aneb Trahit sua quemque voluptas.

Její ječivé výkřiky rozechvívaly všechny zdi apartmánu. Nudné obrazy, levné kopie známých maleb, hrozily, že spadnou ze zdí. Vypadalo to, že místnost zamrzla v čase. Bylo tomu tak, dokud ji její vztek nedovedl k tomu, aby začala házet s věcmi.

Lidé s magickou krví byli schopni vrhat kletby napravo i nalevo. Ale často se v žáru okamžiku uchylovali k fyzickému násilí. Lidé mají potřebu spálit svůj vztek, kouzelníci nebo ne. A hlavní rozdíl? Mudlům nakonec dojdou věci na rozbíjení. Ale lidé s magií mohou s pomocí jednoduchého Accio a Reparo vyjadřovat svůj vztek nepřetržitě.

První hozený předmět, váza, se rozbil o čelo postele nad jejich hlavami. Těžítko přivolané z obývacího pokoje přistálo přímo na Severusově koleni. Otevřel pusu a nechal z ní uniknout tichý výkřik bolesti, jak mu v koleni explodovala bolest. Hlasitě nevykřikl jenom ze zvyku. Lapaje po dechu, napůl se škrábaje a napůl padaje z postele se těsně vyhnul tomu, aby ho trefil přepychový pohár na víno.

Rychle vymotal své dlouhé nohy z prostěradla a hledal útočiště pod postelí. Sakra. Byla příliš nízko, než aby pod ni mohl vlézt.

Do hluku, který dělala paní, se zapojil další hlas. Tedy přesněji skřehotání. U okna se vznášela světle hnědá sovička, vydávala hlasité zvuky, zcela viditelně tak zoufale toužící po uniknutí jako Severus.

Severus se zvedl a popadl ptáka i přes jeho zuřivé máchání křídly. Přitiskl si ho k hrudi a utekl do rohu místnosti, kde se dobře schoval za příliš vycpaným křeslem.

Sledoval, jak paní dál křičí a vzteká se a hází po pánovi věci. Francouzský chlapec zřejmě usoudil, že Severus měl dobrý nápad - byl venku z postele, na druhé straně místnosti a natahoval si na nahé tělo pestrý hábit.

Severus si nemohl pomoci a toužebně si přál, aby byl ve stejné pozici jako mladý kouzelník. Přál si, aby se mohl obléci a vystřelit z hotelu a nemusel nikdy čelit vzteku své paní. Ale bude muset, protože nemá na výběr.

Paní se nikdy tak nerozčílila, ale dokázal si představit, co bude následovat. Kdykoli začal jeho otec zuřit, ubližoval jeho matce. Kdykoli ho to buď unavilo, nebo proti němu zvedla svou hůlku, Tobias se pokusil ublížit jemu, a on, na rozdíl od své matky, neměl výhodu hůlky, kterou by na svou obranu mohl použít. To samé, více méně, se stane tady, o dvacet pět let později. Paní nakonec začne ubližovat jemu a on s tím nebude moci nic udělat, nebude ani moci zvednout ruce, aby se bránil.

„Bude to dobré," zašeptal téměř neslyšně sovičce. Říkal si, že uklidňuje ji, ne sebe. „Budeš v bezpečí." Jakmile se mu naskytne šance, vezme jí dopis, pustí ji z okna a nechá ji letět zpět ke svému pánovi, který jí bezpochyby dá různé pamlsky, pomazlí se s ní a ukáže jí, jak moc si jí cení, jak důležitá je.

Třeba jednoho dne bude pán chtít, aby byl Severus celou dobu havranem. Pak by jediné, co by Severus musel dělat, bylo létat. Chybělo mu létání. Nepřeměnil se do své zvířecí podoby od té první noci u pána Meringa, což tehdy byla hloupá chyba.

Nebyl tím, kdo broukal, nebyl tím, kdo nabízel nesmyslná slova útěchy. Ale sovička vypadala tím vším křikem a řvaním a rozbíjením skla tak neskutečně vyděšeně.

Severus vyjekl, když ho trefila mocná bodavá kletba namířená na pána, kterého však minula a zasáhla jeho.

„Ty zkurvysyne!" ječela paní a bez přemýšlení opravila vázu, aby ji po pánovi znovu hodila. „Podvádět! Mě! A s nikým jiným než s muži!" V očích měla divoký vztek a to bylo docela děsivé. „S dítětem a… a otrokem!" vřískala a ukazovala na Severuse, který mimovolně zbledl.

