aneb Trahit sua quemque voluptas.

Když se zastavil před dveřmi Snapeova kabinetu, srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a zvedl třesoucí se ruku, aby zaklepal.

Když se dveře okamžitě neotevřely, do srdce se mu vkradla jiskřička naděje, že tam profesor možná není. Možná se stalo něco důležitého a ten trest se nebude konat. Ale po chvíli uslyšel kroky a všechna naděje zmizela mrknutím oka.

Dveře se otevřely a Harryho pohled se setkal s černým pronikavým. Polkl, ale neodvrátil ho.

„Dobrý večer, pane," pozdravil trochu chraplavě. Přes rty mistra lektvarů přeběhl slabý úsměv. „Jestli bude dobrý, to se ještě uvidí…"

Harry zamrkal. To byla zvláštní odpověď.

Snape ukročil a nechal ho vstoupit. Harry vstoupil do kabinetu a rozhlédl se kolem sebe. Už tu několikrát byl, ale při pohledu na různé divné, nepěkné věci plavající ve sklenicích stojících na policích mu vždycky zamrazilo. V kabinetě bylo šero, zdi byly pokryté lahvemi, sklenicemi a knihami. Všechno bylo v tmavých, tlumených a depresivních barvách. Harryho oči se zastavily uprostřed místnosti na stole. Na chvíli od něj nemohl odtrhnout pohled.

Budou teď na něj mít vliv všechny stoly patřící Snapeovi?

„Vidím, že se vám líbí můj stůl, Pottere." Pobavení v mužově hlase bylo zcela zřejmé.

Harry sebou trhl.

Tohle je hra, pomyslel si. Ale nenechá Snapea, aby si z něj dělal legraci. Přišel sem kvůli trestu.

„Můžeme se dostat k věci?" štěkl profesorovým směrem. Mistr lektvarů se na něj zpříma podíval a oči mu blýskaly zlomyslnými jiskřičkami.

„Jak netrpělivý…"

V jeho obličeji se objevil mlsný výraz. Když ho Harry zpozoroval, uvědomil si, jak si Snape mohl jeho odpověď v kontextu své předchozí narážky na stůl vyložit. Zrudl.

Zlobil se na sebe, že se nechal chytit do pasti. Uvažoval, jestli Snape bude zmiňovat takové dvojsmysly celý trest. Bylo to kruté a vypočítavé. Ale mistr lektvarů byl právě takový.

Harry se zrovna chtěl zeptat, co dělat, když se od něj Snape odvrátil a ostře pronesl: „Následujte mě, Pottere!"

Ta slova Harryho překvapila, myslel si, že se ten trest odehraje v kabinetu. Ale když ne tady, tak kde? Nikde blízko tu nebyla žádná jiná místnost, s výjimkou - Harry s hrůzou sledoval, jak Snape přešel k zavřeným dveřím na druhé straně místnosti - soukromých komnat mistra lektvarů.

Když Snape otevřel dveře a s očekáváním na něj pohlédl, cítil, jak mu z hlavy odtéká všechna krev.

Ne! Tam nevstoupí! Nikdy v životě! Musí na něco přijít…

„Nemohl byste mi dát nějaké kotlíky na čištění?" vyhrkl. „Mohu je vyčistit tady. Nebudu vás obtěžovat, pane."

Trhl sebou. Uvědomil si, kdy a kde pronesl tato poslední slova. Vzpomínky se vrátily, ale rychle je zastavil a zastrčil hluboko do nejvzdálenějšího konce mysli.

Snape povytáhl jedno obočí. „Mám pro vás zcela jiný úkol, pane Pottere." Z obličeje mu nezmizel zlomyslný výraz. Harry cítil, jak ho zachvacuje panika.

Co myslel? Co ho nechá dělat?

„Je mi špatně. Mohli bychom ten trest přesunout na jindy?" zamumlal, uchyluje se k první výmluvě. Jeho smysly ho varovaly, že jestli projde těmi dveřmi, stane se něco, čeho se velmi obává.

Snape nezměnil výraz. „Nějaké srdeční problémy, pane Pottere?"

