aneb Trahit sua quemque voluptas.

Jsem trochu na rozpacích. Vím, že jsem slíbila, že budu Unwell a DI po týdnech střídat, ale začíná mi zkouškový, tak mohu s jistotou prohlásit, že během týdne 14 stránek další kapitoly DI určitě nestihnu. Takže pro vám mám dvě varianty toho, co by se mohlo stát - buď budu v průběhu zkouškového pracovat na DI, takže by se tu příští kapitola mohla objevit tak 19. nebo 20. ledna, nebo bych ve zkouškovým mohla překládat Unwell, kde teď budou dvě kapitoly asi po šesti stránkách, takže by se mi mohlo přibližně jednou za týden podařit jednu zveřejnit. V tom případě by pak čtvrtá kapitola DI byla tak kolem 25. ledna, nebo tak nějak. Tak jestli chcete, tak se k tomu nějak vyjádřete.

Kapitola je opět na dvě "stránky" a tentokrát bych ji chtěla věnovat fride, která nejenže ji přes noc obetovala, ale navíc tu se mnou už skoro rok a půl válčí. A dál bych ji chtěla věnovat všem, co tuto povídku čtou, komentují i nekomentují a assez, která  mě na ni navedla.


Severus miloval, když byl v havraní podobě. Jako havran mohl létat a vznášet se, aniž by se musel bát, že ho srazí z koštěte, nebo že ho uvidí nějaký mudla. Mít křídla a cítit na obou jejich stranách vítr, to bylo něco povznášejícího. Nikdy nebyl na koštěti extrémní talent - samozřejmě, uměl létat a dokonce každý rok soudcoval několik famfrpálových zápasů, když madam Hoochová nemohla, ale nikdy docela nevypiloval eleganci, jakou mnozí měli. Nebo si to přinejmenším myslel. Jako havran se ve vzduchu cítil mnohem pohodlněji.

Něco ho na havraní podobě přitahovalo - havrani byli krásná, silná stvoření, což bylo něco, co na sobě neviděl. Dávalo mu to naději, že třeba není zcela špatný. Ale havrani byli také známí pro svou rafinovanost, chytrost a dokonce zlověstnost - proto byl jeho zvěromágskou formou havran. Ale byla škoda, že si kouzelníci své zvěromágské podoby nemohou vybrat sami. Líbilo by se mu být panterem.

Severus se přeměnil v havrana a osvobodil se tak nejen z okovů, ale také z obojku. Tak tiše jak mohl, začal mávat křídly a doufal, i když to bylo zcela bez šancí, že Mering, ať je kdekoli v domě, jeho křídla neuslyší. Severus poletoval kolem místnosti a pokoušel se vyhodnotit svou situaci. To byla další beznadějná věc - nebylo tam vidět žádné okno, dveře byly bezpečně zamknuté a až na něho a okovy bylo sklepení zcela prázdné. Nebyly tam dokonce ani krabice s Meringovými starými věcmi.

Navrátil se do lidské podoby a pak si rozvázal a převázal látku kolem svého pasu, doufaje, že se mu podaří, aby zakrývala víc, než zakrývala předtím. Končila vysoko nad jeho koleny - nebyl zvyklý takhle své tělo vystavovat.

Kdybych tak jen viděl! pomyslel si Severus, když používal své ruce, aby ho navedly zpět do vzdáleného rohu, kde byly jeho okovy. Jako havran viděl mnohem líp.

Proti své vůli se otřásl. V místnosti byla zima. Bradavická sklepení nebyla tak chladná, jak by si mnozí mohli myslet - magie držela všechny v suchu a v teple - ale toto sklepení zřejmě nemělo ta stejná kouzla a čáry.

Minerva mě dostane ven, došel k názoru, když našel okovy a pokoušel se je otevřít. Kdyby se tak do nich mohl dostat zpět, Mering by se nikdy nemusel dozvědět, že se pokusil najít nějakou možnost útěku. Ale bohužel držely pevně u sebe kouzlem, které Mering použil k jejich uzamčení. Byly příliš malé, bylo nemožné jimi protlačit ruce a nohy, aniž by si je zlomil.

Oklamání Meringa nestálo za to, aby si dobrovolně zlámal kosti.

Cítě se poměrně poraženecky se posadil na krysími výkaly pokrytou podlahu a přitáhl si kolena k hrudi.

Celá škola viděla, jak mě ministerstvo sebralo. Celá škola slyšela o mé nevinně, ale to, jestli jí věří nebo ne je diskutabilní. Ale Minerva ví a pokusí se mi pomoci. Stejně tak Fillius a - všichni zaměstnanci to ví! Plus členové Řádu… Před zítřejší snídaní budu odtud pryč.