„No tak, Tino, buď rozumná," pánův hlas zněl vzhledem k situaci podivně klidně a vypadalo to, že se konečně probral z šoku. Sebral z nočního stolku hůlku a přivolal si oblečení. Pán odkouzlil Severusovo oblečení a vzal mu hůlku krátce poté, co přišli do apartmá. Se smíchem tvrdil, že ho Severus nebude potřebovat, protože paní tu bude trávit jen velmi málo času. Pánův smích vždy znamenal, že na Severusovi shledával něco zábavného, ale na rozdíl od pána Meringa to nebyl krutý smích, ale veselý smích. Pán si neužíval jeho trestání, ne tak jako jeho předchozí pán.

„Rozumná? Rozumná?" hlas paní vystoupal do neskutečných výšek. „Jsi nechutný, nemorál…"

Severus ji přestal poslouchat. Dělala ty samé věci jako pán. Vodila si domů muže a zrazovala svého manžela. Jenom Severuse využívala minimálně třikrát nebo čtyřikrát týdně - a i když nechala udělat Severuse všechnu práci, dělal to na její příkaz. A ona k němu nebyla tak milá jak pán. Pán na něj nikdy neřval, zatímco paní ano a hodně, a trestala ho mnohem víc, než pán. Pán dal občas Severusovi nějaký pamlsek a věnoval mu pozornost, mluvil s ním a smál se jeho odpovědím… pán mu občas říkal „mazlíčku" a choval se k němu jako k někomu výjimečnému, jako kdyby nebyl vůbec starý otrok nebo Smrtijed, ale jako kdyby byl někdo doopravdy výjimečný. Nebude ji poslouchat, jak pána uráží. Nemůže bránit pána, zvlášť protože mu paní zakázala mluvit o jejich „milování", ale to neznamenalo, že to musí poslouchat.

Podíval se dolů a začal hladit soviččino hebké peří a zastírat svou mysl, takže už doopravdy nevnímal. Poslední dobou to moc často nedělal. Pán s ním zacházel velmi dobře a paní téměř tak. Nebyly žádné myšlenky, kterým by se musel vyhýbat, s výjimkou těch na svůj minulý život, na který stále často myslel, i když to nenáviděl.

"Tu n'es qu'un chien dégoûtant et inutile!" řvala paní na pána, který teď stál velmi blízko ní, ruce nahoře a snažil se ji uklidnit. "Rien d'autre qu'une ordure. Tu n'es rien pour moi, rien! Je savais que ce mariage était une erreur, je le savais!"

Pán mluvil tichým hlasem. Severus dokázal poznat, že to bylo francouzsky, ale nesnažil se určit, co pán říká. Francouzštině vůbec nerozuměl, a navíc není jeho věcí, co si pán s paní říkají.

„Vypadni." Slova paní byla jako jed. „A vezmi si toho svýho špinavýho… otroka na sex s sebou. Už nikdy nechci vidět ten jeho hnusnej ksicht, rozumíš? Nikdy. Vypadni." Oči měla tvrdé a hůlkou výhružně mířila na pána. „Pošlu ti rozvodové papíry."

„Tino, miláčku…" zaskučel pán. „Tohle nechceš. Papíry… oba ztratíme jakýkoli vliv, který ve společnosti máme. Jsme nikým, když nebudeme svoji a…"

„Promluvíme si o tom později. Ne teď. Teď," paní se zhluboka nadechla, „vypadni, než udělám něco, čeho bych litovala."

„Pojď, Severusi, odcházíme," pánův hlas byl bez života.

Severus, aniž by pustil sovičku z rukou, vylezl ze své skrýše a šel k pánovi, hlavu sklopenou. Paní se na něj zlobí - v jejích očích není nic než nenávist, když se na něj dívá. Kousl se do rtu, když ji míjel a následoval pána do hotelové chodby, přesně pět kroků za ním.

„Pane?" zeptal se tiše,

„Co?" vyštěkl pán a prudce se otočil, aby mu byl čelem. Ihned si uvědomil, co je problémem, mávl hůlkou a Severusovo oblečení se okamžitě objevilo zpět na Severusově těle, zmačkané, ale s výjimkou toho jeho nošení nic nebránilo. Svou hůlku objevil Severus strčenou v kapse kalhot, která mohla díky zvětšovacímu kouzlu pojmout mnoho věcí. Mohl do kalhot dostat celý dům, kdyby chtěl, a nikdo by si toho nevšiml.