Harry zrudl, ale rychle se sebral a v duchu si nadával. Protože zůstal stát, Snape přimhouřil oči a nebezpečně na něj zavrčel: „Pohněte se, Pottere. Nenuťte mě to opakovat."

Harry poznal, že mu začíná docházet trpělivost. Rozhodl se nečekat, aby zjistil, co se stane, až mu zcela dojde…

Sevřel ruce v pěst a pomalu prošel dveřmi.

První věc, kterou uviděl bylo velké zelené křeslo stojící před krbem, ve kterém plápolal oheň, a plameny tiše tančily a vrhaly stíny na zdi s policemi knih. Vedle stál nízký konferenční stolek a vedle další křeslo, tentokrát menší a tmavší. Na jedné stěně byl mezi policemi s knihami malý bar, ve které bylo mnoho lahví různých tvarů a velikostí. Harrymu něco říkalo, že to asi nejsou lektvary. Ve vzdáleném rohu místnosti byla černá myslánka, Harry si všiml, že v ní nejsou žádné myšlenky. Na druhé straně místnosti byly dveře, pravděpodobobně do ložnice.

Snape zavřel dveře a přešel k baru. Harry se postavil ke zdi, nejistý a vystrašený. Pozoroval vysokou, černě oděnou siluetu muže a uvažoval, co pro něj má Snape připraveno, ale neodvážil se zeptat. Bál se, že by ho ta odpověď mohla vyděsit.

Po nějaké době se Snape otočil a Harry uviděl dva šálky a čajovou konvici stojící na vařiči.

Snape pije čaj? Tento objev ho překvapil. Nedokázal si představit tohoto muže, jak se zabývá takovými přízemními věcmi.

Pokáral se, že tahle přemýšlí. Koneckonců Snape není nadpřirozená bytost. Je člověk. Ale každou chvíli, když se na něj podíval, měl dojem, jako by byl něco jako temný démon. Ale to nebyla pravda. O tom se Harry zřetelně přesvědčil, během těch několika chvil, co byli sami…

Cítil se nepříjemně, kvůli intenzivnímu pohledu, kterým ho muž propichoval. Viděl, jak se Snape pohybuje jeho směrem. Jestliže Nebelvír až doposud vydržel klidný, tohle byla ta chvíle, kdy mu srdce téměř skočilo do krku a krev mu vzplála v žilách. Začal se stahovat, ale když za sebou ucítil polici s knihami, uvědomil si, že nemá kam uniknout. Pronikavý pohled černých očí ho přišpendlil k nábytku a jeho mysl byla zaplavena neklidnou vlnou hrůzy.

Snape už k němu došel. Harry cítil hořkosladký pach lektvarů. Nohy se pod ním podlomily. Mistr elixírů se nad něj naklonil, přitiskl ho k policím, a pak…

… natáhl se pro jednu z knih na polici.

Podíval se na obal, pak si dramaticky povzdechl a položil ji zpět. „Ne, to není ono…"

Harry stál uvězněný mezi policemi a chladným tělem mistra lektvarů a pomalu nabýval psychické rovnováhy. Žaludek se mu vrátil na své místo, ale srdce mu stále bilo jako splašené. Když se Snape natáhl pro další knihu, závrať se ještě zvětšila.

Byl tak blízko…

Harry si pomyslel, že ta hra byla tak promyšlená, že s ní mohl přijít jenom Snape. Soudě podle reakcí svého těla mu to dokonale vyšlo. Věděl, jaký efekt na Harryho má a rozhodl se využít své síly. Dělal všechno proto, aby se Harry vzdal a požádal ho o to. Blízkost mužova černě oblečeného, útlého těla s ním hnula. Cítil, jak tvrdne a nemohl s tím nic dělat. To vědomí ho děsilo mnohem víc, než možnost čelit stádu jedovatých praskavců.

Ne! Cokoli, ale tohle ne! křičel v duchu, přikazuje svému tělu uklidnit se. Ale věděl, že je to nemožné. Když je Snape tak blízko…

Trochu blíž a uvědomí si… Harry se pokusil pohnout boky, ale nemohl se hýbat. Snape se přitáhl ještě blíž a chlapec prudce zalapal po dechu, když se jeho erekce otřela o mužovo stehno.

