aneb Trahit sua quemque voluptas.

S menším předstihem přidávám novou kapitolu druhé slíbené povídky. Původně jsem ji chtěla zveřejnit zítra, ale to mě čeká únorný den plný čekání na jednotlivé spoje a bez počítačového připojení na net (no a dávat to sem přes mobil by bylo asi dost zdlouhavý). Každopádně když se konečně dostanu domů, tak si chce můj počítač odtáhnout ségra na hokej, takže byste se taky vůbec nemuseli dočkat.
Takže první kapitola slibované Unwell. Moc bych chtěla poděkovat SocksForDobby za povolení k překladu a fride za betu. Tuto první kapitolu bych chtěla věnovat assez, která mě na tuto povídku upozornila a navrhla mi její překlad.
Jinak nevím, jak to bude příští týden s druhou kapitolou DI. Už jsem na ní začala pracovat, ale čeká mě test z mikroekonomie a nějaký seminární přípravy, tak nevím, jestli se mi jí podaří dokončit. Navíc fride už taky začal semestr, tak nevím, nevím. Ale budeme se snažit.


Severus Snape se s velkou grácií posadil na své místo u profesorského stolu. Byl to hrdý muž nosící vlající hábit s vysokým límcem.

Nepřítomně si z očí odhrnul pramen mastných vlasů. Po jeho levici se Minerva McGonagallová, současná ředitelka Bradavické školy čar a kouzel, zasmála. „Snad nejsi nervózní, Severusi?"

„Samozřejmě že ne," zabručel. „Proč bych měl být nervózní? Učím pouhých osmnáct let. Vskutku, proč bych měl?"

Minerva se jenom usmála a položila svou ruku přes Severusovu studenou. Znala ho mnoho let a byla jednou z mála těch, co dokázali prohlédnout přes chladnou a zlomyslnou masku, kterou ukazoval. „Studenti si o tobě nebudou myslet méně kvůli tomu, co se stalo minulý rok."

„Mohu tě ujistit, že si nemyslím, že by mohli," odsekl. „Ne, že by mě to zajímalo - čím víc studentů se mě bojí, tím míň se musím potýkat s…"

Dveře do Velké síně se otevřely a dovnitř začali proudit studenti, všichni oblečení do stejných černých hábitů, které se lišily pouze kolejní barvou v podšívce jejich kapucí. Všech věků, tvarů a velikostí, od dvanácti do osmnácti let staří, vypadali vzrušeně, že jsou zpět ve škole a vypadalo to, že se zbavili všech špatných vzpomínek na to, co se ve Velké síni stalo před pouhými měsíci. No, vypadalo to, že někteří to zapomněli, ostatní to jen dobře skrývali.

Severus dokázal v lidech dobře číst. Vždycky. Předpokládal, že je to vlastnost každého dítěte s násilnickým otcem. Vždy byl schopen říct, kolik toho jeho otec musel vypít jenom z pohledu do jeho obličeje, nebo jak vzteklý jeho otec je…nebo i to, co si jeho otec myslí. Navíc měl Severus také velice dobré schopnosti Nitrozpytu a mohl, když chtěl, prozkoumat mysl lidí. Ale obvykle as ani neobtěžoval koukat se do myslí svých studentů - nebylo tam toho moc, co by stálo za pohled.

„Potter je tu," zamumlala Minerva.

„Viděl jsem," odfrkl si Severus. Chlapec s krátkými černými vlasy stál u nebelvírského stolu a bavil se se svým rudovlasým kamarádem Weasleyem. Zachytil Severusův pohled a, k Severusově překvapení, kývl na pozdrav. Severus ho ignoroval.

Nikdy toho Potterovic kluka neměl rád. Chodil do školy s jeho otcem, Jamesem, a vzájemně se vášnivě nenáviděli - Severus nikdy neuděl nic, proč by ho měl James nenávidět, ale měl důvod, proč ho nenávidět. James se svými přáteli se žerty bavili na jeho účet a ztrapňovali ho všemi možnými způsoby. A aby toho nebylo málo, James se oženil s Lily Evansovou, se Severusovou životní láskou. A jenom dva roky poté Lily s Jamesem zemřeli - Severus mu nikdy nezapomene, že mu Lily ukradl a navíc ji nedokázal líp ochránit před Temným pánem. A Harryho nenáviděl, že byl takový namyšlený kokot. Hrdina, vskutku.

