aneb Trahit sua quemque voluptas.

Plán L = Avada Kedavra

S první kapitolou druhé knihy se nám vrací frida, takže bych chtěla strašně moc poděkovat Pret za betaread a věnovat jí tuto kapitolu. Díky moc!

Harry udělal pět dlouhých kroků napříč místností a hůlkou namířil na velkou tabuli. Kterémukoli z Weasleyovic chlapců by k tomu stačily tři nebo i méně kroků, ale Harryho nohy byly doopravdy krátké.

„Dobře, plán K," řekl s několika hlubokými nádechy. Bylo to nervy rvoucí. Nyní již bylo 3. května 1999. Během posledních několika měsíců se několikrát pokusili kontaktovat Christoffera Königa, ale zatím bezúspěšně. Několikrát mu poslali sovu a kontaktovali noviny a další lidi v Burgdorfu (což nepřineslo nic dobrého, protože to byla primárně mudlovská komunita. Podle všeho se König s mudly velmi málo stýkal, protože o něm nikdy neslyšeli). George dokonce letěl do Německa na koštěti, aby se pokusil promluvit si s Königem z očí do očí, jen pro případ, že by muž jejich dopisy ignoroval, ale nedokázal ho najít ani po týdnu hledání. Nakonec to vzdal jako zbytečnou práci, protože se musel vrátit do svého obchodu s žertovnými předměty, který zanechal v nepříliš schopných rukou svých zaměstnanců a pomocníků.

Ale žádný z nich snahu najít Snapea nevzdával. Ne dokud oni nebo Snape nezemřou. I kdyby je to mělo stát všechnu jejich energii. Každý kousek jejich mozkové kapacity. Každou kapku jejich magie. Všechny galleony u Gringottů. Najdou ho a zachrání.

Ale to neznamená, že by nebyli sklíčeni. Dokonce i Nebelvíři se tak občas cítí. Nadšení pana Weasleyho polevilo a Percy již do obtěžování oddělení pro magické tvory nevkládal celé srdce. Paní Weasleyová a Fleur zpomalily ve svém pečícím a šicím řádění, protože začaly pochybovat, že posíláním balíčků dělají nějaké dobro. Neville dál rozdával literaturu o zacházení s otroky v zahradnictví u Zlatovlásky, ale přestal s tím, když se ho jedné noci pokusili proklít na ulici poté, co zamknul u slečny Zlatovlásky. Kletba ho minula, ale odrazila se ode zdi a trefila kočku. Byl to Cruciatus nebo něco podobného. Neville nechtěl přestat, ale stejně to vypadalo, že literatura nepřináší nic dobrého, takže ho členové S.P.O.Ž.Ú.N. přesvědčili, aby alespoň dočasně přestal.

Dokonce i Hermiona zpomalovala. Dostávala méně a méně nabídek na rozhovory a v návaznosti na to i méně dopisů předhánějících se, aby jí řekly, jaký je idiot, když se pokouší osvobodit otroky (ne že by jim vadilo, když přicházely huláky - ty jenom oznámily jejich misi celým Bradavicím. Bezplatná reklama.) Lenka teď měla problémy se svými ‚kontakty', kvůli špatnému ohlasu, které články dostaly. Ron a Ginny se začínali cítit neužiteční a Harry také. Ale nemohli se vzdát. Ne teď.

„L, Harry," opravila ho Ginny.

Otočil se a pošoupl si brýle po nose. „Co?"

Ginny si povzdechla a pokynula k tabuli, kam Harry hůlkou napsal ‚plán K'. „Je to plán L, ne plán K."

Ach, pravda. Už jednou prošli celou abecedu a teď byli podruhé v její půli. Nemohl tomu zabránit, ale občas ztratil přehled. „Plán L," začal znovu, jako by nebyl přerušen.

Ron, Ginny, Hermiona, Lenka, Neville a George byli usazeni v komnatě nejvyšší potřeby. Byl pondělní večer a měli své týdenní setkání S.P.O.Ž.Ú.N. Když jejich plány selhaly, a to bylo spíše častěji než naopak, měli setkání dvakrát nebo třikrát týdně, ale bez ohledu na průběh jejich akcí se scházeli vždy v pondělí. Pan a paní Weasleyovi se většinou neúčastnili a Bill s Fleur také ne. Charlie stále pracoval a žil v Rumunsku, takže ten se neúčastnil nikdy. Percy obvykle chodil, ale z nějakého důvodu měl zpoždění. Ale to bylo v pořádku - bylo to jenom mínus šest. Šest. Když máte třináct členů, každý se počítá, zvlášť ti, kteří nejsou vázáni školním řádem. Tím, že měli toto setkání, již porušovali večerku.