„Myslím, že jsem to našel." V očích se mu zablesklo a v hlase se objevil náznak zlomyslného uspokojení. Harry se chtěl propadnout do země. Snape se od něj odtáhl a podal mu knihu. „Máte patnáct minut na přípravu," řekl. „Pak vám položím otázky, které jste měl odpovědět v testu."

Harry se pokoušel nedat najevo, jak těžce se mu dýchá. Kývl a vzal si knihu. Na zlomek sekundy se Snapeovy chladné prsty dotkly jeho ruky. Na chvíli ztuhl a zadrhl se mu dech. Vypadalo to, že Snape si toho nevšiml, ale Harry věděl, že to dělá naschvál. Že dělá všechno naschvál…

„Posaďte se," ukázal mu Snape na menší křeslo a přešel k pultu, kde se vařil čaj. Harry se podíval na knihu, kterou držel v rukách: „Nejznámější lektvary lásky a metody jejich přípravy."

Nemohl uvěřit, že Snape chce pokračovat v mučení. Vzdá to někdy? Harry se rozhodl, že mu nedovolí zlomit ho. Snape může intrikovat, aby ho zaujal, svedl ho a dělat tisíc dalších věcí, ale nikdy ho nepřinutí odpovědět na ty otázky. A když na ně neodpoví, Snape ho bude muset vyhodit.

Pocit vítězství zaplavil jeho mysl a trochu ho uvolnil. Sedl si do křesla a položil si knihu do klína. Neotevřel ji, ani když přišel Snape a položil na stůl dva šálky čaje. Muž se posadil do druhého křesla, opřel se a zadíval se do plamenů. Rozhostilo se nepříjemné ticho.

Harry se pokoušel nezírat příliš otevřeně, ale bylo to docela složité. Stíny vrhané plameny tančily na mužově orlím nose a lícních kostech. Odrážely se v ebenových vlastech a na černém hábitu, který pokrýval celé jeho tělo.

S obtížemi od něj odtrhl oči a podíval se do ohně. Nemohl pochopit, jak je možné, že mu tento muž před ne tak dlouhou dobou připadal neatraktivní. Pravda, měl velký nos, ostré rysy a hluboké vrásky na čele, mezi obočím a v koutcích úst. Ale to mu poskytovalo nejasné tajemné kouzlo. Jak to mohl předtím nevidět?

Ucítil, že se na něj Snape dívá.

„Vidím, že znáte odpovědi tak dobře, že jste se rozhodl odmítnout mou nabídku," řekl tichým, chladným hlasem. „Výborně. Můžeme začít."

Harry se zhluboka nadechl a v duchu se usmál.

„Vyjmenujte mi všechny přísady lektvaru lásky zvaného Amortentia."

„Naneštěstí to nemohu udělat, pane," odpověděl okamžitě.

Snape přimhouřil oči, ale nekomentoval to.

„Jestli je to tak, můžete mi říct, jak voní správně uvařený lektvar?"

„Omlouvám se, ale neznám odpověď na tuto otázku," odpověděl Harry uhlazeně, odolávaje pohledu, který do něj muž svýma tmavýma očima zabodával. Viděl, že Snape něco chvíli zvažuje, a pak mu položil další otázku: „Víte o tom lektvaru něco, Pottere?"

„Omlouvám se, ale nevím o něm vůbec nic," odpověděl silným hlasem, dívaje se přímo do profesorových očí.

Snape se opřel v křesle. Jeho obličej nic nevyjadřoval. Vypadalo to, jako by na něj Harryho lži neudělaly dojem. Přestože měl zuřit.

Ví, že lžu, pomyslel si Harry a nevěřil, že by mohl být vůči tomuto muži tak nestoudný a mohlo mu to projít.

„A co bych s vámi měl udělat, Pottere?" povzdechl si Snape, aniž by zvedl pohled od plápolajících plamenů, které se odrážely v jeho černých očích.

Harry by přísahal, že nepocházejí z krbu.

„Budete mě muset vyhodit," odpověděl chladně.

