aneb Trahit sua quemque voluptas.

My?

„Ano, my. Jsme ta stejná osoba. Pamatuji si, co jsem měl v plánu, co jsi ty plánoval, před deseti lety. Nebo pro tebe spíš dnes. Ach, sakra, už zase mě z toho bolí hlava," reptal Harry a třel si čelo.

Harry zíral na jeho čelo. Jizva ve tvaru blesku byla tak nějak ošklivější. Víc vystouplá, víc hrbolatá. Trochu se zvedala z masa, jako to často dělají čerstvé jizvy.

„Ach, tohle? Nemůžu ti říct, co se stalo. Musíš udělat všechno, aniž bys věděl výsledek."

„Ale…jak jsi…myslím…dobře, je toho trochu hodně," vydechl Harry.

„Máme čas. Až budeš připravený, můžu ti vše vysvětlit…a dát ti odpovědi, které hledáš."

Harry se zhluboka nadechl a jeho pohled byl přitahován k otevřené knize, kterou přineslo jeho starší já. „Hledal jsi něco?"

„Ne, já už vím, co na té stránce je. Je to sbírka novinových článků starých několik let. Celá ta kniha je ve skutečnosti samo se aktualizující biografie Harryho Pottera, Chlapce-který-přežil," řekl starší Harry s ironickým úšklebkem na rtech.

„Já mám…myslím…my máme biografii?" zeptal se Harry nevěřícně.

„Jo. Samozřejmě to nebyl náš nápad, ale média si to nenechala vymluvit."

Harry souhlasně zamručel. Myslí mu vířilo pokušení běžet ke knize a podívat se, co v ní je. Ale vzpomněl si na svůj slib Hermioně a zavrtěl hlavou, v duchu si hubuje. „Dobře, takže…viditelně jsem na živu. Hermiona řekla, že kdybych věděl, že přežiju, nebo znal výsledek věci, mohla by mě ta znalost přivést k šílenství…tak proč se mi ukazuješ?"

„Er…nejlepší bude, když nebudeme příliš pouštět do vysvětlování. Budeš mít dost málo času, aby ses jakž takž zvládl popasovat s tím, jak je možné, že vím vše, na co se mě budeš ptát, protože kvůli té nikdy nekončící smyčce…agh, už zase to dělám. Až do dnešního dne mívám pořád bolesti hlavy jen z toho, že přemýšlím, jak je tenhle rozhovor vůbec možný," starší Harry potřásl hlavou.

Harry se zamračil a přemýšlel o tom. Jestliže on vyrostl a přišel sem, aby se setkal se sebou, tak kdo se přišel setkat se starším Harrym, když byl mladší? Nebo to byla ta samá věc? Nikdy nekončící smyčka, jak se mladý Harry setkává se starším v budoucnosti…nebo přítomnosti…nebo…"Au," zamumlal a promnul si čelo.

„Jo, nejlepší je příliš o tom nepřemýšlet. To je to, co dovedlo všechny ostatní k šílenství, víš. Nedokázali vyřešit nekonečnou smyčku. Potřebovali logické vysvětlení jak a proč se to děje. A samozřejmě, žádné takové není. My víme, že ne všechno má smysl, takže jsme to prostě odsunuli jako teorii předurčené budoucnosti."

Harry kývl a pokusil se odvést svou pozornost od myšlenek, které by mu způsobily bolest hlavy. Místo toho si pozorně prohlédl své starší já. O několik palců vyšší, s širšími rameny, ale stejně v kondici, jako je on teď. Neměl na sobě plášť ani hábit. Ve skutečnosti to vypadalo, že je oblečený v mudlovském oblečení.

Tmavě modré džíny a zelené tričko, které pěkně obepínalo jeho hruď a bylo zastrčené do kalhot. Jeho černý kožený pásek měl k sobě připevněné úzké několik palců dlouhé pouzdro, ze kterého vykukovala jeho hůlka. Představoval si, jak by z něj bylo jednoduché vytáhnout hůlku, a pak si vybavil ty staré westernové filmy, kde se konaly závody v rychlosti vytahování pistolí.

