aneb Trahit sua quemque voluptas.

Naděje umírá poslední

Za betaread patří obrovský dík Pret!

Dobře Harry, tohle je buď past, nebo to není ten správnej chlápek, říkal si Harry v duchu. No tak, ‚přijeďte'? Proč ne ‚přileťte'? Nebo ‚přemístěte se'? Nebo… nebo cokoli jinýho? Přijeďte? Kouzelníci nejezdí.

Pokud ten poutač není pro mudly, uvažoval.

Je pro mudly, protože ho sem umístili mudlové!

To nevíš. Osoba, která ho sem umístila, jasně umí jak německy, tak anglicky. Musí to být kouzelníci.

Vypadalo to jako docela dobrý argument, ale jeho problém to neřešilo. Doopravdy záleží na tom, jestli lidé vlastnící ten dům jsou kouzelníci nebo ne? Jediné, na čem doopravdy záleželo, bylo to, že má rád vejce, a že potřebuje doporučení nebo nasměrování na nějaký hotel v Düsselheimu nebo okolí, protože odpoledne žádný nenašel. A bylo by hezké si s někým popovídat v angličtině, ať už je to kouzelník nebo mudla. Harry se na rozdíl od většiny kouzelníků cítil dobře v přítomnosti mudlů. Ve skutečnosti se v jejich přítomnosti cítil téměř líp než v přítomnosti kouzelníků, protože s ním nejednali jako s bohem nebo někým takovým. Jediným důvodem, proč se v jejich přítomnosti necítil ještě lépe, bylo odpovídání na otázky ohledně své minulosti. ‚Ach, ehm, právě dokončuji školu. Ano, minulý rok jsem vynechal, ano, ještě před dokončením školy. Ne, není to univerzita. Ano, je mi osmnáct. Ano, vím, že jsem na svůj věk malý. Ach, jizva? Ehm, havárie. Ano, byl jsem ještě dítě. Nepamatuji si to. Odkud jsem? Ehm… ze Surrey, řekl bych. Ale když jsem vyrůstal, tak jsem chodil do internátní školy ve Skotsku. Jestli mi ve škole chyběla rodina? Ne.'

Ano, rozhovor s kouzelníky byl rozhodně jednodušší.

Slezl z koštěte, vytáhl z kapsy hůlku, zmenšil ho a schoval. Pak vrátil hůlku zpět do kapsy a ujistil se, že ji nikdo nemůže vidět. Co by si mudlové mysleli - jestli tu žijí - kdyby někdo nakráčel do jejich domu s divným předmětem v kapse? Mohli by si myslet, že je to nějaký druh pistole nebo zbraně. Nebo že je ten chlápek prostě dost divnej, když s sebou tahá hloupou hůlku. Ne že by to byla hloupá hůlka - byla to hůlka, která měla díky čirému štěstí stejné jádro jako ta Voldemortova, což mu více než jednou zachránilo život. Ale mudlové to nevěděli a Harry neměl náladu jim to vysvětlovat.

Příjezdová cesta byla doopravdy dlouhá. Předpokládal, že to má něco společného s farmami. Pokaždé, když viděl obrázek farmy, dům byl vždy daleko od silnice a vedla k němu dlouhá příjezdová cesta. Hm. Mají kouzelníci příjezdové cesty? Neviděl důvod, k čemu by ji potřebovali, s výjimkou aby splynuli s mudly. Bylo toho tolik, co nevěděl.

Když se dostal blíž k domu, viděl, že je to prostý malý dvojpodlažní domek. Bílý se zelenými okenicemi. Byla u něj doopravdy velká zchátrale vypadající stodola, přesně taková, jaké vídal v obrázkových knihách. Až na to, že nebyla natřená na červeno, ale byla prostě hnědá. Vypadalo to, že je k ní připojen kurník s kuřaty, která všechna byla ve svých kukaních. Bylo to úhledné.

Samotný dvůr byl ztichlý. Ano, ozývalo se na něm kvokání kuřat, ale nebylo příliš hlasité. Předpokládal, že je to kvůli tomu, že pravděpodobně spí. V domě se svítilo, což dávalo smysl, protože v Düsselheimu bylo teprve sedm hodin večer. Ale jinak bylo všude ticho.

