aneb Trahit sua quemque voluptas.

Getting tired, of hearing that
You're dangerous, but they won't stop
Until I leave, they won't believe
That being with you won't break my heart.
They're never gonna take me away from you
There's nothing they can do!*




Harry padal temnotou.

Ucítil závan vzduchu, ale neměl žádný referenční bod, protože všude kolem byla tma. Hustá a lepkavá. Teplá a hořká.  Tichá.

Byl sám.

V dálce se objevilo malé světýlko a společně s ním se v Harryho tiché temnotě objevily šepoty. Zprvu sotva slyšitelné, ale čím blíže se dostával k přibližujícímu se světlu, tím hlasitější se stávaly. Pak se smísily a narostly v burácení.

Šepoty v temnotě.

Ucítil chlad.

Uvědomil si, že chlad vychází ze zářícího světla. Cítil z něj bolest a strach. A také obrovský vztekl.

Nechtěl se do něj ponořit. Pokoušel se bránit, ale neměl se čeho držet. Obklopovalo ho vakuum.

Byl příliš blízko. Nemohl nic dělat.

Propadl se do jasu.

Obraz byl zdeformovaný a rozmazaný, ale viděl před sebou klečet světlovlasou žen. Sklonila hlavu, schovala obličej do dlaní a ramena se jí třásla.

„Proč?" vzlykala a její hlas se vracel v prázdnotě. Bylo to, jako by i přes všechny viditelné barvy a tvary, byl Harry stále obklopený černou nicotou. Jako by vše bylo jenom iluzí.

„Nevykonal můj rozkaz," odpověděl lhostejný hlas. Byl chladnější než led a zcela zbavený emocí, i přes všechen vztek, který cítil, že v něm plane jako ledový oheň. Žena klečícím před ním pro něj byla míň než obtížný hmyz. Nejraději by ji zašlápl. „Zradil moji důvěru. Porušil můj zákaz. Vlastníma rukama bych ho vykuchal, kdyby ho můj nejdůvěryhodnější služebník nepotrestal dřív. Můžeš být vděčná, že je pořád naživu."

Blonďatý muž vstoupil do kruhu mdlého chladného světla. Sklonil hlavu. Jeho hlas se třásl, když promluvil: „Odpust mi, můj pane, ale… nevěděl, co dělá. Je ještě dítě…"

„Ticho!" Měl toho dost. Jejich ubohé chování jenom rozdmýchávalo vztek, který v něm planul. Kdyby se mu nehodili, okamžitě by se jich zbavil. „Pokusil se ho zabít… Potter patří mně! To já ho zabiju! Budu to já, kdo bude pít jeho krev! A budu to já, kdo zničí jeho tělo! Vysaje jeho sílu! Vezmu mu vše!"

Žena se už nedokázala ovládat. Propukla v pláč tak plný žalu, že ten zvuk rozzuřil majitele lhostejného hlasu k nepříčetnosti.

„Zabij mě," vzlykala a hlas se jí lámal. „Už mi na tom nezáleží… ne když moje dítě bylo takovým způsobem…" Zarazila se, jako by nebyla schopna dokončit a podívala se na něj očima plnýma zoufalé nenávisti. „Už jsem stejně mrtvá."

„Jak si přeješ," řekl neutrální hlas a pokynul rukou k postavě, která stála ve stínech. „Severusi…"

Slyšel výkřik světlovlasého muže a klidný, chladný hlas osoby oblečené v černém: „Avada Kedavra."

Harry zavřel oči, když vlna oslepujícího zeleného světla zaplavila vše okolo.

Když je otevřel, opět padal prázdnou, teplou, bezpečnou tmou.

Byl sám.

***
Chtěl pít. Cítil se, jako by měl v puse hrst písku, který škrábal a zraňoval mu hrdlo. Mohl sotva dýchat, avšak našel v sobě dostatek síly, aby zakrákal: „Pít…"

Ve tmě se ozval zvuk kroků.