Zahihňal se a starší Harry protočil oči. „Pamatuj, vím, na co myslíš, protože jsem před deseti lety myslel na to samé."

„Jo, ale nezabránilo ti to v tom, aby sis pořídil…co to je, pouzdro na hůlku?"

„Jo, a nezabrání to ani tobě, aby sis taky jedno pořídil, pamatuj. Je to mnohem praktičtější než strkat ji do kapsy. Taky ji vytáhneš mnohem rychleji, když se plížíš," řekl starší Harry významně.

To Harryho přinutilo znovu se nad pouzdrem zamyslet. Uvědomil si, že během války, kdy se kdykoli může rozpoutat bitva, by mohlo být doopravdy užitečné. Mít hůlku na místě, odkud ji je snadné vytáhnout, je praktické.

„Budeš se mě na něco ptát, nebo tu budeme celou noc klábosit?" Starší Harry se opřel o nejbližší stolek a postavil lucernu vedle sebe.

Harry měl podezření, že už zná odpověď, ale stejně kývl. „Dobře. Ehm, předpokládám, že mi neodpovíš na nic, čehož znalost by mi mohla uškodit, je to tak?"

Starší Harry neznatelně kývl hlavou v gestu, které bylo zvláštně povědomé.

Harry se nadechl. Ulevilo se mu, že se nemusí strachovat, že položí otázku, na kterou by neměl znát odpověď. Může se zeptat na cokoli, a když by neměl znát odpověď, nedostane ji.

„Je Voldemort stále naživu?" zeptal se.

„To ti nemůžu říct."

Harry kývl. To ho napadlo, ale stejně si myslel, že má cenu zeptat se. „Jsou Hermiona s Ronem naživu?"

„To ti nemůžu říct."

„Je škola otevřená pro studenty?"

„To ti nemůžu říct."

A tak to pokračovalo. Harry pokládal otázky a starší Harry prohlašoval, že mu nemůže odpovědět. Během deseti minut se Harry zeptal na všechny otázky, které ho napadly s výjimkou té jedné, kterou přišel položit. Ani na jednu z nich nedostal odpověď, ale tak nějak se cítil uspokojený vědomostí, že cokoli se stane, stane se bez ohledu na okolnosti. Že jeho budoucnost není tak nepředvídatelná, jak si myslel.

Pak už nemohl vymyslet nic jiného, na co se zeptat. Na několik minut se pohroužil do ticha. Jeho starší verze vypadala, že bude ochotně čekat, dokud opět nepromluví. Tak Harry sebral všechnu svoji kuráž a zeptal se: „Zamiluji se?"

„Ano," odpovědělo jeho starší já s lehkým úsměvem. „Dvakrát."

„Dvakrát?" zopakoval Harry. Věděl, že se již zamiloval do Ginny, tak se zeptal, „Je jedním z těch lidí Ginny?"

„Ne, už sis k ní svoje city ujasnil. Své city pro ty osoby sis ještě neuvědomil."

„Takže…už je znám?"

Starší Harry se ušklíbl. „Jednu z nich znáš velmi dobře."

Harry mořil svůj mozek přemýšlením o všech dívkách, které zná, ale jediné dvě, které doopravdy zná, jsou Ginny a Hermiona. „Hermiona ne!" vyjekl.

Starší Harry se rozesmál. „Na tohle jsem čekal. Víš, je to doopravdy legrační, třebaže si pamatuji, jak jsem tou myšlenkou byl tehdy zděšený, stejně jako teď ty. Ne, není to Hermiona."

Harry s ulehčením polknul. „Tak kdo to je?"

„To ti nemůžu říct."

„Proč ne?" zeptal se Harry poprvé. „Tak jako tak se do nich zamiluji, takže co na tom, jestli to budu vědět dřív než později?"

„Protože kdybys to věděl, nedovolil by sis zamilovat se."

Harry se zamračil. „Ožením se?"