Jamesův a Lilyin syn byl zářným obrazem Jamese, s výjimkou očí. Harry měl matčiny oči. Schované za brýlemi zářily jasnou smaragdovou zelení. Severus se často přistihl, než se ze svého snění vytrhl, jak do těch očí zírá, zapomínaje, že patří Lilyninu synovi, a přemýšlí o ní.

Byl si velmi dobře vědom vtipů, které se s těmito chvílemi spojovaly. Poznámky nebyly nikdy příliš hlasité, protože studenti nechtěli, aby je Severus slyšel. Přesto, slyšel je vždycky - měl velmi ostrý sluch. Stejně tak si byl vědom vtipů o svých mastných vlasech, ale ty mu nikdy nevadily. Jestliže by „umaštěný parchant" byl tou nejhorší nadávkou, jakou by ho kdy volali, měl by mnohem větší štěstí než většina.

Dveře do Velké síně se znovu rozletěly. Poloobr Hagrid přiváděl skupinku prvňáků. Malí a vyděšení k smrti, obvykle v úplně nových hábitech, byli všichni studenti prvního ročníku úplně stejní.

Severus se na ně zamračil a užíval si, když se od něj většina z nich se strachem odvrátila. Bylo toho málo, co by bylo lepší než děsit prvňáky. Ze své práce učitele lektvarů měl jen velmi zřídka požitek. A přestože studenty nenáviděl, ve skutečnosti si samotné učení užíval. Pořád chtěl místo učitele obrany proti černé magii - už předtím měl příležitost tu možnost ochutnat, ale chtěl to dělat po svém, a ne pod taktovkou ministerstva vedeného Brouskem.

Líbilo se mu, jak jsou lektvary přesné - když zamícháte tento kořen s tamtou bylinou třicet tři krát po směru hodinových ručiček, pokaždé dostanete ten samý lektvar. Bylo to něco, co bylo pravdivé, co zůstávalo pořád stejné. Člověk se nikdy nemusel bát, že čtyři pijavice, šestnáct „scruplí" (pozn. překladatele - nevím, jak slovo scruple přeložit, jeho český ekvivalent neznám, podle výkladového slovníku je to archaická váhová jednotka používaná v lékárenství, která se rovnala váze 20 špetek, čili 1,296 gramům) semínek měňavky a patnáct truskavce a jisté další věci neskončí jako mnoholičný lektvar. Skončí. Musí. Je to relativně jednoduché. Lidé jsou také relativně jednoduší - kouzelníci, čarodějky nebo mudlové, lidé si neuvědomují, jak nudně předvídaví jsou.

„Penci za vaše myšlenky?" zeptal se Sylvester Malinghan, nový učitel obrany proti černé magii.

„Podívejte se na ně," řekl Severus. „Jsou úplně stejní - každý z nich. Tito prvňáci jsou úplně stejní, jako byli v jejich věku dnešní sedmáci a osmáci."

„Jsou to děti, profesore," připomněl profesor Malinghan mistrovi lektvarů. „Jistě…"

„Podívejte se na tu malou," přerušil ho Severus jako by profesor Malinghan ani nepromluvil. „Na tu druhačku, Kellie Gainerovou z Mrzimoru. Sledujte ji. Podívá se ke zmijozelskému stolu a široce se usměje."

Profesor Malinghan se podíval na droboučkou černovlasou dívku, která se doopravdy podívala ke zmijozelskému stolu a široce se usmála.

„Teď něco zašeptá kamarádce do ucha a vzhlédne k našemu stolu."

Nový profesor obrany proti černé magii ohromeně sledoval, jak dívka udělala přesně to, co bylo řečeno.