No tak! Začni zuřit! Nedostaneš to ze mě.

Snape neodpověděl. Podíval se na šálek stojící na stole.

„Váš čaj chladne, Pottere."

Natáhl se pro svůj šálek a napil se. Harry cítil, jak ho přemáhá vztek.

Proč je tak klidný? Koneckonců už měl začít běsnit před jakou dobou! Hulákat a vyhodit ho ze dveří. A nejlepší by bylo, kdyby ho vyhodil z hodin. Přece nemá žádné vědomosti.

Vztekle popadl svůj čaj a jedním douškem ho vypil. Možná když Snape vidí, že Harryho nezlomí, konečně to vzdá a uzná, že prohrál? Jen musí zůstat klidný. Klid je klíčem k úspěchu.

Snape odložil svůj šálek a probodl ho pronikavým pohledem. Na zlomek sekundy si Harry myslel, že mu přes obličej prokmitlo uspokojení.

„Takže můžeme pokračovat," řekl Snape tiše a zlověstně se usmál.

Harry nemohl uvěřit svým uším. Ještě pořád ho chce mučit těmi otázkami? Už mu řekl, že neví…

Najednou se stalo něco zvláštního. Obraz před Nebelvírovýma očima se začal rozostřovat. Několikrát zamrkal, aby se té mlhy zbavil, ale nepomáhalo to. Točila se mu hlava. Všechno kolem něj potemnělo. Byl sám v tichu a prázdnotě. Snape byl pouze nejasná silueta, která se nořila do vše obklopující temnoty.

Najednou se všude kolem něj rozezněl hlasitý, rozkazující hlas, který se odrážel od vzdálených, neviditelných stěn a vracel se s ještě větší silou: „Vyjmenujte všechny přísady Amortentia."

Harry věděl, že tu otázku musí zodpovědět. V tu chvíli nebylo nic jiného důležité. Měl pocit, že když neodpoví, stane se něco strašného.

„Přísady potřebné k vytvoření Amortentia jsou převážně květiny. Mohou to být fialky, astry, jasmín nebo kosatce. V ideálním případě by měly být natrhány při úplňku. Navíc by do kotlíku měla být přidána pomerančová slupka, nastrouhaný kořen mladé mandragory, verbena, spory kapradiny, to vše by mělo být smícháno s vodou nebo alkoholem," odpověděl monotónním hlasem, jako by četl z knihy.

„Výborně," ozval se hlas znovu. „A teď mi řekněte, jak správně uvařená Amortentia vypadá."

Odpověď na tuto otázku připadala Harrymu důležitější než cokoli jiného. Nic by mu nemohlo zabránit v jejím poskytnutí.

„Znakem, že je lektvar správně připraven je perleťový lesk a kouř, který z lektvaru stoupá v charakteristických spirálách," odpověděl Harry a okamžitě se mu ulevilo, že to vyklopil. Cítil, jako by každá otázka byla enormní vahou, která ho drtila a jediným způsobem, jak se jí zbavit, bylo zodpovědět ji.

V dálce se tyčila postava mistra lektvarů. Vzdálená část Harryho mysli si vágně uvědomovala, že to on klade otázky.

„Můžete mi říct něco o vůni Amortentiy?" dotázal se hlas.

„Každá osoba cítí jinou," odpověděl Harry. „Lektvar každému voní vůní, která je pro něj nejpříjemnější."

„A jaká je nejpříjemnější vůně pro vás?"

„Tvoje," odpověděl Harry bez zaváhání. Po těch slovech se rozhostilo ticho.

Harry netrpělivě čekal na další otázku, ale ta nepřicházela. Začal se obávat. Po nějaké době si všiml, že obraz před jeho očima se začíná pomalu rozjasňovat a v temnotě se začínají objevovat obrysy nábytku. Hlas se vrátil, ale tentokrát mu připadal mnohem tišší a vzdálenější. A mnohem méně důležitý.

„Ještě jedna otázka, Pottere. Bolela vás v pátek hlava?"

Harry už chtěl odpovědět, ale cosi ho zastavilo. Pomyslel si, že na tu otázku nechce odpovídat.

