aneb Trahit sua quemque voluptas.

Ještě před DI vám přineseme tři krátké jednorázovky, které na sebe navazují. Toto je první z nich. Opět je rozdělena na dvě "stránky".

Autor:
Autumns_Slumber
Originální název:
Time to Love
Překlad:
yellow
Beta:
frida
Postavy:
Harry, Hermiona, Severus
Varování:
Nebere v potaz závěr Prince dvojí krve a celé Relikvie smrti.
Shrnutí:
Harry našel a zničil všechny viteály, ale předtím, než se snad naposledy postaví Voldemortovi, chce vědět, jestli na něj po válce čeká šťastný život.
Autorčiny stránky:
http://groups.yahoo.com/group/Autumns_Slumbers_Slash/
Odkaz na povídku: http://hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=21796


Poslední bitva proti Voldemortovi se rychle blížila a Harry začal přemýšlet o svém dalším životě. Pokud bude vůbec nějaký mít. Přestože si každý myslel, že Voldemorta porazí, Harry si tím nebyl jistý. Věděl, že musí Voldemorta porazit, ale přestože to chtěl každou buňkou svého těla, musel si přiznat, že existuje možnost, že prohraje.

Avšak tohle nebyly myšlenky, které posledních pár týdnů sužovaly jeho mysl. Ne, jeho myšlenky se zatoulaly k jeho možnému budoucímu životu. Co bude dělat? Tak dlouho, kam jeho paměť sahala - no, tak dlouho, co žil v kouzelnickém světě - bylo jeho jedinou ambicí porazit Voldemorta. S Ronem mluvili o tom, že se stanou bystrozory, ale až bude Voldemort poražen, nebudou na bojování žádné války, jenom malé bitvy s běžnými případy. Nic, co by nezvládl někdo jiný. Nic, co by Harry měl potřebu dělat.

Takže co bude dělat? Když se o tom nechal přemýšlet příliš dlouho, maloval si, že se někde usadí a bude mít rodinu. Děti a manželku, které bude milovat, a které budou milovat jeho, jen pro něj samotného. Ale nedokázal si představit, kdo tou manželkou bude. Věděl, že Ginny od něj očekává, že bude s ní. Také věděl, že by s ní mohl prožít šťastný život. Ale nějak mu to prostě nepřipadalo jako to správné. Něco v něm vědělo, že jakkoli by mohl být šťastný s Ginny, s někým jiným by mohl být ještě šťastnější.

Nepodobalo se mu, že by chtěl víc, ale v tomto případě nepochybně chtěl. Když minulý rok chodil s Ginny, bylo to pěkné, ale během času, co byl od ní při pátrání po viteálech oddělen, si uvědomil, že ačkoli ji velmi miluje, jeho pocity hraničí s bratrskými. Ginny si zaslouží mnohem víc.

Což ho vedlo k dalším myšlenkám. Zmizí po válce jeho status Chlapce-který-přežil, nebo ještě vzroste? Na jednu stranu může zmizet, protože už nebude žádný Temný pán, kterého je nutno zabít, ale také  může ještě vzrůst, právě proto, že Voldemorta porazí. Jak by našel někoho, kdo by ho miloval, když všichni vidí jenom Chlapce-který-přežil?

Ta představa, že možná nikdy nezíská život, po kterém vždy toužil, soužila jeho mysl dnem i nocí…samozřejmě, že kdykoli, kdy nespřádal plány na porážku Voldemorta. Nakonec dostal geniální nápad. Jediným problémem bylo, že vyžadoval Hermioninu pomoc.

„V žádném případě!" řekl Hermiona.

Samozřejmě, to Harry očekával. Když jí vysvětlil svůj plán, čekal, že řekne ne a připravil si protiargumenty. „Ničemu to neuškodí, Hermiono! Slibuji, že se k sobě vůbec nepřiblížím. Jen bych byl ve školní knihovně a kouknul bych se do posledních Denních věštců, abych zjistil, koho si vezmu."

„A když si nevezmeš nikoho? Nebo to nebude v novinách?" odsekla Hermiona.

„Jsem zatracený Chlapec-který-přežil. Nezáleží na tom, jak moc můžu chtít soukromí, někde unikne slovíčko a noviny toho budou plné. Budou mít o mé svatbě všechny detaily."

„Jsou důvody, proč bys neměl používat obraceč času lehkovážně, Harry. Je to příliš nebezpečné! Jestli uděláš něco špatně, mohl bys změnit běh věcí. A Harry, tohle je budoucnost, o čem tu mluvíme. Nevíš, co se stane, takže nevíš, čemu se vyvarovat, abys nic nezměnil!"

Na to se Harry široce usmál. „Ale to je právě to! Budu vědět, co jsem udělal, a jestli to má nějaký význam pro budoucnost. Zapamatuji si to a ujistím se, že se nic nepokazí."

