aneb Trahit sua quemque voluptas.

Tak je tu slibovaný závěr "vánoční povídky". Doopravdy se omlouvám za zdržení, ale v prosinci jsem byla dva týdny nemocná a zcela mi to zpřeházelo plány.

Den začal chladně. Počasí bylo podle Snapeova názoru příhodné - ladilo s jeho náladou. Předchozí noci spal málo, v časných ranních hodinách byl vzhůru a bdělý, zatímco Harry spal vedle něj, nevědomý si jeho nepokoje.

Snape se zamračil na šedý, pošmourný den. Když se k němu Harry připojil v obchodě, nasadil na obličej výraz a doufal, že projde jako úsměv.

Harry mu pohled s vlastním pokřiveným úsměvem opětoval a naklonil hlavu na stranu. „Co tě trápí?" zeptal se. Sebral Snapeův šálek čaje ze stolu a napil se z něj.

Snape se vrátil ke svému obvyklému zamračenému výrazu a vytrhl čaj z Harryho sevření. „Nic. Neznepokojuj se."

„Pozdě." Harry překonal těch několik kroků, které je dělily, a vklouzl do Snapeova osobního prostoru, jako by tam patřil. Snapeovo zamračení se prohloubilo, ale jeho zrádné ruce chlapce objaly. Povzdechl si. „Jsem unavený, nic víc."

Harry stiskl rty. Sáhl mezi ně a opět ukradl kouřící šálek čaje. „Tak proč nejdeš nahoru a neodpočineš si? Dám pozor na obchod." Zvedl si šálek ke rtům a přes jeho okraj Snapea pozoroval.

Snape podrážděně zasyčel a vzal si šálek zpět, aby zjistil, že je prázdný. Střelil po Harrym zlostným pohledem, ale Harry jenom pokrčil rameny a usmál se. Snapeova ramena, již předtím napjatá, ztuhla ještě víc. „Budu v pořádku. Na druhou stranu ty máš někde být, nebo ne?"

Harry se zašklebil a odplížil se. „Měl jsi mi to připomenout."

„Nesmíš zanedbávat své zdraví, Harry."

Harry si povzdechl. Klesl na stoličku a zíral na Snapea přes dlouhé řasy. „Nenávidím tyhle kontroly. Jsem zcela v pořádku. Proč se tam musím vracet znovu a znovu?"

Snape si odfrkl. „Protože ti to přikázal doktor. Na shledanou. Uvidíme se za hodinu." Otočil se a začal oprašovat a přerovnávat obsah vysokých skleněných skříní, které lemovaly zeď obchodu. Za sebou uslyšel rozmrzelé zabručení a stoličku škrábající o podlahu, jak z ní chlapec sklouzl.

„Dobře," řekl Harry. „Jdu." Snape se pokoušel neusmát jeho rozmrzelému tónu. Nespokojenost trvala dvacet sekund, než Harry došel ke dveřím. Tam se otočil a zavolal na Snapea. „Mám k obědu přinést nějaké sandwiche?"

„To bych ocenil," odpověděl Snape. Přes rameno pohlédl na Harryho. Jejich oči se setkaly a napětí jako mrknutím oka zmizelo. „Hodně štěstí," popřál mu Snape.

Harry se usmál a před odchodem z obchodu mu zamával. Snape ho pozoroval a sledoval jeho postup po ulici, dokud nebyl příliš daleko, než aby ho přes popraskané sklo viděl. Vrátil se k oprašování a udělal jenom jednu poličku, když zaznovil zvonek u dveří.

Když se Snape odvrátil od skříně, aby pozdravil zákazníka, ztuhl. Cit se mu v další chvíli vrátil, ale ledový chlad zůstal. Uprostřed obchodu stál muž, ne zákazník, a zíral na něj. Jeho oblečení bylo špinavé a nepasovalo k sobě a jeho puch dosahoval ke Snapeovi i na několik kroků. Nebyl vysoký, ale nebyl ani malý. Snape by ho označil za podsaditého, kdyby to označení bylo v tuto chvíli důležité. Přítomnost zbraně v mužově ruce však takovou přízemní myšlenku přebila.

„Co pro vás mohu udělat?" zeptal se Snape vyrovnaným hlasem.

Muž nakrčil nos a krátce, nosově se zasmál. Snapeovi se vybavila nepříjemná vzpomínka na tlustou krysu. „Peníze," odpověděl muž. „A slávu. Máš tu něco z toho?"