Starší Harry zvedl levou ruku a na jejím prsteníčku byl jednoduchý zlatý kroužek. Harry na něj fascinovaně zíral. Světlo lucerny vrhalo stíny, takže to vypadalo, že se zlato tetelí jako oheň. Bude ženatý. S první osobou, do které se zamiluje, nebo s druhou? Hádal, že to bude asi ta druhá, a to ho přivedlo na myšlenku, co se mezi ním a tou první osobou stane.

„Budeš mezi těmito dvěma lidmi, které budeš milovat, stále přebíhat, dokud se neoženíš. Jednu z nich nechceš milovat, tu druhou si myslíš, že bys měl milovat, a tak ji miluješ."

To jenom povzbudilo Harryho zvědavost dozvědět se jejich totožnost. Cítil se frustrovaný. Chtěl to vědět. „Jsem šťastný?"

„Velmi," odpověděl starší Harry se širokým úsměvem. „Nic tě nemůže udělat šťastnějším, než tvůj současný život."

„A…děti?" zeptal.

„Rozhodneš se adoptovat děti osiřelé ve válce. Za pomoci přátel a toho, koho si vezmeš, založíš nadaci, která bude vyhledávat děti osiřelé ve válce, včetně dětí smrtijedů. Některé z nich už jsou dost staré, aby kráčely ve stopách rodičů, a jsou tomu velmi blízko…nebudou chtít jít do rodin, které nejsou čistokrevné. Potřebují mnoho péče, aby jim to pomohlo vzpamatovat se ze všeho, čím prošly."

„Budoucí smrtijedi," vyštěkl Harry. „Nezaslouží si být adoptováni milujícími rodinami. Jenom je zradí!"

Starší Harry kývl, ne nesouhlasně. „A proto je adoptuješ. Abys je vychoval jinak. Naučil je, že všechno není tak jednoduché jako čistokrevný a nečistokrevný. O tyto děti bude mít zájem zvlášť ten, koho si nakonec vezmeš," řekl s rozněžněným úsměvem, zcela jasně si vybavuje šťastné vzpomínky.

Harry byl jeho výrazem překvapený. Byl šťastný. Je spokojený se svým životem a má ženu, kterou zřejmě hluboce miluje, a která má milující srdce, když je schopna ty děti milovat. Zahřálo ho to u srdce, vyvolalo to v něm pocit, že ať se stane cokoli, dostane se přes to, aby za deset let měl tenhle výraz.

Usmál se. „Jsem šťastný."

„Ano," odpověděl starší Harry jednoduše.

„A neřekneš mi, kdo mě udělá šťastným?" přitlačil s nadějí.

„Dám ti dvě možnosti. Možnost jedna: vezmeš si tuhle lucernu, přejdeš k této knize a přečteš si oznámení o sňatku. Pak se vrátíš zpět a budeš vědět, jak se tvůj život vyvrbí. Možnost dva: teď odejdeš a necháš svůj život běžet cestou, jakou chce."

Harry zíral na knihu. Nutkání popadnout lucernu a běžet k ní bylo ohromující. Pohledem zalétl ke svému staršímu já přemýšleje, jestli by mu to bylo doopravdy dovoleno. A pak pohlédl na snubní prsten a najednou to nechtěl vědět. Možná, že kdyby to věděl, tak by to změnilo budoucnost. Možná by vyhledal osobu, kterou si vezme dřív, než by na něj byla připravena. Možná by ho to znervózňovalo, až ji potká. Jak by tuhle možnost mohl přijmout?

Zavrtěl hlavou. „Ty už víš, že teď odejdu."

„Ano, ale musel jsem ti dát možnost volby, tak jako byla dána mně."

Harry kývl a sklonil se, aby sebral spadlý neviditelný plášť. Začal ho kolem sebe přehazovat, ale starší Harry zavrtěl hlavou a natáhl se, aby mu v tom zabránil. „Co?" zeptal se Harry.

„Nepotřebuješ ho."

„Ach. Takže mě nikdo neuvidí?"

Starší Harry se usmál. „Chytí tě."

Harry se zamračil. „Tak proč si ho nemám brát?"

„Protože já si ho nevzal…a protože první osoba, kterou po svém návratu uvidíš, je osoba, kterou si vezmeš."