Opřel si hlavu o oslizlou zeď a zavřel oči. Dostanou mě odsud, pokud se mi nepodaří dřív uprchnout. I když Severus nenáviděl, když mu kdokoli pomáhal, viděl svou situaci realisticky. Možná si nebude schopen pomoci sám, ale někdo mu bude schopný pomoci. A oni mu přijdou na pomoc. Věděl to. Severus všeobecně nevěřil lidem, to proto si za celý svůj život vytvořil tak málo přátel. Ale s absolutní jistotou věřil, že pro něj někdo přijde. On vždycky přišel na jejich záchranu a teď je řada na nich.

Měl toho hodně na přemýšlení. Od té doby, co naposledy spal, byl zavřen, stal se z něj otrok, několikrát na něj byly použity dvě ze tří nepromíjitelných - Severus je přestal počítat - přišel o své oblečení a byl připoután ke zdi ve sklepení. Musel přemýšlet, aby nějak zaplnil čas do doby, kdy bude moci uniknout. O tom, co bude dělat, až uprchne. Jak si kolem Meringa zachovat alespoň nějakou falešnou důstojnost, jak se vyhnout potrestání, aniž by musel dělat ty ponižující věci, ke kterým ho Mering nutil. Severus toho měl hodně, čím mohl svou mysl zaměstnat, ale popravdě na něj začínaly doléhat ty traumatické zážitky, které během posledních hodin protrpěl a on upadl v neklidnou dřímotu.


Crucio!" Jinak tichou místností se rozezněl krutý hlas.

Dřív než stihl Severus vůbec zareagovat, uvědomit si kdo a kde je, co dělá, zasáhla ho muka, která to slovo nemohlo popsat. Byl příliš šokovaný, aby jenom zasténal, když se v bolestech svíjel a přál si, aby bolest, která ovlivňovala celé jeho tělo, zmizela.

„Nepřipoutal jsem tě ke zdi, abys mohl spát v pohodlí na zemi!" zařval na něj Mering, jako by Severus byl schopný poslouchat ho. Člověk pod Cruciatem neslyšel, nemyslel a nemohl nic dělat. „Jsi bezcenný budižkničemu!"

Bolest polevila. Severus zarazil ponižující se zmítání a ze země koukl po Meringovi. Vzpomínky se mu vrátily. Zatčení. Ministerstvo. Otroctví.

„Na kolena a skloň hlavu, otroku!" ušklíbl se Mering. Světlo z otevřených dveří a jeho hůlky ukazovaly jeho obličej jako nebelvírsky rudý se vztekle planoucíma očima. „Každé ráno budeš svého pána zdravit!"

Severus se rychle zvedl na kolena a svěsil hlavu k podlaze před sebou. „Dobré ráno, pane," dokázal zakrákat. V krku měl sucho. Cítil se poníženě, hrozně. Dokonce ani neuvažoval, že by Meringa neposlechl. Bolest, která ho vzbudila… ach, ta bolest…

Nevzdávej se! napomínal se Severus vztekle, když mu Mering připínal obojek a pronášel nějaká slova v jazyce, který Severus nepoznával. Děláš přesně to, co chce, abys dělal - nevzdávej se!

„Pojď za mnou do kuchyně, otroku. Po čtyřech, nezapomínej." Mering se otočil na podpatku, tak jak to Severus rád dělával a vyrazil ke dveřím ze sklepení. Jenom kolem Severuse vzduch zavířil, když se takhle otočil a on to věděl. Jeho plášť vládl, v obličeji tvrdý výraz a studenti se krčili… Mering vypadal jako úplný hlupák.

Severus ztuhle následoval Meringa a pokoušel se ignorovat přetrvávající bolest z předešlého dne a kletby, kterou právě přetrpěl. V duchu si opakoval, proč za tím chlapem leze prakticky nahý po čtyřech jako by byl pes.

Prostě hraj dál. Dokud si bude myslet, že tě „láme", tak jsi úspěšný. Bez pochyby jsou lidé, kteří plánují tvou záchranu, jsou na ministerstvu, aby tě nechali legálně osvobodit a dostali Luciuse Malfoye do Azkabanu. Když si Mering bude myslet, že jsi víc „zlomený", bude ti víc věřit, což ti poskytne více šancí na útěk. A ty potřebuješ utéct. Aby… zatlačil tu myšlenku zpět. Od pádu Temného pána pořád přemýšlel, proč vůbec musí ještě existovat. Celý život se pokoušel porazit Temného pána a poté, co se to stalo, co z toho má? Nebylo to, jako by za to dostal zásluhy i někdo jiný než Potter, a i kdyby Severus nějaké dostal, stejně by mu k ničemu nebyly. Nikdo ho nepotřeboval, nikdo o něj nestál, nikdo ho nechtěl.

