aneb Trahit sua quemque voluptas.

Po víkendu stráveným překládáním tu pro vás mám další kapitolu Unwell.
Btw. tahle písnička mě provázela celý víkend - tak nějak se hodí k tomu, co se zrovna v povídce děje a na druhou stranu na mě působí jako usměrňovač, abych z toho všeho nezačala bláznit.

O dva týdny později…

Severus se se zalapáním po dechu probudil, svíraje ocelový obojek kolem svého krku. Nenáviděl, jak začal pálit každé ráno, když přišel čas vstávat.

Prázdně se podíval na okovy, které mu odpadly ze zápěstí. Pán je zakouzlil, aby se uvolnily každé ráno v šest, v ten samý čas, kdy začal žhnout jeho obojek. Znamenalo to, že je čas vstát.

Unaveně se zvedl a poslepu začal hledat tmou cestu ke dveřím. Přál si, ne poprvé, aby mu tu pán nechal hořící pochodeň, ale neobtěžoval se s tím, že by se k tomu nějak víc upíral. Vzdal se snahy nic si nepřát přibližně před dvěma týdny, kdy ležel na špinavé podlaze sklepení, krvácel, byl hladový, dehydrovaný, bez hůlky a bez naděje. Nakonec každý padne tak hluboko, že si nemůže zabránit v tom přát si některé věci. Dokud se nebude moct upínat k nemožnému, bude to v pořádku. Nebude ztrácet čas tím, aby si přál věci, které nedostane, ale bude si přát věci, o kterých ví, že by je mohl dostat, když se bude dobře chovat.

Otevřel dveře od sklepení a vydal se do kuchyně. Unaveně zamrkal. Jak se dostal do tohoto bodu? Do bodu beznaděje, do bodu takové otupělosti, že prostě dělal pohyby, aniž by něco cítil, nebo aniž by myslel? Nebyl si tak docela jistý, a nebyl si ani jistý, zda ho to vůbec zajímá.

Bylo to jenom před měsícem, co seděl u učitelského stolu v Bradavicích, hrdý a shlížející na studenty s pohrdáním? Připadalo mu to jako vzdálená vzpomínka - dokonce ani ne jeho vzpomínka ale cizí. Vypadalo to, jako by se jeho život rozdělil do několika částí - před-Bradavicemi, škola, smrtijed, špeh, teď. Pamatoval si, že v období po první porážce Temného pána v roce 1981 až do jeho pokusu o návrat v roce 1992, žil tak nějak normálně. Tak nějak. Ne úplně. Ve skutečnosti si těch deset let nemohl ani vybavit. Nestalo se během nich nic důležitého.

Téměř automaticky přešel rychle a tiše k lednici a vytáhl z ní několik vajec a nějaké párky. Nemohl si vzpomenout, co dělal včera - někdy nedávno dělal pro pána ovesnou kaši. Bylo to včera? Nebo den předtím? Vejce a párky už nějakou dobu nedělal, tak si jistě pán nebude stěžovat, že je má příliš často.

Zbláznil ses, řekl si, když pustil vodu a nastříkal si ji na obličej. Ne, přestaň s tím. Takhle nemysli. Znovu se začal nořit hluboko do své mysli. Nitrobrana bylo to, co ho dělalo tak tichým, uzavřeným do sebe, oslabeným. Když se dlouho a dostatečně soustředil na nic, stal se ničím. Bolest z bití se zeslabila, stejně tak bolest z pánových urážek. Zasloužil si je - každou ránu bičem, každou urážku - ale i přesto mu působily méně bolesti.

V jistém smyslu bylo ironií, že to, jak se zoufale pokoušel ušetřit své mentální zdraví a svůj život, skončí tak, že o oboje přijde. Ale nemohl tomu zabránit - kdyby si dovolil myslet, začal by plánovat. A kdyby začal plánovat… nakonec by v nějakém plánu pána zranil. A pak by zemřel… sotva si teď pamatoval, proč by to bylo tak špatné - nikdy si nedovolil myslet příliš dlouho, než začal zastírat svou mysl téměř až do polovičního bezvědomí.

Ale věci se pro něj lepšily. Pán ho přestal poutat ke zdi. A co víc, přestal Severuse vodit dolů do sklepení. Věřil mu, že sejde dolů a připoutá se sám. Když si Severus dovolil přemýšlet o tom, cítil zvláštní směsici pýchy a studu. Ale on si to nedovolil - nechával svou mysl většinu času, co dělal své každodenní úkoly, nečinnou, bez myšlenek.