Dokud Harry nezaslechl svůj nejméně oblíbený zvuk, psí štěkání. Nenáviděl psy, nenáviděl je, co si pamatoval. Ten tety Marge ho vždy zahnal na strom, kousl ho do nohy nebo mu udělal něco jiného, kvůli čemu se pak cítil hloupě. Vždy chtěl Raťafáka nakopnout. Jediný pes, kterého měl rád, byl Tesák. A ano toho neměl příliš rád… Tesák byl prostě v pohodě. Ale byl také jedinou výjimkou z pravidla „všichni psi ať se drží od Harryho Pottera dál". Ach, a pak tu byl Tichošlápek. Tichošlápka miloval, ale ten se nepočítal. A stejně tak Náměsíčník. No, možná že Náměsíčník jo. Ten se musel držet dál, pokud neměl vlkodlačí lektvar. Ne že by na tom záleželo - Náměsíčník byl mrtvý.

Pes stál před stodolou. Byl obrovský - pravděpodobně dosahoval Harrymu do pasu nebo výš. Byl černý a měl žluté oči. Každý zub vypadal stejně dlouhý, jako Harryho prsty, a slintal. Sliny mu odkapávaly z tlamy na zem, že by mohl soupeřit s Chloupkem (ano, Chloupka taky nenáviděl). Nevypadalo to, že by byl připoutaný ke stodole, ale mohla tam být bariéra, které by ho držela u stodoly. Ale když přihlédneme k tomu, že jeho majitelé jsou možná mudlové, bylo by nebezpečné to předpokládat. Mudlové neumí vykouzlit bariéry.

Vytáhl z kapsy hůlku a namířil ji na psa. Nevěděl, jaké kouzlo by mohl použít, kdyby se ho pes rozhodl napadnout - Expelliarmus a Expecto Patronum byla jeho podpisová kouzla, ale nefungovala na psy. Mohl by ho nechat ztuhnout - jo, to by šlo. Nebo ho znehybnit. Nebo omráčit. Jo. Když jsi na pochybách, užij Mdloby na tebe. To mu připadalo jako dobrý plán.

„Hodnej pejsek," řekl poněkud rozechvělým hlasem, zatímco na psa stále mířil hůlkou a bokem ustupoval k domu, aby se k psovi nemusel otočit zády. Nedokázal si vybavit, jestli je to nějaké pravidlo „nikdy se k psovi neotáčej zády", ale jestli bylo, nechtěl to riskovat. „Hodnej pejsáček."

Pes nejspíš neměl rád, když mu někdo říkal „pejsáčku" - vyrazil směrem k Harrymu. Harry zamířil omračovací kouzlo někam jeho směrem a rozběhl se k předním dveřím domu. Třeba ho majitel psa zachrání. Ale jestli omračovací kouzlo zasáhlo svůj cíl, bude mít mudlům hodně co vysvětlovat, co udělal s jejich psem.

Právě ve chvíli, kdy vyskočil na malou verandu, vyšel ze dveří muž s výhružně namířenou hůlkou. Něco německy řval na psa, pak si všiml Harryho a jeho oči se zafixovaly na něm.

Wer sind Sie?" zeptal se a trochu sklonil hůlku. Ale jenom trochu.

Harry zvedl ruce v kapitulaci. To znamenalo to samé v každém jazyce, že? No, řekl bych, že není mudla. Sakra, jestli tihle lidi chtějí prodávat vejce, měli by se zbavit toho psa. „Omlouvám se," řekl pomalu, jako by mu muž snad mohl rozumět lépe, když bude mluvit pomaleji. „Viděl jsem poutač a…"

Za mužovými zády se ozval ženský hlas. Ze dveří se vynořila žena s hnědými vlasy spletenými do copu. Tvář měla opálenou a ustaranou. Utírala si ruce do utěrky. Vypadalo to, že s mužem mluví.