„Děkuji Vám, pane," řekl Severuse. Nelíbilo se mu, že musel pána takhle vyrušit, zvlášť když nikdy neměl začínat rozhovor, ale byli na veřejném místě. Otrok nebo ne, bylo zcela nevhodné, aby byl na veřejnosti neoblečený. Konec.

Následoval pána z hotelové haly, a když vstoupil na zledovatělý chodník, zalapal po dechu. Měsíce nenosil boty, ale u pána s paní to bylo v pořádku, protože za ty měsíce vyšel z domu jenom třikrát. Ale venku bylo chladno, dokonce sněžilo. Jeho chodidla to ve sněhu dlouho nevydrží ani s ohřívacím kouzlem, které na ně spěšně použil.

„Chyť se," přikázal pán tvrdě.

Severus nezaváhal, překonal mezeru mezi sebou a pánem a chytil se pánovy paže. Pán zavřel oči a Severus ucítil, jako by se rozplýval, což měl spojené s přemisťováním. Vůbec to nebylo bolestivé jako Cruciatus, prostě jenom rozplývání se… někomu to mohlo způsobovat nevolnosti a nejen jednou, zvlášť asistované přemisťování, ale Severus toho v životě viděl a udělal tolik, že se mu už špatně nedělalo. Navíc toho v žaludku s výjimkou několika suchých krekrů, vody a spermatu pána a toho mladého Francouze moc neměl, a první dvě položky jistě spálil během dlouhých hodin, které strávili hrátkami v posteli.

Přemístili se před nevzhledný motel nedaleko oceánu. Venku bylo teplo. Přestože neslyšel hukot moře, Severus dokázal určit, že jsou nedaleko oceánu, protože cítil slanou vodu. Voda v oceánu měla zvláštní vůni, jemu se líbila.

Motel vypadal ošuntěle, ale Severus měl pocit, že pán se sem nepřemístil kvůli motelu. Ne, přemístil se sem kvůli mudlovské hospodě, která byla hned vedle, to byly zřejmé ze způsobu, jakým pán neustále těkal pohledem mezi hospodou a Severusem.

Pán zalovil v kapse kalhot a vytáhl malý měšec galleonů. „Najmi nám na noc pokoj. Vezmi si jeden klíč, jdi do pokoje a zůstaň tam. Jestli budeš něco potřebovat, prostě řekni personálu. Nemluv o mě jako o „pánovi" nebo budou muset zavolat mudlovskou policii. Podle všeho je otroctví v mudlovském světě nelegální. Z jakého idiotského důvodu, nemám tušení." Vypadalo to, jako by mluvil spíš pro sebe než pro Severuse.

"Ano, pane," odpověděl Severus tiše. Nedokázal si zabránit v tom, aby si přál být mudlou. Pak by nebyl otrokem. Byl ochotný vzdát se své magie kvůli svobodě? Ne. Na svobodě mu doopravdy nezáleželo, doopravdy. Nikdy ji neměl.


Pán si podle všeho ten plán dostatečně pečlivě nepromyslel. Motel byl ve skutečnosti mudlovský a nepřijímal galleony, i když byly zlaté. Severus dokázal změnit jejich vzhled, aby vypadaly jako mudlovské peníze, ale neměl tušení, jak dlouho to vydrží. Přeměňování nikdy nebylo jeho nejlepším předmětem.

Bylo velmi pozdě ráno, když se pán vrátil zpět na motel. Tam, kam se přemístili, byla pravděpodobně jiná země, protože lidé u recepce mluvili jazykem, který Severus nikdy neslyšel, ale nevynaložil všechnu tu námahu, aby zjišťoval, kde jsou. Měl na starost mnohem důležitější věci. Pán byl někde venku, pravděpodobně se opíjel do bezvědomí. To by bylo pro pánovo zdraví hrozné, a tím i pro Severuse.

Když pán konečně provrávoral dveřmi do jejich malého pokoje, rozhlédl se kalným pohledem a více méně se zhroutil na postel, prakticky v bezvědomí.

„Pane?" zašeptal Severus. Ten muž byl buď mimo, nebo se necítil na odpověď.