Harryho oči se rozšířily. „Řekl jsi, že mi to nemůžeš říct!"

„Nedal jsem ti jméno. Jenom ti říkám přesně to, co bylo řečeno mně před deseti lety. Mělo to tak být."

„Ale…to…myslím…je to jako nějaká skulina nebo něco. Prozradíš mi to, aniž bys mi to prozradil…nebo…něco…ugh."

„Bolest hlavy, pamatuješ?" Starší Harry si zaklepal na spánek. „Moc o tom nepřemýšlej."

„D-dobře. Ehm, je to hloupé, ale…"

„Vypadáš dobře. Perfektně. Přesně tak, jak bys měl?" přerušil ho starší Harry s úsměvem od ucha k uchu. „Věř mi, nebudeš na nikoho muset dělat dojem. Povedeš si dobře, ať uděláš cokoli."

Harry roztřeseně kývl. Přehodil si plášť přes ruku a vytáhl obraceč času. Pohlédl na svoje starší já, které ho s úsměvem sledovalo. S opravdu uličnickým úsměvem, takže Harry najednou zpozorněl. Kde se ten výraz naučil? A proč mu připomínal Brumbálův, když ten starý muž věděl něco zábavného a vy ještě ne.

Harry setřásl chvění a začal počítat otáčky. O pár minut později byl zpět v knihovně ve své vlastní době. Dychtivě vzhlédl, ale nikdo před ním nebyl. Zamračil se. Co když se jeho budoucí já pletlo? Nebo…

„Pane Pottere," ozval se za ním známý chladný hlas.

Harry se otřásl, oči se mu rozšířily. Neotočil se.

„Jsem si jistý, že Minervu bude velmi zajímat, proč jste se sem vrátil, aniž byste někomu dal vědět dopředu. Už měsíce jste nepodal Řádu hlášení," zavrčel ten hlas. Nesl v sobě trochu pobavení, jistě při pomyšlení, kolik problémů z toho Harry bude mít. „Co můžete říct na svou obranu, Pottere?"

Harry zůstal zticha. Zůstal smrtelně nehybný. Čekal na někoho, kdo se před ním objeví. Kdokoli. Kdokoli jiný, než muž za ním.

„Pottere?" zeptal se muž a do hlasu mu vklouzl jiný tón. „Pottere?"

Ruka ho popadla za rameno a on byl prudce otočen. Harry rychle zavřel oči, couvaje.

„Pottere, co se s vámi děje?" zeptal se znovu muž a slabě s ním zatřásl. „Odpovězte mi!"

Musí mít noční můru. Určitě v tom hlase neslyší obavy. Stejně tak jako nemůže otevřít oči. Ne, objeví se někdo jiný, nějaká žena, krásná a křehká, přijde, stoupne si před něj, a až otevře oči, uvidí ji a zamiluje se do ní.

„Pottere, sakra, odpověz mi, kluku!" zavrčel ten muž. „Jestli něco okamžitě neřekneš…"

„Prosím, přestaňte!" vykřikl Harry, oči stále zavřené. „Jsem v pořádku, přísahám. Jen nemůžu otevřít oči."

„Co s nimi máš?" vyštěkl muž vztekle.

„Ehm…nic…"

„Dobré nebo, je to Harry?"

Harry, překvapený dalším hlasem, který byl dozajista ženský, automaticky otevřel oči, dokonce i když si uvědomil, že je to hlas McGonagallové. Až na to, že se mu příliš neulevilo, že neviděl McGonagallovou jako první. Věděl, že by se mu mělo ulevit, protože vědomí, že by si měl vzít McGonagallovou byla prostě nejhorší věc, na kterou mohl přijít. Ne, místo toho uviděl rozzuřený zamračený obličej s tmavýma očima, černé mastné vlasy, úzké rty a velký zahnutý nos.

„Ne," zašeptal zděšeně. „Nemůžu si vás vzít.

Jeho oči zůstaly otevřené dostatečně dlouho na to, aby zahlédl absolutně šokovaný výraz ve Snapeově obličeji.

A pak omdlel.

**************************

08.09.2011 11:53:07
yellow
2
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one