Harry těkal pohledem od jednoho k druhému. Byl tak trochu zmatený - ti lidé by přece měli mluvit anglicky, nebo ne? Proč by měli poutač v angličtině, kdyby jí neuměli mluvit? Jak by mohl být v angličtině, kdyby to nenapsali? Vědí, že tam ten poutač je?

„Harry Potter!" vykřikla žena.

Harry trochu nadskočil, protože tohle z ženiných úst doopravdy nečekal. „Uhm, jo." Usmál se trochu rozpačitě.

„Musíte mému muži prominout." Žena měla německý přízvuk, ale její angličtina byla dosud bezchybná. „Měli jsme tu chlapce, kteří nám kradli kuřata nebo klepali na okno naší dcery. Baldur," pokynula rukou k psovi, „je trénovaný, aby zaútočil na každého a na vše, co nezná."

Ach. Dobře. Takže máte lidožravýho psa na místě, kde máte prodávat vajíčka. Doopravdy chytré.

Muž začal něco rychle drmolit v němčině.

„Ptá se, co děláte v Düssleheimu," přeložila jeho žena a rukou sklonila mužovu hůlku. „Je to daleko od Anglie."

Napadlo mě, jestli nemáte otroka jménem Snape? Ach, a potřebuji doporučit hotel. „To je dlouhý příběh," přiznal. „Víte, hledám…" ne přítele. ‚Učitele' by znělo blbě… „Osobu, kterou znám," dokončil slabě. „Slyšel jsem, že je v Düssleheimu, někde, a někdo mě nasměroval tímto směrem. Viděl jsem váš poutač a…"

„Pojďte dál, pojďte dál," postrkovala ho žena do domu. Pak začala přes rameno mluvit s manželem. Harry nerozuměl, co říká, ale z jejího tónu pochopil, že se jedná asi o nějaký příkaz.

„Anno!" zavolala. Harry nedokázal pochytit zbytek, protože to bylo v němčině.

Nevýrazná dívka, která vypadala tak na třináct, čtrnáct let, vykoukla zpoza dveří. Když zahlídla Harryho, oči se jí rozšířily. Pak se otočila a odběhla zpět do místnosti, ze které přišla.

Žena se rozesmála. „Anna je plachá. A vaše velká fanynka," ujistila Harryho.

Ne, fakt? Rozhlédl se po domě. Byl malý. Napravo byl malý obývací pokoj a nalevo kuchyně, kam zmizela Anna. Z chodby vedlo úzké schodiště do prvního patra, kde asi byly ložnice nebo tak něco.

„Jedl jste?" zeptala se a popostrkovala ho do kuchyně. „Obvykle jíme až za tmy. Joseph, můj muž, pracuje na farmě až do tmy. Není důvod mrhat denním světlem, že?"

„Ne, asi ne," odpověděl Harry nervózně. Doopravdy nečekal, že ho pozvou dovnitř. Tak nějak čekal, že mu nabídnou tucet vajec, on se při tom zeptá na hotel… a možná zmíní, že hledá muže jménem Joseph Müller, který vlastní otroka jménem Severus Snape. Düsselheim byla velmi malá vesnička - Harry počítal s tím, že se tu všichni navzájem znají.

„Můj manžel těžce pracuje." Paní Müllerová ho pobídla, aby se posadil ke stolu. „Nemá čas udržovat si přehled, kdo je kdo. Ale zná vás. Během války jsme byli všichni na vaší straně. Vy-víte-kdo se nedostal až do Düsselheimu, ale kdyby ano, bojovali bychom, pane Pottere. Bojovali."

Harry nevěděl, jestli to bylo odhodláním v jejím hlase nebo jejím pohledem, ale věřil jí. „Děkuji," řekl a nepohodlně se zavrtěl na židli. Na dřevěnou židli to bylo, jako by na sobě měla několik polštářů. Muselo to být nějaké kouzlo.

„Jenom neměl tušení, jak vypadáte." Paní Müllerová mu nalila hrnek kávy. „Cukr nebo smetanu?"

Harry doopravdy neměl rád kávu - jednou ochutnal od Hermiony, ale bylo to hořké a hnusné. Nevěděl, co v tom měla… „Ehm… takhle je to dobré," odpověděl nejistě. Nemohl říct ‚ne' - bylo by to nezdvořilé. Vidíte, umím se chovat. Teta Petúnie vždy říkala, že se neumí slušně chovat.