Hermiona otevřela pusu, zarazila se a zamračila se. „To by ve skutečnosti mohlo dávat smysl."

„Díky, že nezníš tak překvapeně!"

Hermiona zavrtěla hlavou. „Nelíbí se mi to. Je toho příliš, co neznáme. Mnoho lidí z těch, co se vydalo do budoucnosti, se vrátilo a zbláznilo se z toho, že věděli, co bude za dvacet let."

„Ale já chci jít jenom deset let do budoucnosti," řekl Harry. „A nebudu čmuchat po žádných informacích. Jenom se podívám do sekce manželství."

Hermiona se kousla do rtu. „Harry, co když…"

„Ano?" zeptal se Harry, cítě vítězství na obzoru.

„Harry, víš, že ti plně věřím a ani by mě nenapadlo nadhazovat to, ale… co když nepřežiješ?" zašeptala.

Harry byl zticha, pohledem přelétával místnost, aby si utřídil myšlenky. „No," řekl pomalu a znovu se na ni podíval, „pak tam nebude žádné svatební oznámení, a bude to."

„Ale nebudeš zvědavý? Jak budeš schopen odolat tomu, abys zjistil, jak a kdy, a vrátil se do minulosti, abys to změnil?"

„Proč by to byl problém?" zeptal se a byl znepokojen, že by mu Hermiona mohla navrhnout, aby se jednoduše nechal zemřít.

„Harry, nechci, abys zemřel, ale…přestože budoucnost ještě není pevně daná, mám pocit, že jsou věci, které se prostě musí stát. Jestli…jestli to, že zemřeš, je jednou z nich…" nechala Hermiona nevyřčené a v očích se jí hromadily slzy. „Ach, Harry, je to strašné, ale nemůžeme měnit věci, které se musí stát!"

Harry si povzdechl a tiše slíbil, „Já vím, a slibuji, že nebudu pátrat po jiných informacích než po oznámení o uzavření manželství. Jestli náhodou uvidím něco jiného…budu to ignorovat."

„To říkáš teď. Ale někteří kouzelníci se zbláznili, když se vrátili z budoucnosti! Věci, které se o budoucnosti dozvěděli, je přivedly k šílenství, protože se pokoušeli změnit to, co a jak se stane," hádala se Hermiona.

Harryho hádka nakonec unavila a rozhodl se vynést trumf. „Hermiono, půjdu. A podle tvé logiky se to má stát, tak to tak prostě nech!"

Hermioně se rozšířily oči. Byla šokovaná, že na ni Harry zařval. Pozorně si prohlížela jeho výraz a všimla si zoufalství v jeho očích. Věděla, že prohrála. Tohle je něco, co Harry potřebuje. A jako pokaždé, když přišel s nějakým šíleným plánem, který si nenechal vymluvit, vypjala ramena a začala ho chránit a pomáhat mu, jak nejlépe uměla. Krátce kývla. „Dobře, pomůžu ti."

Harry přestal dělat ramena a vděčně kývl. „Díky, Hermiono."

„Můžeš mi poděkovat tím, že se v pořádku vrátíš, duševní zdraví nedotčené."

Harry se ušklíbl. „Víš, většina by se hádala, že už jsem o své duševní zdraví přišel."

„No, pořád můžu doufat, ne?" vtipkovala Hermiona.

Harry se usmál a kývl. „Takže ještě pořád máš ten obraceč času?"

Hermiona přikývla, zpod trička vytáhla dlouhý řetízek a přidržela předmět proti světlu. McGonagallová jí ho dala, když se s Harrym a Ronem vydali hledat viteály. Nemuseli ho použít, ale Hermiona ho i přesto měla stále po ruce. Vrátí ho McGonagallové, až se vrátí na velitelství Řádu, což může být každým dnem, protože už všechny viteály zničili.

„Harry, pořádně si to promysli. Jsi si jistý - zcela jistý - že chceš to riziko podstoupit?" Hermiona se musela zeptat, i když věděla, co jí odpoví.

Harry zírající na obraceč času jenom kývl. „Jsem si jistý."

Hermiona si rezignovaně přetáhla řetízek přes hlavu a podala ho Harrymu, který si ho opatrně vzal. „Přemístíš se do hradní knihovny předtím, nebo potom, co se vydáš do budoucnosti?"

Harry se na chvilku zamyslel a řekl. „Předtím. Za deset let může být hrad jiný a mohl bych se rozštěpit ve zdi."

Hermiona kývla, šťastná, že Harry projevuje zdravý rozum. „Dobře. Taky si vezmi neviditelný plášť. Mohou tam být studenti."

„Ano, vím a vezmu si ho."

„A Harry…buď opatrný, ano?"

Harry se usmál. „No, pokouším se o to pokaždé," odpověděl, a předtím, než mu mohla vztekle odseknout, se přemístil.

