil průhledný perleťový alkohol do Harryho sklenky. Nebelvír si vzal nápoj do ruky, chvíli si ho zvědavě prohlížel, a pak ho ochutnal. Byl sladký, s nepatrným hořkým podtónem. Tělem se mu rozlilo teplo, bylo mu horko a zrudly mu tváře. Navyklý pít máslový ležák rychle, vyprázdnil najednou celou sklenku a lesknoucíma se očima se podíval na Snapea, tváře zrudlé.
„Je to dobréééé,“ prohlásil zasněným hlasem.
Snape si rychle přiložil sklenici k ústům, jako by se pokoušel zabránit výbuchu smíchu. Neprotestoval, když si Harry nalil další dávku, dál klidně upíjel svou whiskey a sledoval jeho počínání.
Harry se cítil čím dál uvolněnější. Vypadalo to, že žár rozlévající se dolů krkem a rozšiřující se do celého těla, odplavuje všechny jeho problémy, jeho strach a jeho rozpaky. Měl pocit, že dokáže cokoli, dokonce i něco úplně nemožného! Podíval se na svou druhou, poloprázdnou sklenku a usmál se. Připomněla mu lektvar, který před nedávnem vařili.
„Je to něco jako Felix Felicis?“ zeptal se zvědavě a díval se na láhev stojící před ním na stole. „Mám pocit, jako bych měl mnohem lepší náladu.“
„Ne,“ odpověděl Snape tiše, „tohle je mnohem lepší a mnohem efektivnější než Felix Felicis.“
„Přál bych si, abych mohl mít láhev v ložnici,“ zasmál se Harry. „Upíjel bych každý večer.“
„A jaké problémy tě v noci otravují, Pottere?“ zeptal se Snape s jiskřičkami v očích.
„Ach, těch je, ale nemůžu ti to říct, protože jsou až příliš osobní,“ řekl Nebelvír a nalil si třetí skleničku. Snape klidně sledoval jeho postup, ale černé oči mu zářily stále víc.
„Rád bych o tobě něco věděl, Severusi,“ řekl Harry, opřel se v křesle a zabodl do muže horečnatý pohled. „Jenom šukáme. Nemůžeme si alespoň jednou promluvit?“
Snapeovi vylétlo obočí vzhůru. Když to Harry uviděl, chvíli se mračil a prohlížel si svoji sklenici. Proč to řekl? Dal mu Snape zase něco do pití? Než měl muž čas odpovědět, Harry vyhrkl: „Chci říct… nemyslel jsem, že by se mi to nelíbilo, ale někdy tě prostě chci znát lépe. Nic o tobě nevím. Řekni mi o sobě něco,“ opakoval se Harry, překvapený přívalem svých slov. Vždy byl celkem zdrženlivý, ale teď měl pocit, jako by mu někdo rozvázal jazyk a myšlenky, které ho sužovaly, mu bez jeho vědomí začaly splývat ze rtů a on je nedokázal zastavit!
„A co bys o mně rád věděl, Pottere?“ odvětil Snape trpělivě a upil malý doušek své whiskey.
„No… třeba jaký jsi byl, když si byl mladší? Včera jsem viděl tvou fotku z doby, kdy jsi chodil do školy. Byl jsi doopravdy takový slídící, sarkastický bastard, jak si všichni myslí?“
Snape povytáhl obočí. „‘Všichni‘, to znamená tvůj otec a jeho banda?“
Harry zaváhal. „A to… nejsou všichni?“ zeptal se nejistě. Při pohledu na Severusův výraz mu došlo, že tohle téma je příliš ožehavé, ale nevěděl, jak se z něho vymotat.
„Jestli se chystáš znovu idealizovat si svého ubohého otce, Pottere, tak nemáme o čem mluvit,“ zavrčel muž hrozivě.
Harry od toho tématu rychle upustil, nechtěl totiž skončit hádkou.
„Učíš tu rád?“ zeptal se bezstarostným tónem, kterým se mistra lektvarů snažil trochu uklidnit.
Snape ho vraždil pohledem, ale odpověděl: „Bylo by to ještě lepší, kdyby studenti měli mozky.“
„To je proto, že se k nám chováš tak…“ chtěl Harry odpálit potlouk, jak se v Nebelvíru říkalo, ale něco ve Snapeově výrazu ho přinutilo upustit i od tohoto předmětu. „To je… co děláš ve svém volném čase? Když nemusíš kontrolovat domácí úkoly nebo vymýšlet ty nejsložitější neohlášené testy?“ Nemohl si pomoc.