„Nějaké návrhy?" zeptal se Harry skupiny, která byla velice pohodlně rozsazená na podlaze na polštářích. Nějak se stal vedoucím této mise, zatímco Hermiona byla hlavou S.P.O.Ž.Ú.N.u jako celku. To znamenalo, že on obvykle vedl schůzky s tím, že mu do toho Hermiona většinu času vstupovala, aby řekla slovo nebo dvě. Občas se zvedl pan Weasley a přidal svou radu, což bylo vždy vítané. „Psaní dopisů jak Snapeovi, tak Königovi viditelně nefunguje. Dostává je, ale z nějakého idiotského důvodu neodpovídá." Věděli, že je dostává, protože sovy se vždy vracely bez nich.

„Jo, a už žádný další lítání do Burgdorfu," přidal se naštvaně George. „Příště, až někdo budete chtít opustit zemi, přemístěte se a neposlouchejte mojí mamku." Paní Weasleyová měla velký strach z toho, že by se měl George přemisťovat celou tu dálku do Německa, přestože ji ujistil, že by se vždy přemístil jen kousek. Z Prasinek do Londýna, z Londýna přes kanál do Francie, do Paříže, a tak dále, a tak dále až do Burgdorfu. Ale ani tak se jí to nelíbilo, takže aby uklidnil svou vyšilující matku, letěl. V zuřící bouři.

Harry kývl. „No, jo. Ale to taky nefungovalo." Přeškrtl ‚jet do Burgdorfu', stejně tak ‚psát dopisy Snapeovi' a ‚psát dopisy Königovi'. „Potřebujeme nový nápad, něco neotřelého."

„Měl bys vyškrtnout ‚posílat mu věci'," podotkla Ginny. „Když König neodpovídá nebo nedovolí Snapeovi odpovědět, musí to znamenat, že je docela naštvanej. Zahrnování Snapea dárkama tomu moc nepomůže."

Harry se zamračil. Byla to pravda, ale bylo to velmi skličující. Měl rád představu, že Snape dostává muffiny a vlněné ponožky, které mu posílají. Ne, že by za ně Snape byl vděčný nebo tak něco, ale přinejmenším to bylo hezké gesto. „Dobře, budeme je posílat méně často," ustoupil. „No tak, děcka, přemejšlejte. Potřebujeme nový plán. Pro teď se soustřeďme jenom na Snapea. Až ho koupíme, tak můžeme začít vkládat naši energii do práv otroků."

Hermiona zavrtěla hlavou a zvedla se. „Nesouhlasím, Harry. Měli bychom vkládat více energie do práv a méně do pomoci profesoru Snapeovi. Tak, ať už profesora Snapea vlastní kdokoli, bude nucen chovat se k němu slušně a ostatní otroci z toho budou těžit taktéž."

Ten plán se mu nelíbil. Trval by příliš dlouho a měl trhliny. „Ale může trvat roky, než změníme jeden zákon."

„No, stejně profesoru Snapeovi nijak nepomáháme tím, co děláme, ne?" prohlásila Hermiona. „Už jsme zkusili všechno. Možná tomu prostě musíme dát chvíli pokoj."

„Souhlasím s Hermionou," zapojil se Ron. „A ne jenom proto, že je to moje přítelkyně. Vkládat všechnu naši energii do pomoci jenom Snapeovi není tak docela fér, zvlášť když je to ztráta času. Jestli dokážem změnit zákony, aby se k nim, já nevím, chovali líp, pak je jedno, kdo ho bude vlastnit."

Harry tomu nemohl uvěřit. Jeho nejlepší kamarád se nepřipojil na jeho stranu. Připojil se na Hermioninu. Podíval se na ostatní obličeje v místnosti; George vypadal zadumaně, Lenka zasněně, Ginny rezignovaně a Neville váhavě.

„Všichni souhlasíte s Hermionou?" Žádná odpověď. „Podívejte, navedl jsem vás někdy na špatnou cestu?"

Nikdo nenadnesl to, kdy všichni zamířili na ministerstvo kouzel a způsobili Siriusovu smrt, a za to byl Harry vděčný. Věděl, že je to jeho chyba, že zemřelo tolik lidí, zvlášť Sirius. Nepotřeboval, aby mu to připomínali.

Zhluboka se nadechl a pevně zavřel své zelené oči. Nezačne ječet. Bude se chovat velice dospěle. „Tohle je důležité!" zaškemral. „Koupíme Snapea a zaručíme tím jeho bezpečí. Myslím, že mu to všichni dlužíme, nebo ne?"