„Konečně," ozvalo se někde nad ním zašeptání, ale nebyl ve stavu, aby dokázal otevřít slepené oči. Cítil, jak mu někdo nadzdvihl hlavu, a pak chladnou tekutinu proudící do jeho úst a dolů krkem, přinášeje úlevný chlad.

Nevěděl, kde je, a co se s ním děje. Chtěl jenom spát. Vrátit se do teplé, útulné temnoty.

„Nic neříkej," začal se šepot vzdalovat. Ucítil na čele jemný dotyk. „Řeknu všem, že jsi nabyl vědomí. Odpočívej."

Ruka ho dál jemně hladila na čele.

Tma ho začala vtahovat zpět do své náruče. Poddal se jí.

***

„…dil se. Trvalo to tak dlouho. Ztratil hodně krve. Kdybyste tam nebyl, pravděpodobně…" nervózní ženský šepot se zlomil, ale pak se vrátil zpět. „To kouzlo vyžaduje obrovskou sílu a moc, jenom několik málo kouzelníků by ho bylo schopno vyvolat. Tady na škole pravděpodobně jenom ředitel… Jsem ohromena, Severusi. Kdybyste tam nebyl, udusil by se… Zachránil jste ho. Jste si jistý, že ho nechcete vidět? Podívat se, jak se mu vede?"

„Nemám čas skákat kolem studentů, Pomfreyová," přišla tichá, hrozivá odpověď. Byla bez emocí. Lhostejná. „Nezáleží mi na jeho stavu. Je živý, a to mi stačí. Proč si všichni myslí, že by mě mělo jeho zdraví zajímat?"

V jeho mysli s sebou něco škublo. Znal ten hlas.

„Jste jeho učitel, Severusi," Pomfreyové hlas zněl rozhořčeně. Odpovědí bylo jenom pohrdavé odfrknutí.

Cítil tlak na svých zádech. Pokoušel se ho identifikovat, ale jeho mozek odmítal spolupracovat.

„Dala jsem mu bezesný spánek. Chlapec měl noční můry - zmítal se a křičel. To mohlo zhoršit jeho stav," pokračovala nezastrašeně Pomfreyová. „Teď spí, ale předtím byl zmatený. Nevěděl kde je, ani co se mu stalo. Bude to nějaký čas trvat, než se zcela probere."

Harry si již uvědomil, že ten tlak, co cítí, musí být matrace. Leží v posteli.

Společně se smysly se vrátily i pocity. Třásl se. Měl pocit, že je pokrytý ledem. Byla mu taková zima…

„Úžasné," řekl sarkastický hlas. „Ale nevím, proč…"

Z Harryho bolestivě staženého krku uniklo slabé zasténání.

Uslyšel spěšné kroky a za chvíli i na čele ucítil chladnou dlaň.

Znal ten dotyk…

„Je rozpálený," řekl ten hluboký hlas. „Musí mít velmi vysokou horečku. Dala jste mu na to něco?" Dotyk zmizel. „Proč se na mě tak díváte?" zavrčel hluboký hlas.

„Jen tak." V hlasu Pomfreyové byl slyšet náznak pobavení. „Je to dobré znamení, Severusi, nemusíte panikařit. Vysoká teplota znamená, že jeho tělo bojuje."

„Nemám náladu na vtípky, Pomfreyová," hluboký hlas zněl vztekle.

„Zůstaňte s ním," řekla. „Donesu mu…"

„Na tohle nemám čas. Máte pro mě seznam lektvarů, které potřebujete?" hluboký hlas se stal chladnější, odtažitější.

„Ano, donesu ho. Mám ho v kanceláři."

Kroky se přesunuly pryč.

Harry se nemohl přestat třást. Nicméně, společně se zimou začal pociťovat i něco jiného. Bolest. Vycházející z hrudi, hlavy, zad a ramen. Ostrou, bodavou a palčivou. Bolestivě tepala, narůstala a stávala se více a více krutou. Jako by se probouzela společně s jeho smysly.