„Mám peníze," odpověděl Snape. „Sláva je zasloužená."

„A ty o tom něco víš, co?" odvětil krysí muž.

Snape na sobě nechal znát zmatení. „Obávám se, že nerozumím."

Oči krysího muže se zakalily. Začal se kývat dopředu a dozadu, ale zbraň, namířená na Snapea, zůstala stabilní. „Kde je ten kluk?" zeptal se.

Snape ztuhl. „Pryč na celý den."

Muž si nemytýma rukama promnul obličej a rozetřel si při tom nudli z nosu po tváři. „Peníze," zašeptal. Oči se mu vyjasnily a trhl zbraní zpět k pultu. „Tak peníze, když nemáš nic jinýho, čím bys mě mohl zlákat."

Snape zaťal zuby, ale přikývl. „Dobře." Začal se přesouvat místností k pokladně. Udělal jenom několik kroků, když zvonek opět zazvonil. Snape se otočil s varováním na rtech, ale hlas ho zradil, když uviděl Harryho překračujícího práh. Strach, mrazivý a hutný, ho paralizoval, přesto ze sebe dokázal vydat přidušené varování.

Harry nakrčil obočí. Shodil ze sebe kabát a složil si ho přes paži. „Severusi?"

Snapeovy oči s sebou smýkly ke krysímu muži a Harryho je následovaly. Pohled na muže a na zbraň ho namíchl. Pěsti se mu sevřely kolem látky kabátu, který držel v rukách. „Kdo jste?" zeptal se.

„Harry!" zasyčel Severus.

Harry ho ignoroval. Odhodil kabát na stranu a založil si ruce v bok. „Co chcete?"

Muž k němu přešel a přitiskl mu zbraň ke krku. Snape cítil, jak mu žaludek padl k palcům u nohou. Měl pocit, že mu bude zle. Co bylo zvláštní, Harry vypadal klidně. „Nevezmete si nic, co patří nám. Jděte pryč."

„Harry" zašeptal Snape znovu, ale tentokrát již prosebně. „Proboha…"

Harry se přes místnost naplněnou napětím setkal s jeho pohledem. „Omlouvám se, Severusi. Neustopím. To není můj styl."

„Není tvůj styl?" zachrčel Snape. Snažil se vytvořit slova, která chtěl, jakákoli slova, ale žádná nevycházela. Není jeho styl? Z toho chlapce vyzařovala poddajnost. A teď, v ohrožení života, si bude stát za svým? „Přeješ si umřít, Pottere?" zašeptal.

Harrymu se roztáhly zorničky. „Ne," odpověděl po dlouhé době. „Přeji si žít." Otočil se zpět k druhému muži. „Zmizte odsud." Udělal krok vpřed a zbraň se zaryla do jemné pokožky na jeho tváři. „Hned!"

Snape viděl, jak se oči krysího muže naplnily nenávistí, a poznal přesný moment, kdy se zloděj rozhodl Harryho zabít. Jeho paralýza skončila. Vrhnul se vpřed, aniž by přemýšlel o následcích. Jako všechny takové události v životě, cesta přes obchod trvala věčnost. Slyšel Harryho vykřiknout. Viděl, jak muž pohnul zbraní. Zahlédl samotnou neúprosnou budoucnost a věděl, že udělal jediné rozhodnutí, které mohl.

Třesknutí střelné rány roztřáslo tucty lahviček v jejich skleněných policích. Vzduch naplnil obláček dýmu a moment předtím, než se zhroutil, Snape ucítil krev.


Snape cítil krev.

Přestal sbírat síly na zaklínadlo a zhluboka se nadechl. Věděl, že by měl otevřít oči a zkontrolovat stav bitvy, ale nedokázal setřást dětskou touhu vyhnout se pohledu na to, co předpokládal. Zatímco váhal, náhlý závan horkého větru, který s sebou přinesl ještě větší pach kouře a krve, do něj narazil takovou silou, že ho připravil o dech. Reflexivně otevřel oči a nasál zkažený vzduch.

Kolem něho vládl chaos. Na druhé straně hlubokého, skalnatého údolí na kopci v dáli stály Bradavice a z několika jejich věží vycházel kouř. Velké jezero pod nimi bouřilo.