Upil kouřící kávy a zašklebil se. Ugh. Byla ještě víc hořká, než ta Hermionina. Proč by někdo chtěl něco takového pít?

Paní Müllerová dál poletovala po kuchyni. Harry si všiml, že kuchyně nebyla postavená jako Weasleyovic kuchyně. S kouzelnými skříňkami a tak. Vypadala prostě jako mudlovská.

„Také vařím v mudlovské," nadhodil chabě. Ve skutečnosti již nějakou dobu nevařil. Od té doby, co byl naposledy u Dursleyů. Ale nevěděl, jak se vaří po kouzelnicku, takže v budoucnu si bude muset ve svém domě nechat nainstalovat mudlovskou kuchyni. Nebo si pořídit domácího skřítka… ale jestli chce dál kamarádit s Hermionou…

A vždycky můžu přinutit Snapea, aby vařil… Harry si odfrkl. Představa Snapea pracujícího v kuchyni, oblečeného v nabírané zástěře, byla směšná. V den, kdy Snape udělá něco jen proto, že mu to Harry řekne, zamrzne peklo. Podle toho, co Harry věděl, mu Snape ten dopis poslal, když byl opilý. Nebo měl špatný den. Harry si nedokázal představit, že by se Snape dobrovolně podrobil hloupým domácím pracem, které by mu Harry zadal. Úkolům, které mu Harry nemusel zadávat - stále žil v Bradavicích, dokud mu Řád nenajde dům - snad v příštích několika dnech - a i pak. Rád pracoval. Ne jako Mrzimoři, kteří pracovali tvrdě, ale prostě měl práci rád. Vlastně to bylo docela divné.

Paní Müllerová něco německy zavolala do nitra domu. Harry nerozuměl ani slovu, ale viděl, jak se muž, manžel paní Müllerové, nevrle přišoural a sedl si do čela stolu. Za ním následovala nevýrazná dívka, Anna, a s vyvalenýma očima si sedla naproti Harrymu. Nespustila z něj oči, dokud se na ni neusmál - pak rozpačitě sklonila hlavu.

Konverzace u stolu vázla - Harry pochopil, že muž anglicky nemluví vůbec a dcera jen velmi málo. Většinu konverzace obstarala paní Müllerová, většinou v angličtině, ale odpovědi nebyly vyžadovány - stačilo občasné kývnutí a ‚uh-huh'.

„Naši chlapci chodí do školy," informovala paní Müllerová Harryho pyšně. „Naše nejstarší, Elsa, vloni dokončila školu a příští rok se bude vdávat za chlapce, kterého tam potkala."

Harry kývl, předstíraje, že ho to zajímá. Stovky kouzelnických rodin měly děti, které chodily do školy. Předpokládal, že jestli mají děti, budou chodit do školy. S výjimkou té dívky u stolu, samozřejmě.

„Takže tobě ještě není jedenáct?" zeptal se. Vypadala na třináct nebo na čtrnáct, ale možná je jako Levandule Brownová a vypadá na svůj věk dospěle. Když bylo Levanduli jedenáct, Harry si myslel, že jí je šestnáct nebo tak. Byla… ehm, vyvinutější než ostatní dívky.

Dívka krvavě zrudla a začala se náhle zajímat o jídlo na talíři, ale její matka se srdečně rozesmála. „Anna je náš andílek," řekla s láskou. „Je jí patnáct, ale je magicky oslabená, takže navštěvuje školu s mudlovskými dětmi." Rychlou němčinou pak něco prohodila k Anně.

Magicky oslabená? Co to znamená magicky oslabená? Harry nikdy předtím neslyšel, že by někdo byl magicky oslabený. Znamenalo to, že ta dívka je jako Neville a mívá problémy kouzlit?

Trochu zčervenal, ale ne moc - byl zvyklý dělat ze sebe idiota. „Omlouvám se, ale vyrůstal jsem jako mudla," vysvětlil. „Co to znamená ‚magicky oslabená'?