Ale přijdou a dostanou mě odtud! pomyslel si Severus, když sledoval Meringa po tvrdých dřevěných schodech, skrz obývací pokoj, kde byl předchozí noci, do sousední kuchyně připojené chybějící příčkou.

„Snídaně," prohlásil Mering. „Očekávám ji za patnáct minut. Neotrávenou, protože očekávám, že ji ochutnáš první." Usmál se a ten zvrácený úsměv Severusovi připomněl Temného pána před tím, než zabil. „Za patnáct minut bude na stole, rozumíš?"

Severus ztuhle kývl. Právě včas si vzpomněl sklonit oči k podlaze. „Ano, pane."

Mering vypadal spokojeně. „Budu nahoře. Ani nepřemýšlej o útěku, protože tě mohu ujistit, že to budu vědět. Na tomto domě je mnoho ochran a zamykacích kouzel a to ani nemluvím o tom bolestivém pálícím pocitu, který pocítíš, když neuposlechneš mé příkazy."

Bolestivý pálící pocit? Cruciatus? „Ano, pane." Mering spokojeně kývl a odešel z místnosti, zanechávaje Severuse, ať si poradí, jak umí.

„Snídaně?" zamumlal si pro sebe a plavným pohybem se zvedl na nohy. „Co pro Merlina udělám k snídani?" Severus za poslední roky sotva kdy vařil. Nikdy když byl v Bradavicích, vzácně, když byl smrtijedem (ne jako špeh). Věděl, jak vařit, protože se o sebe od svých čtyř let staral, ale roky nic nevařil. Nebyl si jistý, jestli ještě vůbec ví jak na to.

Otevřel skříňku, aby byl pozdraven prázdnými, zaprášenými policemi. No, prázdnými s výjimkou dlouho mrtvého švába ležícího nohama nahoru na prostřední polici. Vedlejší skříňka přinesla podobný výsledek, jen tam našel poloprázdný otevřený pytlík mouky se dvěma brouky prchajícími pryč. Mléko v ledničce bylo kyselé od pohledu. Za léta vaření lektvarů si Severus vypěstoval velmi citlivý nos a ten puch byl odporný.

Ve skutečnosti odporně smrděl celý dům. Byl to nepříjemný zápach prachu, plesnivého jídla a mudlovských kuliček proti molům. Severus přemýšlel, jestli tu předtím byli trénováni jiní „otroci" - ten dům na to totiž nevypadal.

Potřebuji hůlku, pomyslel si Severus zoufale. Potřebuju ji, abych zjistil, jestli dokážu, aby to mléko nebylo tak zkyslé, možná abych trochu omladil to vejce… Merine! Co budu dělat? Celkem vzato měl jedno vejce sporného stáří, staré mléko, mouku, něco, co se jmenovalo ztužený rostlinný olej a mělo to podivný zelený nádech a samozřejmě vodu. Z toho nic moc nebude, určitě ne něco, co by stálo za snězení.

Severus se zhluboka nadechl a položil pánev, kterou umyl, na sporák. Nádobí nahromaděné ve dřezu a na pultu bylo špinavé, stejně tak jako pánev, když ji našel. Byla pokrytá mastnotou, plísní a jen Merlin ví čím ještě, takže její vyčištění zabralo docela dost času a stejně si Severus nebyl jistý, že je čistá. Ale bylo to všechno, co měl a začínal mu docházet čas.

Severus vzal misku, která také nebyla zcela čistá a přemýšlel, kolik každé ingredience přidat, než je smíchá. Pokoušel si vzpomenout, jestli při mudlovském vaření záleží na tom, jak mícháte - je třeba míchat proti nebo po směru hodinových ručiček? Kolikrát každým způsobem? Rozhodl se pro padesátkrát každým směrem doufaje, že to nepokazí, a že Mering špatně cítí. Třeba si toho zápachu vycházejícího z jeho snídaně nevšimne.

Severus nalil směs na nyní rozpálenou pánev do přesných koleček. Prosím, ať připomínají lívance. Připomínala, tak trochu. Když člověk přimhouřil jedno oko, naklonil hlavu, zavřel to druhé… ale bylo příliš pozdě něco měnit. Slyšel jak Mering schází dolů.