Severus se sklonil nad postelí a muže přetočil. Páchl alkoholem a sexem. Ne že by tím druhým nepáchl i Severus, ale nesmrděl jím tak silně jako pán, protože to byly hodiny, co ho naposledy měl. Pán se pravděpodobně v hospodě spustil s nějakým mudlou, což měl docela štěstí, protože se do ní nedostal před čtvrtou hodinou ranní, pařížského času.

Sehnul se a začal opatrně rozvazovat pánovy boty. Mohl by použít magii, ale nestálo to za to. Zotročovací kletba by si mohla myslet, že má v úmyslu pánovi ublížit, kdyby na něj namířil hůlkou. Svlékl pánovi boty a ponožky, ponožky strčil do bot a ty srovnal vedle postele.

Pak se otočil na sovičku, která stála na malém stolku a vypadala podrážděně. „Předpokládám, že je čas, abys odletěla," řekl s povzdechem. „Omlouvám se, že jsem tě vzal tak daleko." Aby pravdu řekl, nebyl příliš nadšený z toho, že by ji nechal letět. Sovička byla někdo, s kým si mohl hodiny povídat, a komu si ulevovat, což bylo něco, což nemohl dělat… ve skutečnosti roky. Poslední šanci, kdy měl doopravdy možnost vylít někomu svou frustraci, měl, když přišel k Albusi Brumbálovi, aby pracoval pro stranu světla. To bylo doopravdy naposledy. Kdykoli se poté pokoušel použít Albuse Brumbála, aby uvolnil nahromaděnou frustraci, starší muž Severusovu frustraci odstrčil stranou, jako by to bylo něco nedůležitého.

Severus odvázal dopis ze soviččiny nohy a otevřel okno. „Tady - dobrý let," řekl nevýrazně.

Sovička se na něj dívala, ale neodlétla.

„Co?" zavrčel Severus. „Chceš, abych tě nakrmil? Zaplatil ti? Omlouvám se, ale nic nemám. Nic, čím bych tě mohl nakrmit a žádné peníze…" zarazil se. Má ty galleony, které mu pán dal, aby jimi zaplatil pokoj. Severus toho z obsahu sáčku moc nespotřeboval.

Přinesl měšec sovičce. „Tady, vezmi si to. Je toho hodně, ale tohle je jediný způsob, jak budeš moci…" řekl pokoušeje se přivázat měšec k sově. Ale když to udělal, sova ho prostě klovla. Hodně.

Severus si povzdechl. „Co chceš? Nemám žádné jídlo pro pána, až se vzbudí, nebo pro sebe. Nemůžu tě nakrmit - dobře. Zůstaň si tady. Nenech si ode mě v ničem bránit."

Když se k ní obrátil zády a lehl si na podlahu vedle pánovy postele, vroucně si přál lektvar proti kocovině. Pán ho bude potřebovat, až se probudí. Třeba by se pán s paní mohli brzy usmířit - Severus dostal z motelového pokoje několik druhů brouků, plísní a další havěti, ale pravděpodobně tu stále byli další. Pán by nebyl rád, kdyby věděl, jak špinavý jeho motelový pokoj je.

Sovička zahoukala, snesla se na Severuse a něžně ho zobla do ucha. „Co je?" zašeptal podrážděně.

Sovička přelétla na noční stolek, kde leželo psací náčiní, zpět k Severusovi a znovu na noční stolek.

„Chceš, abych odpověděl Potterovi?" zeptal se Severus. To bylo pravděpodobně to, co ta sova chtěla - pravděpodobně jí bylo řečeno, aby se bez odpovědi nevracela.

„Pán by určitě chtěl odpovědět sám," řekl. „Ten dopis je adresovaný pánovi." Ale na druhou stranu, pán by ten dopis nezkontroloval. Nikdy by se nemusel dozvědět, že se ta sova dožadovala odpovědi. Severus by Potterovi mohl odpovědět, jak by chtěl… ale nemůže. Pán by zuřil, kdyby se to dozvěděl. Je špatné dělat pánovi za zády takové věci. A Severus nemá důvod, Potterovi psát. Je v této situaci šťastný a nechce, aby byl „zachráněn".

Doopravdy.


Harry té noci neusnul. Ani na okamžik. Zůstal příliš dlouho vzhůru, jak psal dopis Westonovi, přepisoval ho, kradl se do sovince, aby ho poslal, a zpátky do ložnice, aby dopis přepsal, a tak dál. Neposlal ho až do druhé v noci. Pak hodiny přecházel po sovinci a doufal, že Weston je třeba noční pták a odpoví, jakmile ho dostane. Pak to vzal, zhroutil se ve společenské místnosti na pohovku, kde další hodiny seděl a sledoval tančící plameny.