Kolem něj ležela těla, některá mrtvá, jiná jen zlomená. Slyšel někoho - myslel si, že to byl Kingsley - křičet rozkazy. Byly téměř pohlcené jinými výkřiky a všechno, co Snape dokázal rozeznat, byla slova „neustupovat" a „chránit". Vzduch naplnil štiplavý kouř, ve kterém se jako duchové pohybovalo několik postav. Všude, kam se podíval, létaly sem a tam po bojišti jako hrůzostrašný ohňostroj záblesky světla.

Několik stop od něj byl nějaký bystrozor nečekaně zasažen a obalen jasně rudým světlem. Klopýtavě udělal několik kroků dozadu a s žuchnutím se zhroutil na zem. Z otevřené díry v jeho hrudi vycházel kouř.

Netečně se od té scény odvrátil a posílil magický štít, který je oba obklopoval. Vedle něj se Harry dál připravoval. Snape se natlačil blíž, získávaje z Harryho přítomnosti perverzní útěchu. „Jsi připravený?" zahulákal přes hluk.

Harry kývl. „Téměř." Neotevřel oči. Místo toho pokračoval v mumlání svolávaje svou vůli a svou sílu. Doufali, že dnes, společně, zasadí rozhodující úder v bitvě a ve válce.

Proti svému lepšímu mínění Snape ignoroval bitvu a zíral na Harryho. Jeho myšlenky se obrátily k předchozí noci, kdy spolu leželi v posteli, tiší a vyděšení, a uvažovali, jestli je to naposledy. Jejich naposledy. Mluvili málo, protože oba věděli, že zítřejší vítěztví není v žádném případě zaručené.

Jak Harryho zuřivé mumlání sláblo, Snape pohlédl zpět na bitevní pole. Dech se mu zadrhl v hrdle. Vypadalo to, že osud si užívá jejich zesměšňování. Voldemort stál ani ne dvacet stop od nich a zíral na ně s nenávistí v očích. Jeho pozice byla perfektní. Nechráněná. Snape by to nemohl naplánovat lépe, kdyby se o to pokusil. Jejich úspěch byl téměř zaručený.

Ale na druhou stranu se během posledních několika minut společně s Harrym oddělili od ostatních bojujících. Jejich spolubojovníci byli daleko od nich přes skalnatou zemi, zapojeni do zuřivé bitvy o své vlastní přežití, neochraňujíce Harryho tak, jak by měli. Místo toho jejich malou bublinu magické ochrany obklopoval přinejmenším tucet Smrtijedů, všichni s připravenými hůlkami. Když Snape uslyšel vyjeknutí, věděl, že Harry si všiml jejich problému také.

Načasování bude klíč k úspěchu; jejich výhoda, tak jak je teď, nebude trvat navždy. Přesto Snape neváhal otevřít náruč a naposledy do ní Harryho vtáhnout. Naklonil k sobě chlapcův obličej a jemným polibkem se mu otřel o rty.

Harry se naposledy kradmě rozhlédl kolem a povzdechl si proti jeho rtům. „Není to spravedlivé," zašeptal přidušeně.

„Ne," souhlasil Snape. „Není." Na jeden dlouhý sobecký moment si dovolil užívat pocitu Harryho ve svém náručí, tepu jeho srdce pod bříšky svých prstů a lásky zářící v jeho očích, než ustoupil a vážně kývl. Harry mu kývnutí vrátil.

Jako jeden muž se otočili k Voldemortovi. Jako jeden pronesli zaříkadlo starověké kletby, kterou společně objevili a vypilovali, a jako jeden nechali padnout své štíty a vypustit kletbu. Společně byli svědky paniky, překvapení a vteku v tváři Toma Raddleho, když do něj kletba udeřila a jednou provždy vypudila jeho duši z povrchu zemského. Snape slyšel, jak Harry vyrazil tichý, triumfální výkřik. Byla to poslední věc, kterou věděl, než kolem nich explodovalo zelené světlo.


Světlo zraňovalo Snapeovy oči i přes zavřená víčka. S tichým zasténáním se pokusil otočit obličej od té oslepující záře. Jeho malý pohyb však neušel pozornosti. Tichý šepot, kterému několik posledních minut naslouchal, se změnil v dva hlasité hlasy, překřikující se, aby získaly jeho pozornost, každý se dožaduje odpovědi.

„Severusi? Severusi?" slyšel Harryho kousek od sebe.

„Pane Snape? Slyšíte mě?" přizvukoval mu další hlas.