„Já nevím, Harry." Neville zněl, jako by chtěl být kdekoli jinde. „Jednou téměř zabil Trevora."

„Lhal o našich známkách - nás všech," připomněla Ginny všem. „Všem nám říkal, že jsme dostali ‚T' nebo ‚H' místo našich skutečných známek, ‚V' a ‚N' a ‚P'.

„Pokusil se nás všechny nechat vyloučit - více než jednou!" přidal se Ron.

Zachránil mi život. Zachránil život všem. Téměř zemřel, pokoušeje se všechny zachránit. Harry měl na svých rukách hodně krve - Siriusovu, Remusovu, Tonksové, Pošuka,… kurva, ve skutečnosti i svých rodičů. Kdyby nebylo té stupidní věštby (ke které by se Voldemort nakonec dostal, ať už by mu ji donesl kdokoli) o něm, jeho rodiče by nezemřeli! Kdyby nechal Snapea po takové prosbě o pomoc zůstat tam, kde je, znamenalo by to jen další krev na rukou. S tím Harry nedokázal žít.

„Dobře," prohlásil Harry. Otočil se, mávl hůlkou a poslal tabuli Merlin-ví-kam. „Udělám to sám. Vsadím se, že mi Dobby pomůže. Ach, počkat, on je mrtvý. Tak dobře, Brumbál mi - ach, on je taky mrtvý. No, Snape mi obvykle pomohl, ze zákulisí, když bylo potřeba… ale počkat! Teď je řada na mě, vrátit mu laskavost!"

„Harry, uklidni se!" zaprosila Hermiona tiše. „Nevzdáváme to. Jsme…"

Obrátil se na podpatku a oddusal. Byli stejní jako McGonagallová. Jako Kingsley. Jako… jako všichni. Harry si uvědomoval, že to s tím svým komplexem hrdiny občas přeháněl, ale tohle nebyl komplex hrdiny. Tohle byla… normální, civilizovaná lidská reakce na žádost o pomoc od jiné lidské bytosti. Přinejmenším v to doufal. Doufal, že normální člověk není jako zbytek S.P.O.Ž.Ú.N.u a nevzdá to, když jde do tuhého. Co se stalo s jeho odhodlanými přáteli? S jeho nápomocnými přáteli, kteří s ním byli v dobrém i ve zlém?

Také umřeli s Voldemortem. Uvědomil si, zatímco dusal do nebelvírské věže. Můj smysl života, osobnosti mých přátel, Snapeova svoboda… to vše zemřelo s Voldemortem.

Jak toho chlapa nenáviděl.


„Pottere…" zasyčel odněkud z blízka hlas. „Sleduju tě."

Harry byl ve velké temné místnosti. Nebo si aspoň myslel, že je to velká místnost. Nebyl si tak docela jistý - ale bylo to temné. Kam dohlédl, všude byla neproniknutelná temnota. Místo zapáchalo… zlem. Jenom… zlem. Mrazilo ho z toho v zádech.

„Kdo jsi?" zeptal se. Stáhl si brýle a promnul si oči. Nepomohlo to - pořád byla tma.

„Pottere…" zasyčel znovu hlas. „Víš, kdo jsem."

Ne, nevěděl. Neměl tušení. Vlastně měl divný pocit, že ví, kdo to je, ale ignoroval ho. Popření bylo občas tou nejlepší možností. „Ne, nevím. Přestaň být tak povýšený." Minule tě to zabilo…

Místnost naplnil smích a jako by se obalil kolem Harryho. Otočil se, pokoušeje se uvidět, co to je a připravit se to setřást, ale nemohl. Byla příliš tma, cokoli dělat.

„Ještě jsi nevyhrál, Pottere," zasyčelo to znovu. „Jen si to myslíš."

„Nemáš pravdu," prohlásil zlomyslně. „Vyhrál jsem. Vyhráli jsme. Seš mrtvej."

„Ach, ale v tomhle se mýlíš, Pottere." Hlas byl měkký. Příliš měkký. Téměř… milý, ale přesto ne teplý. Chladný. „Já nejsem ten povýšený. Myslíš si, že lorda Voldemorta může zabít jednoduché Expelliarmus? Že na to stačí sražení mě? To si doopravdy myslíš?"

Kurva. Je to on. Harry se natáhl pro hůlku v kapse a zažil známý pocit déjà vu. Jako by tu už byl.