Snape ho počastoval hrozivým pohledem. „Nemám volný čas, Pottere. A když se stane, že nejsem zaneprázdněný, tak mě obtěžuje velice rozčilující a neodbytný teenager.“
Něco v Harrym vzkypělo. „Jestli se mnou nechceš mluvit, tak můžu jít,“ vyštěkl a vyskočil z křesla. V tu chvíli se mu zamotala hlava, zakymácel se a spadl zpět. Znovu se zadíval na skleničku v ruce. Bylo to to pití, co mu nedovolovalo normálně se pohybovat?
„Jestli jsi skončil s tím představením, mohli bychom se přesunout k něčemu důležitějšímu?“ zeptal se Snape odměřeně.
„Neskončil,“ zaprotestoval Harry. Uvažoval o možných otázkách. Musí najít něco bezpečného. Podíval se na Snapea hledícího na něj zpoza své whiskey a zeptat se: „Je černá tvá oblíbená barva?“
Při pohledu na mužův obličej si okamžitě uvědomil, jak směšně to znělo, a ztichl. Ale na co se měl zeptat? Kdykoli se z něj pokusil vytáhnout nějakou odpověď, okamžitě litoval, že vůbec promluvil. A fakt, že ten člověk nejevil nejmenší ochotu spolupracovat, také nepomáhal.
„No, tak na co jiného se tě mám ptát?“ vyprskl nakonec rozčileně.
„Nejlepší variantou by bylo na nic,“ odpověděl Snape tiše a v očích mu jiskřilo. „Čím míň o mně víš, tím líp.“
„Ach, zapomněl jsem. Protože ty vlastně miluješ tu svoji záhadnost,“ odsekl Nebelvír, než se stihl kousnout do jazyka.
Ve Snapeových očích se zablesklo hněvem. Harry rychle dopil třetí skleničku a natáhl se pro láhev.
„Skonči s těmi nesmyslnými idiotskými otázkami,“ zavrčel Snape.
Harry se na něj sveřepě podíval a vzal si čtvrtou skleničku. „Nejsou nesem… nes… víš, co myslím! Potřebuji o tobě něco vědět, když chceme být pár.“
Snapeovo obočí se téměř dotklo jeho vlasů. „Pár?“ zeptal se překvapeně. „O čem to mluvíš, Pottere. My nejsme a nikdy nebudeme pár. Žádné „my“ neexistuje. Jsem jenom já a nadržený, hormony ovládaný teenager, který za mnou běhá jak pes.“
Harry zamrkal. To bylo příliš! Doutnák byl zapálen a k výbuchu chybělo jenom několik málo věcí.
„To je všechno tvoje chyba,“ prskal. „To tys mě přinutil vypít ten lektvar! Kvůli němu to všechno začalo!“
„Kdybych věděl, jak to skončí, nikdy bych to neudělal,“ odsekl Snape.
Exploze. Mocná exploze, která uvolnila všechnu frustraci nashromážděnou uvnitř Harryho.
„Ach! Ty toho lituješ?! No, tak teď už je pozdě! Možná, že pro tebe je to jenom hra, ale pro mě je to agónie! Ty ses nemusel schovávat před celou školou, trávit dny v posteli zabalený do neviditelného pláště, aby na tebe nikdo nezaútočil! Tys nemusel poslouchat odporné, zlomyslné komentáře o své osobě nebo vidět sprosté obrázky na každém možném povrchu ve společenské místnosti! Nemusel ses stydět, odpírat si věci nebo utíkat! Nebyl jsi ani zničený, ani vyděšený, když sis uvědomil, že je to všechno pravda, když jsi o mně snil a masturboval s myšlenkou na mě! Ne, jsem si jistý, že ne! Nesnil jsi o mém doteku, o mých očích, celou dobu jsi o mně nepřemýšlel. S vědomím, že se mě pravděpodobně nikdy nedotkneš, neucítíš mě, že mě nikdy nebudeš mít. A pak jsi tak náhle nedostal vše, o čem jsi snil, a tak náhle a bolestivě jsi o to nepřišel, když sis uvědomil, že pro mě nic neznamenáš! A pravděpodobně bys nikdy… Ne, ničím z toho sis neprošel! Nevíš, jaké to je…“ hlas se mu zlomil. Na uklidněnou upil několik doušků ze své skleničky. Zalétl pohledem ke Snapeovi. Očekával, že uvidí posměch, ale nic takového se nestalo. Výraz mistra lektvarů byl vážný, možná dokonce trochu… otřesený. „No, proč se nesměješ?“ zeptal se hořce. „Jen do toho. Vydržel jsem tolik věcí, že to už nebude takový rozdíl.“
„Nic takového nemám v plánu,“ odvětil muž klidným, kontrolovaným hlasem. Vypadal, jako by o něčem uvažoval, a po dlouhé minutě ticha se zeptal: „To je to, co ti v noci nedá spát? Nebo je ještě něco jiného?“
Alkohol obíhající v těle mu pomohl uklidnit se. Nečekal, že v tom Snape bude chtít pokračovat, ale na druhou stranu byl rád. Ulevilo se mu, když vyložil všechny karty na stůl, ale byla to pravá Pandořina skříňka, která neměla být otevřena. Možná jednoho dne, kdy by byl schopen myslet jasně… Pro tuto chvíli se zdálo, jako by byl každým douškem víc a víc opilý. Hlava se mu točila i přes fakt, že nevstával. Svět, společně se Snapem se kolem něj točil. Harry několikrát zamrkal, sundal si brýle a promnul si oči.