„Odpověz," pobídl ho hlas a Harry cítil, jak se sama vymanila z jeho úst. „Ne, nebolela."

Postava mistra lektvarů sedícího před ním se stala jasnější. Do chlapcova těla se pomalu vracelo vědomí…

Byl v Snapeových soukromých komnatách. Měl s ním trest. Pili čaj a…

Najednou měl pocit, jako by do něj vrazil potlouk. Vyskočil se svého místa, i přes to, že ještě neměl zcela zaostřený zrak a motala se mu hlava.

„Dal jste mi Veritaserum," vyjekl, stále trochu omámený, a hlas se mu zlomil. „Jak jste mohl?" Když Snape neodpověděl, Harry se obrátil ke dveřím. Vztek nahrazoval omámení. Cítil se zrazený a podvedený. „Odcházím!" prohlásil důrazně, ale hlas se mu znovu zlomil.

„Jsi si jistý, že chceš?" zeptal se Snape tiše.

Ano! myslel si Harry, ale jeho ústa odpovídala: „Ne!"

Prudce se nadechl, zavřel oči a čekal, dokud lektvar zcela nepřestal fungovat. Téměř cítil mužův triumfální úsměv. K jeho uším dolehl Snapeův temný hlas: „Vidíte, Pottere? Nebylo to tak těžké."

Vztek a pocit nespravedlnosti omývaly břehy Nebelvírovy mysli a vzdouvající se vlny zraněné pýchy narážely na jeho sebeovládání.

Jak to mohl udělat? Jak se opovážil!

Otevřel oči a přinutil se podívat muži do tváře, která nesla výraz uspokojení.

„Neměl jste právo udělat to," řekl třesoucím se hlasem a měl pocit, jako by se pod ním měly každou chvílí podlomit nohy.

„Přinutil jste mě to udělat, Pottere," řekl Snape tiše. „Kdybyste nebyl tak tvrdohlavý a drzý, neudělal bych to."

Harryho nohy odmítaly poslouchat. Klesl do křesla a skryl hlavu v dlaních.

Všechno to bylo zbytečné. Proč se tak snažil? Proč se snažil Snapea přesvědčit, že mu nikdy nedovolí zlomit ho? Celý tento týden byl jedna velká noční můra. Snažil se být tvrdý a neoblomný, ale celá jeho oběť, všechna jeho opatření byla zničena. To, na čem celý týden tvrdě pracoval, bylo v jedné minutě zničeno. A cokoli se chystal dělat. Už se mu nebude pokoušet vzdorovat. Sedí tu v jeho komnatách, zcela zlomený a poražený. Vzpomněl si, že mu v jedné hodině Snape vyhrožoval, že mu dá Veritaserum, ale nikdy si nemyslel, že by to doopravdy udělal…

„Pottere," Snapeův tichý hlas se stěží dostal přes zuřící tornádo myšlenek a pocitů v Harryho hlavě, ale ten mu vůbec nevěnoval pozornost.

Měl předpokládat, že to tak dopadne. Nestálo to za to, bojovat se Snapem, protože bylo nemožné zvítězit. Vždy dostal, to co chtěl. Vždy si prosadil svou. Byl příliš moudrý, příliš chytrý na překonání. A Harry to pocítil extrémně bolestivě.

„Podívej se na mě," hlas mistra lektvarů byl neobvykle jemný, ale Harry byl zcela ponořený v myšlenkách. Zavrtěl hlavou, chtěl, aby mu Snape dal pokoj.

Ta poslední otázka zcela zničila představu o sobě, kterou se pokoušel vybudovat. Udělal ze sebe hlupáka. Všechno lehlo popelem. A řekl Snapeovi takovou věc… Co si o něm bude Snape myslet? Že Harry je hloupý, naivní spratek, který neví, co chce. A nejhorší bylo, že to byla pravda…

Nikdy ho neporazí. Klidně to může rovnou vzdát.

Harryho srdce se začalo pomalu uklidňovat a krev se mu přestala vařit v žilách. Hluk v jeho hlavě utichl.

Musí se vzchopit! Nemůže se zhroutit před mistrem lektvarů.