Jeho hůlka v kapse nebyla. Nějak předpokládal, že tam nebude, a přesto to nezabránilo slepému teroru, který po potvrzení této skutečnosti ochromil jeho tělo.

„Umřel jsi," zopakoval Harry prudce. „Zemřel jsi a my jsme spálili tělo. Sledovali jsme, jak hoříš."

Smích se změnil v chechot. „Neučili jste se nic o chladících kouzlech? O doušku živé smrti? Doopravdy, Pottere. Naprostá debilita tvých představ mě nepřestává bavit."

Doušek živé smrti? Člověk pak vypadal jako mrtvý. Nedýchá, nejí… jako by byl mrtvý. Voldemort si vzal doušek živé smrti, když ‚zemřel'. A nějak použil ochlazující kouzlo, když ho zapálili. Není mrtvý.

„Jdi ode mě pryč!" zasyčel Harry. Divný pocit ještě zesílil, když si všiml, jak moc při tom zněl jako Voldemort. „Nemáš žádný důvod být naživu - všichni tvoji následovníci jsou mrtví nebo připoutaní ke svým majitelům. Nemáš tu vůbec žádnou moc a stejně už všichni vědí, že ta tvoje malá mise zabít všechny mudly je k ničemu." Nepřemýšlel, co říká, slova mu prostě naskakovala, jako by je měl naučená. „Seš zlej, hnusnej a patetickej kouzelníček, co si nikdy nedokázal udělat přátele, a co se to rozhodl vybít si to na ostatních."

„Znechucuješ mě. Myslíš si, že jsi dobrý, že jsi čistý? Jsi skvrnou na tomto světě a tvoje pouhá existence z něj musí být odstraněna. Každé dítě, ženu a muže by měl potkat stejný osud," řekl Voldemort ostře. „Avada Kedavra!"

„Harry!" Někdo jím prudce zatřásl, až se vzbudil. „Harry, probuď se! Vstávej!"

Otevřel oči. Viděl před sebou šmouhu. Zářivě oranžovou šmouhu. Kam se poděly jeho brýle?

„Tady, kámo, vezmi si brejle," řekla oranžová skvrna a dala mu na oči brýle.

Byl to Ron ve svém pyžamu Kudlejských kanonýrů. V obličeji byl tak bledý, že mu vyvstávaly pihy. Kolem něj byli shromážděni nebelvírští chlapci sedmého ročníku, všichni bledí a třesoucí se, čelící Harrymu s vytaženými hůlkami.

„Co se děje?" zeptal se Harry a posadil se. Byl si vědomý toho, že je zalitý potem a třese se, zcela vynervovaný. Ale to přejde. Vždycky to přešlo.

„Je v pořádku," obrátil se Ron k ostatním nebelvírským chlapcům. „Slyšeli jste mě; do postele s váma!" udělal rukou gesto, po kterém všichni chlapci odspěchali do svých postelí. Pak se znovu obrátil k Harrymu a nemotorně se usadil v nohách postele. „Seš si jistej, že seš v pořádku?" Ron vypadal… znepokojeně. Ten výraz mu doopravdy nesedí, usoudil Harry.

„Co tím myslíš?" zeptal se Harry, který se začínal cítit čím dál nervózněji a úzkostněji. O čem to Ron mluví? „Samozřejmě, že jsem v pořádku." To setkání. Přimhouřil oči. „Pořád jsem naštvanej, že jste to takhle vzdali, ale…"

„Harry," přerušil ho Ron. Rozhlédl se po ložnici, jestli je nesledují nějaké zvědavé oči, pak vytáhl nohy na postel a zatáhl kolem postele závěsy, aby mohli mít s Harrym soukromí.

Harry se zavrtěl. Byl v Ronově společnosti doopravdy uvolněný - Ron byl jako jeho bratr, ale ve stejné posteli nespali od druhého ročníku, kdy měl Ron tu hroznou noční můru o pavoucích a vlezl si k Harrymu do postele. To, že to udělal teď… když jim bylo oběma osmnáct - to bylo trochu moc, ne?

„Harry," zopakoval Ron tiše. „Měl jsi noční můru?"

Jo. O Voldemortovi. Vždycky mám noční můry o Voldemortovi, pořád ty samé, ale nikomu to neřeknu, protože by si ze mě dělali legraci, nebo začali panikařit. Pokoušel se vzpomenout si, jestli si minulé noci vzal bezesný spánek. Dělal to každou noc, takže i když si nemohl specificky vybavit, že si ho vzal, neznamenalo to, že si ho nezval. Všechny noci mu splývaly. Bylo to jako obléci si pyžamo - nikdy nad tím nepřemýšlel.