„A to bylo bez použití Nitrozpytu," trhl Severus rameny.


Rozřazování začalo a profesor Malinghan neměl možnost černovlasému muži vedle sebe odpovědět. Chtěl věnovat pozornost rozřazování, ale měl s tím problémy.

Jak to u Merlinova jména udělal? Slyšel o Severusi Snapeovi mnoho zvěstí: že byl smrtijed, že je netopýr, že to byl kriminálník, že je upír… ale byl ujištěn, že všechny jsou nepravdivé. Avšak byl varován, že profesor je nepříjemný. A nikdo, kdo s ním mluvil, se to nepokoušel popřít.


Právě když se ve Velké síni začalo všechno uklidňovat, studenti byli řádně rozřazeni, jídlo bylo na stolech, obrovské dveře do Velké síně se rozletěly. Vešli tři bystrozoři, soudě podle uniforem. Severus se instinktivně zvedl a zamával hůlkou. Vstali také téměř všichni ostatní členové učitelského sboru, přestože své zbraně zakrývali. Velká síň, obvykle plná tlachání a smíchu, utichla.

„Přišli jsme za Severusem Tobiasem Snapem," ohlásil bystrozor se silným přízvukem. „Profesorem Severusem Snapem."

Co? Proč? Severus jako vždy pečlivě střežil svůj výraz. Často měl velmi malou kontrolu nad událostmi, ale mohl kontrolovat své reakce na ně. Pokud nikdy neukáže své emoce, že je šťastný, vzteklý nebo překvapený, pak není slabý.

Bystrozor s těžkým přízvukem zachytil Severusův pohled. „Ach, pan Snape." Namířil svou hůlku na Severuse a oba dva další bystrozorové následovali jeho příkladu. „Drátovité černé vlasy, bledý, s ostrými… myslím, že jsme našli našeho muže," zasmál se.

„Mohu vám pomoci?" zeptal se Severus chladně. Nenáviděl, když byl středem pozornosti, a být jím před studenty bylo ještě horší. Co by tak mohli chtít? Kdyby mě potřebovali jako svědka při něčím soudu, poslali by mi sovu nebo…

Skloňte svou hůlku, pane Snape," přikázal mu jeden z bystrozorů. „Jste zatčen Odborem pro uplatňování kouzelnických zákonů, pobočky britského Ministerstva kouzel."

„Jsem?" zpochybnil to Severus, aniž by sklonil hůlku a zcela ignoruje tlumená šokovaná zalapání po dechu. „Z čeho jsem obviněn?"

Bystrozor se zlomyslně usmál. „ Ze spojení s Vy-víte-kým, a v důsledku toho z mnoha vražd, znásilnění a používání všech tří Neprominutelných."

Severus viděl, jak při těch slovech Potter vyskočil na nohy a namířil svou hůlku na bystrozory. „Nic takového neudělal!" zařval na Severusovu obranu. „On…"

„Děkuji, pane Pottere," řekl Severus svým klidným monotónním hlasem. Ale necítil se vůbec klidný. „Chápu. Avšak jsem si jistý, že jste udělali chybu, pane…?"

„Budete mi říkat „pane" a jenom „pane"," řekl bystrozor jízlivě. „Máme soudní příkaz k vašemu zatčení. Pojďte s námi, teď - nemáme celý den."

Mysli, mysli, mysli… „Jsem si jist, že jste obdrželi všechny nezbytné dokumenty od profesora Brumbála a ministra kouzel Kingsleyho Pastorka, nebo ne?" zeptal se Severus. „Ujišťuji vás, že jsem byl zproštěn všech…"

Petrificus Totalus," pronesl bystrozor jednoduše, dřív než mohl Severus zareagovat.

Severus cítil, jak se k sobě jeho nohy přitiskly a ztuhly, ruce se mu svěsily podél těla ve stejně ztuhlé pozici. Okamžitě spadl na zem, tuhý jako prkno a cestou se o židli udeřil do hlavy.



16.10.2011 11:34:13
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "3011"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one