„To znamená, že nemůže kouzlit," vysvětlila mu paní Müllerová jemně. „V Německu je pro to jiné slovo, ale v našem domě ho neužíváme. Poškozuje sebevědomí."

Ach, takže Anna je moták. Znělo to, jako by paní Müllerová četla Cestu za uzdravením. „Ach," pronesl jen a dal si záležet, aby se na dívku opět usmál. „To není nic špatného - není to její chyba nebo tak něco." Neznamená to, že je hloupá. Moc nerozuměl těm veledůležitým záležitostem kolem čistokrevnosti, magických schopností a tak, ale snažil se o to. Prostě nedokázal pochopit, proč by neměl někoho mít rád nebo ho chtěl zabít jenom kvůli tomu, že jejich krev není čistá nebo protože nedisponují magií.

„Samozřejmě, že ne!" zvolala paní Müllerová s úsměvem. „Naše rodina je vám velmi vděčná, pane Pottere. Zavázaná. Kdyby nebylo vás, Vy-víte-kdo by nám brzy vzal naši Annu." Zachvěla se.

Zakašlal. Když jsi na pochybách, změň předmět. „Prodáváte vejce," řekl. „Všiml jsem si poutače. Mám vejce doopravdy rád, tak jsem myslel, že…"

„Ach, samozřejmě," skočila mu do řeči. „Než odejdete, nějaké vám dám.

‚… bych si nějaké od vás koupil.' chystal se Harry říct. „Kolik stojí?" zeptal se jen pro jistotu.

Zavrtěla hlavou. „Jestli si myslíte, že si je od nás koupíte, tak si to myslíte špatně. Řekla jsem vám, že jsme vám dlužni, poslouchal jste?"

Něco takového říkala. „Dobře, ehm, er, děkuji," zakoktal. „Řekněte mi, je tu někde motel? Díval jsem se předtím, ale žádný jsem nenašel."

Kývla. „Ve městě je bed and breakfast, ale máme tu spoustu místa. Kdybyste chtěl zůstat…"

Harry věřil lidem. Bylo to automatický reflex. Byl Nebelvír - ti okamžitě předpokládali, že každý je dobrý, dokud se nepřesvědčili o opaku. Pokud jim samozřejmě není řečeno, že se je pokouší zabít nebezpečný šílenec, který zabil jejich rodiče - pak je vlastně nezajímá, kdo co dokázal a nevěří mu a nevěří mu… i když by měli.

Nemyslel si, že by byli Müllerovi zlí lidé - na cizince, kteří si vás idealizovali a dali vám večeři, byli dost v pohodě. Ale nemohl se nechat odvést od záležitosti, kvůli které tu byl, nebo od své mise.

„Ale ne, to je dobré," řekl Harry a pohrával si s jídlem na talíři. „Víte, jsem tu obchodně."

Paní Müllerová se se zájmem předklonila. „Ano?"

Harry nevěděl, kde začít. „Víte, pokouším se najít jednoho muže," snažil se vysvětlit. „Jsem si docela jistý, že je v Düsselheimu, ale nevím, kde přesně."

Paní Müllerová mávla rukou. „Známe v Düsselheimu téměř všechny. Joseph a já jsme tu oba vyrůstali, víte?"

Ne, to Harry nevěděl. „Dobře, tedy."

Vypadalo to jednoduše. A jestli byli Snapeovi majitelé, znamenalo to, že jsou pěkně zkažení. Ale nebyli - vypadali mile. Řekli, že byli na jeho straně. Jak mohou chtít vlastnit otroka - ze všech lidí zrovna Snapea - a být milí?

Ošil se. „Křestní jméno pana Müllera je Joseph?" ujistil se. „Uhm, no, tak trochu hledám někoho jeho jména."

Paní Müllerová začala znovu rychle mluvit se svým mužem. Harry nerozuměl ani slovo z jejich rozhovoru, ale čekal na pauzu, aby mohl pronést, „Není tím mužem, po kterém pátrám, ale mohl by ho znát. Víte… vlastní vaše rodina nějaké otroky?"


19.10.2013 10:59:17
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "7320"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one