Spěšně položil několik kousků té katastrofy na talíř, který pečlivě umyl a položil ho na špinavý kuchyňský stůl spolu s čistým příborem a celou sklenicí plnou vody. Nevěděl, kde hledat ubrousky, tak doufal, že na ně Mering není zvyklý. Třeba si nevšimne, že na stole nejsou. Právě když Mering vstoupil do místnosti, se postavil opodál s hlavou skloněnou a očima upřenýma na podlahu.

„Jídlo… je připravené," prohlásil Mering nevěřícně jako by nečekal, že Severus doopravdy uvaří.

Ne tak zcela, jenom to vypadá, že je připravené, chtěl se mu vysmát Severus, ale neudělal to. Pro svoje vlastní dobro potřeboval Meringa potěšit. Když bude Mering potěšený a bude mu věřit, třeba nebude Severuse tak tvrdě držet dál od jeho hůlky, nebo třeba nebude považovat za nezbytné zamykat všechna okna. Bylo to součástí jeho plánu. Ne, ne toho typu jakým byl proslulý, ne nějakého propracovaného schématu, díky kterému se dmul zmijozelskou pýchou. Ale občas ty nejjednodušší plány měly nejlepší výsledky. Navíc Severus neměl žádné varianty, se kterými by mohl pracovat. Bylo to „buď neuposlechneš a celou dobu budeš trpět bolestí, nebo poslechneš a možná na tebe nebude dávat takový pozor". K rozhodnutí stačilo málo, i když někdy nebylo snadné se podle toho chovat.

Vypadalo to, že se Mering vzpamatoval, protože se posadil do čela stolu, kde stálo jídlo. „Divně to smrdí," všiml si a pozorně Severuse pozoroval.

„Kdybyste mi dal víc věcí, se kterými bych mohl pracovat, nesmrdělo by to. Jinými slovy, s těmito ingrediencemi můžete být rád za to, co máte."

K Severusově překvapení Mering jenom kývl. „Na kolena, vedle mé židle."

Jako bych byl tvůj pes. To byla doopravdy urážka. Psi nejsou ani trochu magická zvířata. Ale kouzelná stvoření neklečí vedle jejich majitele u jídelního stolu.

Potlačil svou hrdost a poslechl. Mering zvedl kousek hrudkovitého lívance a špinavými prsty ho přidržel u Severusových úst.

Co mám udělat? Severus nevěděl, co čekat, ale zvedal se mu z toho žaludek. Natáhl ruku, aby si jídlo od Meringa vzal, ale ten ho přes ni plácl.

„Ústy, Snape," popohnal ho Mering a vůbec nezněl vztekle, ale klidně. Severus by byl radši, kdyby ječel. Stejně tak i tví studenti. Severus zaváhal. Jako pes! Očekává, že budu jíst doslova z jeho ruky!

„Sněz to!" zařval Mering nečekaně.

Severus rychle snědl nabízený kousek z Meringových prstů a jediná věc, která mu zabránila, aby ho naschvál kousl, byla rychlost, jakou si jídlo vzal. Kdyby si ho vzal o trochu pomaleji, zakousl by se do těch masitých prstů. Naschvál.

Jídlo, jestli ho tak bylo možné nazývat, chutnalo hrozně. O slovo se přihlásil dávící reflex, ale on ho ignoroval a přinutil se polknout nedopečený lívanec, který chutnal přesně jako to, co byl - kyselé a plesnivé neupečené těsto.

Oči se mu z tichého dávení zalily slzami. Podíval se na Meringa. „Nezabije vás to," ujistil ho Severus a tajně doufal, že třeba ano.

Mering vypadal pobaveně. „Ještě dobře, že jsem jedl před hodinou," prohlásil a nabídl Severusovi další kousek. „Sněz to."

On před hodinou jedl? Severusovy myšlenky vířily. Nikdy to neměl v úmyslu jíst? Tak proč jsem na to měl tak krátkou dobu? Nikdy předtím v té kuchyni nevařil a neměl tušení, co dělat.

Mering je úplně šílený.

Severus si od něj vzal druhý kousek a pokoušel se nedávit. Ale bylo to těžší než napoprvé. S každým dalším hnusně chutnajícím kouskem se mu oči víc a víc zalévaly slzami, ústa je chtěla vyplivnout, ale silné odhodlání ho nutilo pokračovat. Kdyby se začal hlasitě dávit, prohrál by. Co se jeho týkalo, byl stále tím, kdo měl celou situaci v ruce. Mering to jen nevěděl.

02.01.2012 11:35:29
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "7320"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one