Začal zhluboka dýchat, aby vyplavil rozbouřené emoce. Několikrát vydechl, dal ruce dolů a podíval se na Snapea.

Muž ho pozoroval pronikavým, zamyšleným pohledem. Harry těžce polkl, ale přinutil se neuhnout pohledem. Rozhodl se zachovat si zbytky své důstojnosti.

„Proč si tak moc ubližuješ?" Hlas mistra lektvarů byl neuvěřitelně tichý a klidný, když pronášel tato slova. Ale jejich smysl udeřil do Harryho takovou silou, že mu na chvíli vyrazil dech z těla.

„Když se tak bojíš svých tužeb," pokračoval Snape stále stejně klidným tónem, „ dám ti na výběr." Ukázal na dveře. „Jestli chceš, můžeš jít. Nebudu ti bránit."

Harry se posadil do křesla, neschopný pohybu, a sledoval, jak se Snape zvedl, došel ke knihovně, vybral si knihu a zase se posadil do křesla a ponořil se do ní.

Podíval se na něj, a pak na dveře. Měl pocit, jako by se jeho vědomí rozštěpilo na dvě zcela odlišné osoby, které mezi sebou začaly bojovat.

Můžeš jít pryč. Dovolil ti to. Můžeš se od něj konečně osvobodit.

A dál si budeš ubližovat. A budeš po něm toužit. Tohle se nezmění. Pořád ho chceš.

Snape je beznadějný případ. Vždycky se k tobě bude takhle chovat. Nikdy nedostaneš to, po čem doopravdy toužíš.

A po čem nejvíc toužíš? Jen po něm. Konečně uspěješ. Teď to nemůžeš vzdát. Věděl jsi, co je za člověka. Věděl jsi, že to nebude snadné. Ale čím těžší to je, tím sladší bude vítězství. Svou oddaností ho dokážeš zlomit. Konečně zvítězíš.

Nemáš šanci. Každý musí nakonec přijmout porážku. Rád zraňuje a udělá to znovu. Tohle chceš?

Ale když teď odejdeš, budeš toho litovat. Budeš litovat, žes nevyužil možnosti. A budeš trpět.

A teď netrpíš? Podívej se, k čemu tě přinutil. Byl jsi znovu ponížen. Kolik toho ještě vydržíš?

Musíš si věřit. Nemůžeš to jen tak vzdát. Když to uděláš, ztratíš vše, co jsi doposud získal. Všechna tvá snaha bude promarněna.

Můžeš se zvednout a odejít. Alespoň si zachováš svoji hrdost.

A co budeš mít? Jenom svou hrdost. Pořád budeš nešťastný.

A teď jsi šťastný?

Když to vzdáš, možná si můžeš zachovat svou hrdost a jednou na něj možná dokážeš zapomenout. Ale tvé srdce zůstane prázdné a nikdy ho ničím nezaplníš.

Aspoň budeš konečně volný…

Ne, nikdy nebudeš volný, když bude v tvojí blízkosti. Každý den, kdy ho uvidíš, pro tebe bude mučením, protože si budeš pořád pamatovat, že jsi měl šanci a nevyužil ji. Žes měl na výběr…

Harry se dlouze zhluboka nadechl. Pak se podíval na Snapea, který tiše seděl v křesle a četl si knihu. Nebyl si vědomý bitvy, která se odehrávala ve studentově mysli.

Harry zavřel oči a pomalu si povzdechl.

Rozhodl se.

Pomalu se zvedl ze svého místa, pokoušeje se nevěnovat pozornost faktu, že se mu podlamují nohy, a že na každý krok vynakládá obrovské úsilí. Obešel stolek a stoupl si přímo před mistra lektvarů. Pak mu jemně vytáhl knihu z rukou a odložil ji.

Srdce mu poskočilo, když na něj Snape zaostřil svůj pronikavý pohled a zamrkal.

Harry se natáhl a dotknul se mužovy drsné, chladné tváře.

Usmál se a zašeptal:

„Vybral jsem si tebe."




"So complicated" by Carolyn Dawn Johnson

27.08.2012 22:43:39
yellow
2
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one