Ať to přestane!                         

Otevřel ústa, ale nemohl skrze bolavý krk nic protlačit. Zkusil to znovu: „To bolí…" Hlas, který se mu konečně vydral ze rtů, byl chraplavý a sípavý. Cítil, že někdo stojí vedle postele, ale nereaguje. „Prosím…" zašeptal skrze slepené rty. „Dej to pryč…"

„Pottere!" probodlo vzduch vzteklé zasyčení, ale zarazilo se, jako by se osoba, které ho vydávala, na poslední chvíli zastavila. „Za chvíli to bude pryč," řekl jemně. „Pomfreyová vám dá analgetika."

Chvění se změnilo v třas. Bolest sevřela Harryho žaludek a plíce do kleští. Ztěžka oddychoval, jako by mu něco svíralo hrdlo.

„Prosím… bolí to…"

„Pottere, přestaňte kňourat…" hlas stoupl a zlomil se. Uslyšel zadunění. Po chvíli byla jeho hlava zvednuta a něco štiplavého a hořkého mu bylo nalito do úst.

Rozkašlal se, když ucítil pálení v krku.

„Polkni," rozkázal mu hlas.

Poslechl. Bolest začala pomalu ustupovat. Zhluboka se nadechl. Někdo mu opatrně položil hlavu na polštář. Cítil, jak se jeho hrudi jemně dotýká ruka.

„Teď spi," tichý hlas mu zklidnil nervy. Tělem se mu rozlévalo teplo a nahrazovalo bolest. Dovolil té teplé vlně, aby ho vzala zpět do bezpečné a měkké tmy.

***

Z ticha se pomalu vynořovaly zvuky. Zvuky kroků, šepotů a skřípajících dveří.

Harry si vzpomněl, že leží v posteli. Rychle se pokusil lokalizovat a ucítit každou část svého těla. Všechno bylo na svém místě, ale necítil pravou ruku.

Zvuky kolem něj se probourávali měkkou mlhou, která obalovala jeho mysl i smysly.

Chtěl vědět, co je to za zvuky. Pokoušel se otevřít oči, ale měl pocit, jako by se mu víčka proměnila v kámen. Po několika bezvýsledných pokusech se mu je nakonec podařilo otevřít.

Do jeho teplé temnoty se vlilo chladné, jasné světlo. Okamžitě zavřel oči, aby se ho zbavil. Po chvíli to zkusil znovu. Oči mu z bodavého světla trochu slzely. Na potřetí se mu podařilo udržet oči otevřené, ale nejprve mrkal tak, že neviděl nic jiného než jas. Chvíli trvalo, než se je odvážil doširoka otevřít.

Okolo sebe viděl známé prostředí ošetřovny.

„Harry!" Do zorného pole se mu dostala rezatá hlava, kterou následoval úsměv, který rozzářil pihatý obličej. Byl to Ron. „Konečně ses probral! Počkej! Řeknu to madam Pomfreyové!" vyhrkl a zmizel.

O chvíli později se objevil doprovázený madam Pomfreyovou, která se ho s obavami prohlížela, ale přesto se usmívala.

„Jak ti je, Harry?" zeptala se.

„Mohlo by to být horší," řekl, když se mu podařilo navlhčit hrdlo. „Mohl bych dostat něco na pití?"

„Samozřejmě," odpověděla madam Pomfreyová a zmizela mu ze zorného úhlu.

„Konečně, kámo! Ani nevíš, jak jsme se o tebe báli. S Hermionou jsme se tu u tebe střídali. Pomfreyová nás nechala. Ale nemohli jsme se tě ani dotknout, dokud se nezahojí… no, víš," zarazil se Ron a uhnul pohledem.

„Říkala jsem ti, že ho nesmíš rozrušovat, až se konečně probere!" pokárala ho sestra, zvedla Harryho hlavu a nalila mu do pusy nějakou chladnou, příjemnou tekutinu.