Hermiona stiskla rty a zavrtěla hlavou. Pak se vrátila do ruin Godrikova Dolu, kde ona s Ronem a Harrym dnes kempovali. Nepřekvapilo jí, když zjistila, že Ron už dávno hluboce spí a mumlá si něco o pavoucích na kolečkových bruslích. Pobaveně zavrtěla hlavou a položila se vedle něj. Trvalo dlouho, než konečně usnula a její sny byly zamořené myšlenkami, jak strašně špatně by Harryho výlet do budoucnosti mohl skončit.

**

Harry si ulehčeně vydechl, když se bezpečně objevil v bradavické knihovně. Přestože byl hrad již rok pro studenty zavřený, domácí skřítci se o něj dobře starali a pár obyvatel - McGonagallová, Snape, Trelawneyová, Filch a Binns - na něj dávali pozor.

Harry se pár minut procházel mezi policemi, nostalgicky vzpomínaje na školu. Věděl, že McGonagallová by byla jeho návratem nadšena, ale nebyl připraven podat Řádu zprávu, takže musel svou návštěvu urychlit, než si někdo jeho návratu náhodou všimne. Rozhodl se, že bude pravděpodobně nejlepší, když se postaví vedle dveří pro případ, že by během deseti let došlo k nějakým pohybům s nábytkem, ale ne přímo před ně, kdyby jimi náhodou někdo prošel.

Pak se zahalil do neviditelného pláště, dal si řetízek kolem krku a vzal do ruky obraceč času. Opatrně jím začal otáčet a počítat přesný počet otáček. Chvilku to trvalo; deset let je docela dlouhá doba. Ale nakonec přestal točit a zavřel oči. Bál se kolem sebe podívat, ale věděl, že musí.

Pomalu se zhluboka nadechl a otevřel oči. V knihovně byla tma, tak jak to mělo být, protože bylo pozdě v noci. Stolky byly trochu jinak rozmístěné, ale police byly tam, kde vždy. Harryho oči byly přitahovány k jedinému světlu v místnosti; jediné lucerně vydávající slabou záři na jednom z nejvzdálenějších stolků.

Pravděpodobně knihovnice - možná pořád madam Pinceová - dělá nějaký pozdně noční výzkum. Nebo je tu nějaký student po večerce, tak jako několikrát on. Tiše stál a přemítal, co by měl dělat. Nechtěl k sobě přitáhnout pozornost a nevěděl, kde ten student právě je.

Zrovna když o tom přemýšlel, se mezi dvěma řadami regálů s knihami objevil muž nesoucí v náruči těžkou knihu. Položil knihu na stolek vedle lucerny a otevřel ji. Listoval stránkami, dokud nenašel to, co chtěl. Pak stůl obešel a opřel se o něj. Přestože Harry nemohl vidět mužovy rysy, cítil, že na něj zírá. Úplně zmrzl a ani nedýchal.

„Vím, že tam jsi, Harry," řekl muž. Jeho hlas byl podivně známý. „Sundej si ten neviditelný plášť a pojď sem."

Harrymu spadla čelist. Kdyby ten muž byl mluvící slon, nemohl by být překvapenější. Ale neviditelný plášť si nesundal. Byl příliš opatrný.

„Ach, dobře…taky jsem si nevěřil. Hm…," zamumlal muž ta matoucí slova. Vzal lucernu, nedbale udělal několik kroků a zastavil se pár stop od Harryho. Pak zvedl lucernu tak, aby mu osvítila obličej.

Harrymu uniklo zalapání po dechu. Ukročil zpět, vrazil do zdi a něco - pravděpodobně portrét - z ní srazil. Z obrazu se ozval rozhořčený výkřik jeho obyvatelky, která si něco mumlala a utíkala z rámu.

Harry zamrkal. Vlastně, oba Harryové zamrkali, a ten starší - ten s lucernou - zamumlal, „Na to jsem zapomněl."

„C-co? Zatraceně!" vykřikl Harry a strhl ze sebe plášť.

„Ah…nepanikař. Ne, Hermiona tě nezabije, že ses se mnou potkal, protože jí o tom neřekneš. A nepoškodí to budoucnost…nebo, ehm, minulost, to je jedno."

Harry jenom nesrozumitelně koktal. Jeho první myšlenkou byly obavy, že ho za to Hermiona zabije, a pak přemýšlel, co za hroznou katastrofu se stalo. Neměl se vidět! Tak proč teď stál přímo před sebou? Starším, trochu vyšší s širšími rameny a hlubším hlasem?

„Jsi ochoten poslouchat?" zeptal se starší Harry.

„Neměl bych tě vidět! Slíbil jsem to Hermioně!"

Starší Harry pokrčil rameny. „Slíbili jsme jí to, ale víš, že věci nejdou vždycky tak, jak to plánujeme."

08.09.2011 11:53:07
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5772"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one