Ačkoli noc už nebyla jeho oblíbenou částí dne. Teď ji nesnášel. Když spal, měl noční můry. Dokonce i když svou mysl správně zastřel, když spal hluboce nebo dostatečně dlouho, objevily se noční můry. Naštěstí tam pán nikdy nebyl, když je měl, jinak by ho jistě potrestal, protože se téměř pokaždé probudil s jekotem.

Ne, jeho oblíbenou denní dobou bylo, když mu pán přikázal nebo dovolil sedět na podlaze v rohu místnosti. Pak zíral na zeď nebo z okna… a když byl opatrný a nedovolil své mysli zatoulat se příliš daleko, představoval si, co lidé venku dělají. Uvažoval o tom, jak se jmenují, kde pracují… ale ne o ničem jiném. Když začal myslet na Bradavice nebo na cokoli, co mu připomínalo jeho minulý život, vrátil se k nitrobraně. Když přemýšlel o svém životě smrtijeda, špeha a zvlášť o životě před těmito dvěma, bylo mu špatně. Nutilo ho to ke zvracení nebo k tlučení hlavou o zeď. Pán by zuřil, kdyby Severuse viděl dělat jakoukoli z těchto dvou činností, tak je nedělal.

Nevzhlédl, když pán vstoupil. Jenom se ujistil, že se nic nepřipálí, klekl si a uklonil se. „Dobré ráno, pane," řekl tiše. Věděl, že mu vadívalo vyslovit něco takového, ale nemohl si vzpomenout proč - je snadné to říct. A kdyby to neudělal, dostal by výprask, nebo něco horšího.

„Můžeš se zvednout. Pokračuj v tom, co jsi dělal." Pán svižně prošel kuchyní a začal sestupovat do sklepení, pravděpodobně aby se ujistil, že tam Severus spal. Severus nevěděl, jak je pán schopný určit, jestli tam dole spal nebo ne, ale nemusel se o to starat. Spal tam a připoutal se tak, jak mu to pán řekl. Nemůže být potrestaný za to, že poslechl, nebo ano?

Minulý týden byl den, kdy ho pán začal trestat a nepřestával. Severus nevěděl, co udělal. Měl podezření, že pán toho příliš vypil, ale obvykle, když je někdo tak opilý, tak si poté nepamatuje své jednání, ale pán ten incident opakovaně připomínal. Pán Severuse rád trestá - možná to udělal pro zábavu? Při té myšlence se Severus otřásl. Bylo víc než jen trochu děsivé myslet na to, že si někdo může užívat někoho takhle zraňovat, obzvlášť někoho, kdo pro svou obranu nemůže nic udělat.

Mohl by ses bránit, kdybys měl hůlku… nebo bys ho mohl napadnout mudlovským způsobem. Když si uvědomil, o čem právě přemýšlel, začal zastírat. Nemůže se zabývat myšlenkou, že pánovi ublíží…

Pánovi. Kdy jsi o něm začal přemýšlet jako o ‚pánovi'? Severus si nebyl jistý. Čtrnáct dní o tom muži uvažoval jako o ‚Meringovi', ale poté… ach, ano. Potom byla ta noc, kdy ho pán přinutil neustále mu říkat pane, znovu a znovu, celé hodiny. Jestli pánovým záměrem bylo přinutit Severuse, aby mu tak říkal a začal o něm tak uvažovat, no, tak to fungovalo. Severus si toho ani nebyl vědomý. Množství kontroly, kterou nad ním pán měl, bylo děsivé, ale pokoušel se o tom moc nepřemýšlet. Koneckonců nebylo nic, co by s tím mohl udělat.

„Dej si pozor, ať toho máš dost." Pán si za něj stoupnul. „Dneska jdeme k Hendersonovi a budu potřebovat v žaludku víc jídla, jestli se ode mě očekává…" zarazil se a podíval se na Severuse s přimhouřenýma očima. „Připomeň mi, abych ti řekl, ať se před odchodem učešeš. Nevydělám toho tolik, když můj otrok bude úplná troska."

Henderson. Dnešek je ten den. Den, kdy se všechno změní. Poté, co bude prodán, už pána nikdy neuvidí. Ta myšlenka Severuse trochu rozveselila, přestože věděl, že to není správné. Ale představa kdo si ho koupí? Ta ho teď děsila.