„Dojdu pro Hermionu," řekl Ron. „Jen se pokus neusnout znovu než se vrátím, dobře, Harry?"

Lékouzelnice ne zrzka vrhla zdrcující pohled, což Harryho pobavilo. Když Ron prošel dveřmi, Pomfreyová se obrátila na něj. „Musíš mi říct, jak přesně se cítíš, a kde to bolí."

„Mám pocit, jako bych měl sevřenou hruď a mám slabou, ale pulsující bolest hlavy." Na chvíli se zamyslel a kontroloval při tom svoje tělo. „Také necítím pravou ruku. Nemůžu s ní hýbat."

„Je zlomená. Stejně tak jako žebra, což je to, co způsobuje sevření kolem hrudi. Také máš otřes mozku." S rostoucím ohromením poslouchal, jak lékouzelnice vyjmenovává celý seznam různých zranění a poškození, kterými trpí. Většina z nich již byla vyléčena, ale ne všechna. Zjistil, že bylo nemožné vyléčit mu lektvarem zlomenou ruku, zatímco byl v bezvědomí, protože jeho stav byl natolik závažný, že nedokázali odhadnout, jak bude jeho tělo reagovat.

Původně ho měli vzít ke Svatému Mungovi, ale ředitel rozhodl, že s ním nesmí hýbat. Takže přivedli léčitele do Bradavic. Když dokázali jeho stav stabilizovat, svěřili jeho péči madam Pomfreyové a dalším učitelům. Profesor Snape pro něj připravoval léčivé lektvary a profesorka Prýtová byla ochotná štědře poskytnout své léčivé rostliny.

Harryho srdce začalo bušit rychleji. Snape ho pomáhal uzdravit? Nevěděl proč, ale ta zpráva způsobila, že se okamžitě cítil lépe.

„Harry!" Hermionin výkřik přerušil jeho myšlenky. Jeho přítelkyně se přihnala k jeho lůžku. Byla zadýchaná, ale obličej jí zářil štěstím. „Ani nevíš, jak jsem šťastná" Všichni jsme se o tebe tak báli." Oči se jí naplnily slzami. Chtěla říct něco jiného, ale pravděpodobně se k tomu nemohla přinutit.

Harry se na ni konejšivě usmál.

„Je to v pořádku, doopravdy. Cítím se docela dobře."

„Můžete si s ním chvíli povídat, ale nesmíte ho přemáhat," řekla sestra. „Jestli bude něco špatně, informujte mě. Budu u sebe v kanceláři."

Když odešla, Hermiona s Ronem si přitáhly židle vedle Harryho postele.

„O co jsem přišel?" zeptal se Harry a pokoušel se znít neutrálně. Oba vypadali velmi úzkostlivě, tak je chtěl svých chováním uklidnit. Zvlášť, když se v tu chvíli cítil lépe. Ať už mu Pomfreyová dala cokoli, osvěžilo ho to a dodalo mu to sílu.

Hermiona s Ronem si vyměnili pochmurné pohledy.

„Je pátek, Harry. Byl jsi v bezvědomí pět dní," řekla Hermiona.

Ta zpráva ho překvapila. „To je… docela dlouho," utrousil.

„Harry, pamatuješ si něco?" zeptala se Hermiona rozechvěle, který se marně pokoušela ovládat.

Zamyslel se. Vzpomínky začaly vynořovat na povrch jeho vědomí. Nejasné a nepředvídatelné. Když se mu zdálo, že je dokázal chytit, opět se ponořily do hlubin zapomnění.

„Ne moc," řekl po minutě. „Pamatuji si, že…" Viděl se, nahého, přitisknutého proti štíhlému tělu v černém hábitu a srdce mu poskočilo v hrudi. „… že jsem měl trest se Snapem," polkl, pokoušeje se zachytit prchající obrazy. „Potom jsem odešel od něj z kabinetu. Když jsem šel chodbou, dostal jsem ránu…" Hlas se mu začal třást a on se soustředil, aby ho uklidnil. „Pak… mi něco zakrylo oči. Neviděl jsem. Nevěděl jsem, co se děje." Pokoušel se vzpomenout si na něco jiného, ale obrazy zmizely pod hladinou. „Nic dalšího si nepamatuji."