Snape zasténal, když druhý mluvčí zaječel přímo do jeho ucha. „Zmlkni, ty imbecile," zanadával.

Harryho ulehčený smích utišil bolest. „Jsi v pořádku," zašeptal do Snapeova ucha. „Jsi v pořádku."

„Mmmm," zamručel Snape, než opět usnul.

Když se probudil podruhé, bylo již světlo snesitelné. Několik minut ležel bez pohnutí a čekal, až se jeho tělo a mysl zcela proberou. Někde po svém levém boku slyšel hluboké pravidelné dýchání a věděl, že je to Harry. Vědomí, že chlapec je nablízku, ho uklidňovalo, ale odmítal znovu usnout.

Vize bitvy ho stále pronásledovala. „Magie neexistuje," zašeptal si pro sebe.

Při zvuku jeho hlasu se Harryho pravidelné dýchání zachvělo. Snape zadržel dech a čekal, až se chlapcovo tiché pochrupování obnoví. Když se tak nestalo, odvážil se otevřít oči.

Obvazy pokrývaly jeho levou stranu od klína ke krku. Dokonce i část jeho ruky byla obalena bílou. Snape se na sněhově bílé obvazy zamračil. Nesnášel, když byl zneschopněný.

„Přestaň se na ně šklebit. Nezmizí jen proto, že si to přeješ."

Snapeovy oči vystřelily k Harrymu. Všiml si, že chlapec je vzhůru a sleduje ho zamlženýma očima. Ještě víc se na obvazy zašklebil. „Jak zlé to je?" zakrákal.

Harry vstal a vztyčil se nad Snapem. Jakoby odnikud se mu v ruce objevila sklenice a přitiskl brčko ke Snapeovým rtům. Snape bez protestů sál chladnou vodu, dokud neuhasil žízeň.

Harry sledoval každý jeho pohyb. „Mohlo to být horší," řekl, když Snape dopil. „Dostal jsi to kousek od srdce. Malý kousek. Téměř jsi zemřel." Postavil sklenici zpět na nemocniční stolek.

Snape si odfrkl. „Ale nezemřel jsem."

Harry kývl. Snape uvažoval, jestli je to kvůli zářivkovému světlu nemocnice, že Harryho oči září slzami.

Harry tu myšlenku přerušil dalším prohlášením. „Téměř jsi zemřel."

„To jsi říkal."

„Nebuď uštěpačný," zařval Harry. Odtáhl se a stáhl se na druhou stranu místnosti.

I přes to, že se před chvílí napil, měl Snape pocit, jako by měl v krku šmirgl papír. „Co se stalo s…?"

Harry trhl rameny a otočil se k oknu. „Je mrtvý. Zabil jsem ho. Zatřelil jsem ho jeho vlastní pistolí. Samozřejmě to byla sebeobrana. Perfektně ospravedlnitelná. Mimochodem, říkají, že pokud nechytíš nějakou infekci, můžeš jít za týden domů," dodal schlíple.

Snape zamrkal. „Ty jsi ho zabil?"

Harry na něj pohlédl. „No… Nemohl jsem ho nechat, aby tě střelil znovu. Druhá rána by tě určitě zabila." Otočil se zpět k oknu.

Snape si přál, aby měl zpět svoji sklenici s vodou. V ústech mu vyschlo stejně jako v krku.

Po několika momentech tíživého ticha si Harry povzdechl a poklesla mu ramena. Obrátil se a šoural se zpět k posteli. Snape se k němu zdravou rukou natáhl a Harry si k němu vlezl do postele. „Omlouvám se," zamumlal.

Snape ho jen hladil po vlasech. Harry si hlazení chvíli užíval, ale pak se nadzvedl na loktu a pozoroval Snapea. „Mluvil jsi, víš. Zatímco jsme čekali na záchranku."

Snape zavřel oči. „Doopravdy?" zamumlal.

Harry přikývl. „Ničemu z toho jsem ale nerozuměl. Pamatuješ si něco?"

Snape se vrátil k vískání Harryho rozčepýřených vlasů. „Ne."

Harry se zavrtěl a ingoroval zřetelnou lež. „Teď máme oba téměř smrtelnou zkušenost."

A viděli jsme věci, které jsme vidět nechtěli, pomyslel si Snape.

„Je to trochu ironické, nemyslíš?" zeptal se Harry.

„Zcela neobvyklé," odtušil Snape.
04.02.2013 21:59:59
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "3373"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one