Snažil se v tom ohledu zůstat optimistický. Roky pracoval jako mistr lektvarů v Bradavicích - to jistě zvedne jeho cenu. Když si vzpomněl na roky, kdy učil, sevřel se mu žaludek. Slova, kterými by popsal, jak moc mu chybí sklepení, bublající lektvary, Minerviny povzbuzující rady, úsměvy studentů, na které se pořád mračil…

Rychle zamrkal. Nebude brečet. Řekl si, že té noci to bylo naposledy. Pán do něj bušil a bolelo to - ještě stále ho to bolelo. Pán si všiml jeho slz a vysmál se mu… Předsevzal si, že už nikdy nebude brečet. Nikdy.

Ale jeho znalosti lektvarů a jeho zkušenosti špeha… to se musí počítat. Třeba ho někdo bude chtít, aby vařil lektvary, nebo třeba aby dělal něco, co vyžaduje plánování, nenápadnost provedení, nitrobranu nebo něco takového. Nebo jeho schopnosti bránit se nebo používat černou magii. Nebyl nadšený představou, že by někdo chtěl využít jeho znalosti černé magie, ale magie byla černá jen tehdy, když byla doopravdy použita ke špatným účelům. Proto byly pouze tři nepromíjitelné - protože tyto tři kletby mohly být použity jen se špatnými úmysly. Nikdy nemohly být dobré.

Stále se upínal k faktu, že nebude koupen pro potěšení. Pán ho teď často využíval. Nenáviděl to stejně, jako tu první noc s Medúzou, ale už neodporoval. To vedlo jen k tomu, že se pán víc vzrušil a byl náruživější. To pro Severuse neznamenalo nic dobrého. Bylo lepší, když udělal, co mohl, aby pána potěšil, a pak byl odměněn. Třeba tím, že mohl jít dolů do sklepení dřív, nebo tím, že dostal víc jídla než obvykle. Občas si pán dal tu práci, že se dotýkal Severusova čela, zatímco ho využíval, což Severus zároveň miloval a nenáviděl. Zotročující kletba nějak způsobovala, že pánova ruka byla jako samet a byl to velmi uklidňující a úžasný pocit, takový aby po něm toužil, ale nenáviděl to, protože to nemohl ovládat. Nedokázal si zabránit v potěšeném sténání nebo tisknutí se k pánově ruce… pokoušel se vzdorovat tomu, ale bylo to nemožné. Efekt, který to na něj mělo, byl horší, než bylo řečeno v té knize.

Ale pán se jeho hlavy dotýkal jen, když mu působil potěšení a jak pán často Severusovi zdůrazňoval, Severus ani zdaleka nevypadal na svých osmatřicet a nebyl atraktivní, ať mu bylo kolik chtělo. To bylo důležité, když měl být prodán pro potěšení, občas. Občas to bylo lidem jedno. Severus doufal, že všem na aukci to jedno nebude. Jak moc se chtěl dostat od pána, tak nechtěl být někomu k dispozici dvacet čtyři hodin jenom k tomuto účelu. Třeba se jeho nový pán nebude jeho hlavy takhle dotýkat?

Severus zatřásl hlavou, aby se těch myšlenek zbavil, a začal zastírat. Nebude na to myslet.

Pečlivě naaranžoval vejce a párky na talíř, nalil pánovi hrnek kávy a předtím než se skloněnou hlavou vstoupil do obývacího pokoje, vše položil na stůl. „Snídaně je připravená, pane," ohlásil a snažil se, aby se mu netřásl hlas. Nezapomene na to, jak se mu nepodařilo udělat vyhovující snídani, přestože měl dostatek ingrediencí. Pán ho za to potrestal tím, že ho strčil ze schodů a použil na něj Cruciatus. Byl líný - ale poučil se a přísahal, že nedovolí, aby se to někdy opakovalo.

Když si pán sedl, Severus si klekl po jeho boku, oči na kostnatých kolenou. Doopravdy byl příliš hubený - nebyl si jistý, jestli hodně zhubl, zatímco byl u pána. Věděl, že neztratil příliš mnoho váhy. Pán neústupně trval na tom, že Severus u Hendersona nesmí vypadat slabě. Ale vždycky byl štíhlý - hrozivě. Nebylo to tak, že by si neužíval jídlo jako jiní, ale vždy byl příliš zaneprázdněný studiem nebo prací, aby jedl. A příliš mnoho času strávil soustředěním se na to, jak ošálit Temného pána, nebo na svou práci ve škole, takže vše, co snědl, spálil užíváním své mysli.