„Na co ses mě ptal?“ zeptal se, když si znovu nasadil brýle a s podezřením se zadíval na svou skleničku.
„Ach ano,“ zamumlal Harry. „Bylo to hrozné.“
Co bylo tak hrozné?“ zeptal se muž naléhavě.
Harry mávl rukou.
„Ten sen o krvi a Smrtijedech.“ Zamračil se, když si vybavil detaily. Měl pocit, jako by se mu to zdálo před několika stoletími. „A byl v něm i Voldemort. Všichni stáli kolem mě, smáli se mi, a já byl nahý a všude byla krev. Zaplavovala mě, nemohl jsem dýchat. Voldemort říkal něco o… slavnosti? Alespoň myslím. Bál jsem se, nemohl jsem nic dělat. Chtěl jsem tě zavolat pomocí kamene, ale neměl jsem ho. Vzali mi ho společně s oblečením. A pak jsem slyšel… tvůj hlas. Řekl jsi…“ Harry zaváhal a podíval se na Snapea. Byl překvapený, že se Snape předklonil a zíral na něj s takovým zaujetím, jako by Harryho sen byl tou nejzajímavější věcí na světě.
„Co jsem řekl?“ zeptal se napjatě a jeho oči Harryho téměř probodávaly.
„Řekl jsi… že tentokrát mě nikdo nezachrání,“ dokončil Harry, trochu překvapený chováním Severuse, který po těch slovech zbledl. V očích mu probleskl… strach.
„Co se stalo?“ zeptal se Nebelvír váhavě.
Muž odvrátil hlavu a zadíval se do ohně. „Měl jsi někdy podobné sny?“ zeptal se místo odpovědi.
„Ne, jen tenhle. Každopádně… nemusíš se o mě bát, Severusi. Byl to jenom sen,“ řekl lehce, jako by zapomněl na své vlastní zděšení. Avšak teď mu všechny jeho obavy a problémy připadaly vzdálené a nicotné. Nechtěl se s nimi zatěžovat. Byl tady se Snapem. Přesněji řečeno pil tu alkohol se Snapem, příjemně si s ním povídal a všechno bylo v pořádku. Podíval se na svou prázdnou sklenku, a pak na tu Severusovu, naplněnou až po okraj. Uvažoval, jak jeho pití chutná. Kymácivě se zvedl ze židle a natáhl se pro láhev whiskey. Naneštěstí alkohol v jeho těle to znemožnil. Když se zvedl, hlava se mu zatočila takovým způsobem, že jeho ruka láhev minula, on se zakymácel a spadl na konferenční stolek. Při tom vše převrhl a nakonec skončil zadkem na podlaze. Otřásl se, zmatený, protože právě v tu chvíli uslyšel Severusovo naštvané zavrčení: „Vidím, že nemáš talent na pití, stejně tak jako nemáš talent na nic jiného, než rozsévání chaosu a zkázy.“
Slyšel, jak Snape kouzlem narovnal všechny láhve a očistil si oblečení. Po kolenou dolezl ke křeslu a vyšplhal se na něj. Všechno mu přišlo zábavné. Se smíchem se podíval na rozzuřeného Snapea a vyhrkl: „To tys mi dal alkohol, takže je to tvoje vina. Navíc, mám spoustu skrytých talentů, o kterých nevíš.“ V očích mu hrály jiskřičky.
„Ano, talent porušovat pravidla, odmlouvat, strkat nos do cizích záležitostí, pokládat stupidní otázky, využívat ostatní…“ začal Snape kousavě vyjmenovávat a Harry cítil, jak v něm s každým slovem stoupá vztek.
„Přestaň,“ přerušil ho. „Nenávidím, když se ke mně takhle chováš! Urážíš mě, ponižuješ a vysmíváš se mi. Proč to děláš? Občas se na mě díváš s touhou a pak, jen o minutu později, na mě ječíš a vysmíváš se mi. A když to děláš, mám pocit, jako bys mě nenáviděl… Proč jsi na mě tak hnusný?“
28.12.2013 22:59:21
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5772"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one