„Nelži mi, Harry," protočila Hermiona oči, když si sedali k snídani. „V noci jsi nespal. Co se stalo?"

„Tys zase spala moc," podotkl Ron a nacpal si pusu vařeným vajíčkem (pozn. překladatele: Tady si prosím nepředstavujte vajíčko vařené ve skořápce, ale vajíčko, které je rozklepnuté do vařící vody a téměř vzápětí vyloveno a servírováno většinou na toastu.). „Percy pořád spával a mamka říkala, že spát tak dlouho je stejně špatný jako nespat vůbec."

Harry zavrtěl hlavou a vidličkou šťouchl do párku, aniž by se cítil hladový natolik, aby ho snědl. Dokonce ani nevěděl, jak to svým přátelům vysvětlit, jak s nimi mluvit o tom, jak se cítí. Zkoušel to celé léto, ale nakonec to vzdal jako špatný nápad. Pravdou bylo, že teď ho Snape zajímá. Před koncem šestého ročníku o tom muži moc nepřemýšlel, viděl ho jako ďábelskýho pomstychtivýho bastarda. Ale teď, teď když toho o Snapeově minulosti věděl tolik… tak Snape vypadal lidsky. Nebyl to žádný ďábelský pomstychtivý bastard; byl… no dobře. Každý, kdo vyhrožoval prvákově ropuše otrávením, byl pomstychtivý bastard, ale nebyl ďábelský. Byl lidský. Ten muž měl myšlenky, emoce, vášně, záliby, minulost… a Harry je chtěl poznat. Jak si Harry uvědomil, Snape hrál v jeho životě velkou roli. A každý, kdo v jeho životě hrál velkou roli, byl teď většinou mrtvý… s výjimkou Snapea. A i když Snape Harryho nenáviděl, Harry to chtěl vědět.

Ale nevěděl, jak to vysvětlit svým přátelům. Budou si myslet, že se konečně zbláznil. Ne, bude lepší předstírat, že ne. „Jen toho mám hodně na přemýšlení," odpověděl.

Hermiona se soucitně usmála. „Napravíme to, Harry. Napravíme. Přemýšlím o změně jména S.P.O.Ž.Ú.S., ale na druhou stranu - S.P.O.Ž.Ú.S. je tak chytlavé. Musíme nahradit ‚S' nějakou jinou souhláskou. Předpokládám, že by šlo ‚Z' jako ‚zotročených'." Začala si krájet vafli na malé kousky. „Dnes ráno jsem poslala dopis na ministerstvo a žádala jsem je, aby změnili zákony o otroctví a udělali je více humánními. Chystám se požádat ostatní studenty, aby také poslaly dopisy. Myslíte si, že by něco změnila petice? Kdybychom získali podpisy všech studentů a jejich rodin, tak by možná ministerstvo…"

„Vzdala ses naděje na osvobození všech zotročených?" pozvedl Ron obočí a než pokračoval, spolknul celý muffin. „Vážně, Miono - myslel jsem, že se toho dne nikdy nedočkám."

Zaškaredila se. „Musíme začít s menšími krůčky. Pokoušela jsem si dosáhnout velkých změn najednou. To byla moje chyba, přiznávám. Pokud se pokusíme dosáhnout změn pomalu v průběhu několika let, než otroctví postavíme mimo zákon, půjdou věci mnohem jednodušeji. Nemůžeme očekávat, že přes noc dokážeme změnit názor všech. A navíc, profesor Snape nemůže být osvobozen. To kouzlo je nezvratné."

Harry ji nechá dělat si, co chce. Jistě, považoval otroctví za špatné, ale to nebyl jeho hlavní problém. Snape není tam, kde by měl být. Měl by být u profesorského stolu, poslouchat každé slovo, které řekne jakýkoli student, vrhat zlostné pohledy na týl Harryho hlavy, a pak jít do své učebny lektvarů, sebrat během jedné hodiny Nebelvíru více bodů než ostatní profesoři za půl roku. Bylo mu doopravdy jedno, co říkají zákony, pokud bude zákon, který udělá ze Snapea výjimku. Nebo prostě dá Snapea Harrymu nebo jinému členovi Řádu.