Zvláštním způsobem ho to dělalo pyšným, uvědomil si, když jemně zvedl kousek párku, který mu Mering hodil na zem. Byl velmi chytrý. Nepředstavitelně chytrý - dokázal roky vodit za nos jednoho z nejzlejších a nejchytřejších kouzelníků v historii. Albus Brumbál často vyhledával jeho rady a dokonce i Potter… pokoušel se Pottera za posledních několik let naučit mnoho věcí. Ne že by alespoň jedna z nich dopadla obzvlášť dobře, ale to mělo málo co do činění s jeho inteligencí.

Zvláštní. Znal se a každodenně spolupracoval se třemi velmi známými kouzelníky. Třemi. Na to, že je tak bezvýznamný, jak je, měl docela štěstí. Ne že by si ve skutečnosti užíval to, že se znal s Temným pánem nebo Potterem, ale znal je, což je víc, než mohla říct většina. Dokonce mu to vyneslo nějaký respekt.

„Zítra je aukce. Dneska jenom jdeme podepsat papíry a další takový sračky," vysvětlil mu pán a hodil na zem další jídlo. Teď už si jen zřídkakdy našel čas, aby Severuse krmil z ruky, což Severusovi vyhovovalo. Neodvážil by se to říct nahlas, ale podlaha byla mnohem čistější než pánovy špinavé prsty.

„Ano, pane," odpověděl, sebral jídlo a strčil si ho do pusy, než pán najde důvod zakázat mu to. Pán už to v minulosti několikrát udělal.

Pán se na něj pozorně zadíval. „Budeš zticha a promluvíš, jen když se to od tebe bude požadovat. Žádný chytrácký odpovědi."

Severus kývl, oči stále přilepené ke kolenům. „Ano, pane." Neodváží se u Hendersona nikoho urazit. Byla to jeho největší šance, že bude koupený dobrými lidmi. Doufal, že ho někdo koupí a bude se k němu chovat relativně dobře - už se neodvažoval doufat, že by Kingsley Pastorek nebo jiný člen Řádu mohli přijít na jeho záchranu, ale kdyby ho někdo krmil dvakrát nebo možná i třikrát denně… třeba mu dal pokrývku… byl by šťastný. Nechtěl jít k někomu jako je pán, nebo dokonce k někomu horšímu.

Pán se vrátil ke svému jídlu. „Už je to měsíc a oba jsme přežili." Zasmál se. „Chvilku jsem byl přesvědčený, že mě přivedeš k šílenství."

To nejsi jediný. Severus nevěděl jak odpovědět, ale nemohl pána ignorovat. To by mu jenom garantovalo bití. „Ano, pane."

„Byl jsi tak přesvědčený, že ‚zvítězíš', že tě nikdy nezlomím. A teď se na sebe podívej!" Pán se dál smál, jako vždy, když shledával něco zábavným. Severus se rozhodl považovat pánův smysl pro humor za přinejmenším zvrácený a dále si ho nevšímat.

„Ale pak sis, samozřejmě díky mně, uvědomil, že bude mnohem lepší, když sklapneš a poslechneš." Usmál se dolů na Severuse. Nebyl to uklidňující úsměv, ale takový, že se Severus strachy přikrčil. Pán se takhle vždycky usmíval, než použil Cruciatus.

Ale nevytáhl hůlku. Místo toho ho začal hladit po hlavě. „Dokážeš jim, že jsi dobrý otrok, že?" řekl s předstíranými obavami.

Severus s kamenným výrazem zíral na podlahu před sebou. Pán. Ho. Hladil. Po. Hlavě. Severus potřeboval všechno svoje sebeovládání, aby neucukl, když mužovy prsty hladily jeho mastné vlasy, jako by Severus byl obyčejný pes. Severus věděl, že v očích světa teď není lepší než pes, ale ani tak to gesto neoceňoval. Věděl, že se ho pán pokouší vydráždit, takže začal s nitrobranou a pokoušel se moc se nesoustředit na to, co pán říká.

Pán mu podal kousek párku, který Severus beze slova spolkl. Věděl líp než odmítat jídlo - potřeboval si udržet svou sílu, a kdyby ho odmítl… dokázal si představit, jak by pán zareagoval, a pro Severuse by to nedopadlo dobře.

„Lidé u Hendersona si prohlédnou nějaké papíry a pravděpodobně ti položí pár otázek, na které pravdivě odpovíš - rozumíš?" A s těmi slovy sevřel Severusovu čelist do pevného stisku a přinutil ho podívat se do jeho ocelových očí.