Hermiona s Ronem si vyměnili znepokojené pohledy.

„Co je?" jejich chování ho začínalo rozčilovat.

„Takže si nepamatuješ, kdo tě napadl?" zeptala se Hermiona jemně.

Ne, nepamatoval. Což je zřejmé, když měl zakryté oči.

Zavrtěl hlavou. Hermiona si povzdechla a věnovala mu dlouhý, nejistý pohled.

„A netušíš, kdo to udělal?"

Malfoy!

Ten byl první, kdo Harryho napadl, ale neřekl to nahlas. Neměl důkaz. Malfoy ho nenávidí, ano, ale byl by schopný udělat něco takového? Po tom, co nedávno řekl, to bylo docela možné. Vybavil si Malfoyovy rozzuřené oči, plné nenávisti a vzteku, když se viděli naposledy. Myslí mu projela slova: „Uvidíme se, Pottere!". Najednou to chápal.

Plánoval to předtím!

„Byl to Malfoy," řekl tiše. „Těsně… předtím jsme… jsme se pohádali."

Ronův obličej se změnil v nenávistnou masku. Ale nestihl nic říct, protože Hermiona byla rychlejší: „Seš si jistý?"

„Samozřejmě, že jsem si jistý," řekl trochu hlasitěji, než měl v úmyslu. „Co… Co se mu stane? Protože počítám… že bude potrestaný, nebo ne?"

Hermiona vypadala, jako by pečlivě volila slova. „Malfoy tu není."

„Co tím myslíš?" Ta informace ho zcela překvapila. „Co se mu stalo? Utekl?"

„Zmizel den po tvém napadení," řekla mu zdrceně Hermiona.

„Katie Bellová říkala, že viděla léčitele od Svatého Munga," vložil se do toho Ron.

„Zřejmě tu byli, aby se postarali o mě," vysvětlil Harry.

„Ve sklepení?" přerušil ho Ron. „A pak několik havravspárských vidělo Luciuse Malfoye pobíhat po škole. Zuřil. Podle všeho praštil jednoho prváka, kterej se mu připletl do cesty. Choval se jako šílenec. Je zřejmý, od koho Malfoy zdědil vzteklost," dokončil zrzek.

„Crabbe s Goylem taky zmizeli," dodala Hermiona. „Neví se, co se s nimi stalo. Nikdo je od té doby neviděl."

Harry byl chvíli potichu, stravuje novinky.

Tři studenti, kteří na něj s největší pravděpodobností zorganizovali útok, beze stopy zmizeli. To bylo znepokojující. „Ale někdo něco museli vidět nebo slyšet," začal, snaže se ten incident vysvětlit.

„Všichni spali, když se to stalo. A pak, ráno, byli všichni pryč. Dokonce i učitelé mlčí," vysvětlila Hermiona. „Pokoušela jsme se zeptat profesorky McGonagallové, ale zakázala mi kohokoli se na to ptát."

Harry nevěděl, co si o tom myslet. Celá ta aféry byla jedno velké, temné tajemství.

„Ale aspoň se nemusíš bát, že by tě znovu otravovali," řekl Ron. „Ať se mu stalo cokoli, zasloužil si to!"

„Rone!" Hermiona se pokoušela vypadat nesouhlasně, ale zřejmá úleva v jejím hlase jí to nedovolovala.

„Co?" zeptal se zrzek naštvaně. „Kdyby se nevypařil, vykuchal bych ho, jen by se mi dostal pod ruku! Má štěstí, že zmizel!" Hermiona se ho už nepokoušela pacifikovat. „Za všechno, co Harrymu udělal, bych mu vyrval ty jeho peroxidový vlasy a na místě bych ho odkrágloval, jen kdyby…"

25.12.2012 12:22:35
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5054"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one