No, ne prostě jen jinému členovi Řádu. McGonagallová a Kingsley se doposud ukázali jako obrovské fiasko. Harry vážně zvažoval připevnění znaku říkajícího ‚zrádce' nebo ‚ten-co-to-vzdal' na týl Kingsleyho lesklé hlavy, ale rozmyslel si to, když si vzpomněl na všechny ty bystrozory a bojový trénink, kterým Kingsley prošel. Ne, teď, když zabil Voldemorta, je Harry pro Řád bezcenný - a Kingsley by se pravděpodobně nerozpakoval poslat ho do Azkabanu kvůli nevhodnému chování vůči ministerskému úředníkovi. A i přestože Harry začínal uvažovat, co je doopravdy jeho životním cílem, každou buňkou těla věděl, že Azkaban to není. Viděl, co to udělalo s jeho kmotrem, a to nepřál nikomu. Možná s výjimkou doopravdy špatných chlapíků.

„Harry, posloucháš?" strčila do něj loktem Hermiona. „Co si myslíš? Měli bychom poskytnout exklusivní interview Ritě Holoubkové, nebo ne? Nemyslím si, že Xenophilius Láskorád je někdo, komu bych nadále věřila, ale pravděpodobně bychom mohli přinutit Věštěc, aby ho vytiskl slovo od slova, kdybychom se dostatečně snažili."

Harry zavrtěl hlavou. Začínala mu doopravdy zlá bolest hlavy, ale nechtěl jít na ošetřovnu a prosit madam Pomfreyovou o lektvar. A přestože se ve čtvrtém ročníku učili, jak ho uvařit, on neměl tušení, jak to udělat. Pokazil skoro každý lektvar, na který šáhl. S výjimkou šestého ročníku, kdy měl Princovu učebnici…

Zrudl a začal honit jídlo kolem svého talíře. Měl toho tolik na mysli, že občas zapomněl na celou tu událost s Princem. A když si pomyslíme, že Harry si doopravdy myslel, že Princ je někdo doopravdy zajímavý, skvělý a úžasný… Harry si dokonce hrál s myšlenkou, že kdyby byl Princ mladší a jeho věku, stal by se kvůli němu gayem… a ukázalo se, že je to ze všech lidí právě Snape. Díky Merlinovi, že se o ty fantazie nikdy s nikým nepodělil nebo by to nepřežil.

Snape je zajímavý a skvělý, ne úžasný, ale úžasně zajímavý a skvělý. A k těm toužebným myšlenkám… Bylo mu šestnáct. Byl doslova dítě. Co tehdy věděl o sexu, a ptáčcích a mužích a… nic. Nevěděl nic. Byly to jen směšné myšlenky, nic, za co by se měl stydět. Má je každý teenager, ne? A jak měl vědět, že ten Princ je doopravdy jeho profesor?

„Harry, budeš muset používat slova, nebo nebudu vědět, kterým směrem se vydat!" povzdechla si Hermiona. „Vskutku, někdy si myslím, že se na tobě až příliš podepisuje Ronald."

„Hej!" zaprotestoval Ron, z pusy mu vylétla vejce a přistála v Hermioniných hustých vlasech.

Když se jeho přátelé začali hádat, Harry se vrátil ke svým myšlenkám. Nezávisle na tom, co k tomu muži cítil, záměrně nebo náhodou, ten muž potřeboval zachránit. A vypadalo to, že na jeho záchranu se vydá malá armáda.

Weasleyových bylo devět - ne, osm - stále o nich občas přemýšlel jako o devíti a zapomínal, že Fred už s nimi není. Osm, plus Lenka a Neville, plus Harry a Hermiona, což bylo dvanáct. Dvanáct lidí na Snapeovu záchranu. Dvanáct lidí proti ministerstvu, zákonům starým jako sám Merlin a zbytku světa. Mizerných dvanáct. Ale jestli se při boji za stranu světla jednu věc naučil, bylo to to, že počty vždy nejsou to nejdůležitější. Tím bylo dobro a dobro vždy zvítězí, vždy. Někdy je konec v nedohlednu, a někdy při pokusech zemřeš, ale nakonec dobro vždy zvítězí. A v tomto kontextu dobro znamená, že Snape se dostane s rukou Westona do rukou někoho dobrého.

Dobro vždy zvítězí, říkal si. Vždy.

20.03.2013 21:31:23
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "5054"
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one