Severus se staženým hrdlem kývl. „Ano, pane," zakrákal.

„V jistou chvíli podstoupíš prohlídku." Pán uvolnil svůj stisk a vrátil se k jídlu. „Když se tě zeptají na tvé jizvy, jsou všechny z bojů s meči, rozumíš? Všechny do jedné."

Severus se kousl do rtu. Zahrnuje to i ty nejnovější? Nebyl si moc jistý, jak jeho záda vypadají, ale z toho, co viděl, byly za poslední měsíc roztrhané a stokrát zjizvené. Ale radši se neptal; jestli pán řekl, že byly z bojů s mečem, byly z bojů s mečem.

„Nevadí mi, když budeš mluvit s ostatními otroky, když se s nimi potkáme," pán se se zvednutou vidličkou odmlčel. „Ale jenom o samotě. A nebude žádné plánování nějaké rebelie. Tichý rozhovor, to je všechno, rozumíš? Ne v přítomnosti kohokoli jiného s výjimkou otroků. Když se dozvím…" nechal svůj hlas vytratit se, ale Severus věděl, že ta výhružka platí.

„V přítomnosti kohokoli jiného skloníš hlavu a budeš zticha, pokud ti nebude řečeno něco jiného," pokračoval pán a nabral si další sousto. „Uvědomuji si, že jsi na rozdíl od mých jiných otroků neměl možnost zažít mnoho sociálních situací. To byl účel - nikdy jsem netrénoval smrtijeda a nechtěl jsem si ukousnout větší sousto, než bych dokázal sníst."

Moje chování se stěží podobalo chování smrtijeda. Když si vezmeš jiného, čeká tě překvapení. Severus neměl pochyby, že jestli pán začne trénovat víc smrtijedů, bude toho litovat. Nemohl říct, že by mu to nějak vadilo.

„Ano, pane. Rozumím." Předklonil se, aby zuby jemně vymámil jídlo z pánových prstů, ale pán odtáhl ruku, která jídlo stále držela, pryč z jeho dosahu.

„Během samotné aukce nebudeš nikomu odporovat." Pán si vložil jídlo do pusy. Občas předstíral, že Severusovi nabízí jídlo, aby mu ho zase vzal. Severus v tom neviděl smysl - pán pak jenom vypadal jako barbar, když jedl rukama - ale nechystal se analyzovat jeho stolovací návyky. „Nezáleží na tom, že pravděpodobně nebudu v dohledu - lidé od Hendersona jsou nad tebou a ty je budeš respektovat. Budeš mít skloněnou hlavu, potvrdíš cokoli, co budou potřebovat potvrdit a necháš se dovést kamkoli. Pokud bude něco v nepořádku, dozvím se to, a budeš potrestaný, jestli ne mnou, tak lidmi od Hendersona. A nemysli si, že budou jemný. V porovnání s nimi jsou moje tresty ničím."

„Ano, pane," potvrdil Severus slavnostně, vzal si jídlo, které mu bylo nabízeno, ale nebyl ho schopný polknout. Nemohl zapomenout na kletbu, která způsobila, že měl pocit, jako by byl v kádi ostrých skleněných střepů. Zažil to jen jednou, a jestli bude mít někdy šanci, ovlivní tu vzpomínku pomocí myslánky, nebo něčeho podobného. Samozřejmě, stále si ji bude pamatovat, ale bude neurčitá.

Pán prudce odstrčil židli a přejel jí Severusovi přes prsty. I přes ostrou bolest Severus vyskočil na nohy a sklonil hlavu - vždy měl být tím posledním, kdo se posadí, a tím prvním, kdo vstane.

Odolal nutkání strčit si skřípnuté prsty do pusy - pán by to viděl jako znak slabosti a jistě by se mu tím později nějak vysmíval. Vždycky nenáviděl, když ukazoval znaky slabosti, a přestože v poslední- ne. Nebude na to myslet. Jenom ho to rozrušovalo. Přinutil se soustředit se na vyčištění své mysli, na procvičování nitrobrany. Byl nekonečně vděčný, že pro něj ta dovednost byla tak přirozená. Kdyby doopravdy musel protrpět přemýšlení o myšlenkách, na které se mu chtělo myslet, nebo k sobě nechal proniknout pánova slova, první týden by našel způsob, jak se zabít.

Ale nemohl. To by byla slabost. Občas na to zapomínal.

22.04.2012 20:08:34
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5054"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one