„No, nic hroznýho," odpověděl a omotal kolem sebe paže.

Ronovy oči nabraly velikosti potlouků. „Nic hroznýho. Harry, křičel jsi ze spánku vražednou kletbu," řekl téměř neslyšně, aby ostatní studenti nezachytili jejich rozhovor, přestože na tom ve skutečnosti nezáleželo, protože stejně slyšeli Harryho křičet ze spaní.

„Co?" vyvalil oči Harry. Vražednou kletbu? Proč by ji křičel ze spánku? Voldemort byl vždy tím, kdo ji v Harryho nočních můrách použil.

„No, nekřičel jsi ‚vražedná kletba', ale to zaklínadlo, víš?" upřesnil Ron a vyhýbal se očnímu kontaktu. „Neboj se, nerozbil nebo… nebo nezabil jsi nic, ale docela jsi vyděsil kluky. Harry, cítíš… cítíš se dobře? Nepotřebuješ si… nepotřebuješ si s někým promluvit?" Mudlovský svět zažíval velký nárůst lidí vyhledávajících terapii, protože se pro ni rozhodlo mnoho kouzelníků a čarodějek a kouzelnický svět mnoho terapeutických možností nenabízel. Přestože řečení kouzelníci a čarodějky nemohli svému terapeutovi většinu svých problémů a minulosti svěřit, přísahali, že jenom mluvení o tom pomáhalo.

„Jsem v pohodě, Rone," odvětil Harry krátce, znovu si lehl a přetočil se na bok.

Ron zaváhal. „Seš si jistej?"

„To bylo znamení, abys odešel," odpověděl s protočením očí a bezhůlkovou magií roztáhl závěsy. Brýle si odložil na noční stolek.

„Ah, ehm, dobře," řekl Ron a vyskočil z postele. „No, já, ehm, to nikomu neřeknu, Harry."

„Dobře," odpověděl Harry krátce. Nevěděl, proč je tak podrážděný, ale… křičel ze spaní ‚Avada Kedavra'? Jaká zvrácená osoba tohle dělá?

Ron se vrátil do své postele, ale než se uložil, ozval se ještě jednou. „A poté, co jsi odešel, stavil se Percy."

„Úžasný. Sem si jistej, že je stejně dychtivej jako vy ostatní, zaměřit se na celou populaci otroků."

„Není, doopravdy," přiznal Ron rozpačitě. „Měl zpoždění, protože se do noci hrabal ve Snapeově spisu. Říkal, že našel pár nových informací. Snapea prodali hned po tom, co jsme zjistili, že ho vlastní König. Ten je teď na útěku - pamatuješ si ten velkej německej skadnál, co se stal před několika měsíci? To byl König."

Najednou byl Harry opět čilý. „Co? Proč jste mě nevzbudili? Proč jste pro mě nepřišli? Proč jste…"

„Percy přijde zítra večer během večeře," řekl Ron. „Tak můžete dělat plány. Podle toho co Percy ví, Snapeův nový majitel nemluví anglicky, takže je mu zbytečné posílat dopisy. Myslí si, že by ses tam měl stavit osobně a udělat nabídku."

Harry vyskočil z postele. „Proč čekat? Proč ne dnes?"

Ron vypadal zmateně. „Percy si myslí, že bude lepší si to trochu promyslet, než uděláš konečný krok, koupíš ho a tak. Je to velký krok, víš."

Promyslet si to? Co tu je na promýšlení? Koupí Snapea. Musí ho koupit. „Kolik je hodin?"

„Dvě ráno. Jdi spát, Harry. Zítra můžeš začít plánovat, jak ho najít, a budeš mít naši plnou podporu." Ron zívl. „Ale teď jdi spát, protože…" byl mimo, než stihl dokončit větu.

Harry si lehl zpět do postele a pokoušel se usnout. Pokoušel. Nebylo to snadné. Ne když mu v hlavě bzučel milión myšlenek.

Natáhl se do skříňky vedle postele, vytáhl lahvičku bezesného spánku a rychle ji polkl. Lehl si zpět do postele a zavřel oči. Když teď usne, nebude mít další noční můru. Nic mu nebude bránit ve spaní. Čím dříve usne, tím dříve přijde ráno.


Úterý, 4. května 1999, 3:31:21 ráno

Vážený pane Pottere,

s lítostí Vás musím informovat, že zákonný zástupce vašeho kmotřence Teodora Remuse Lupina zemřel na závažný případ dračích spalniček. Paní Tonksová ve své závěti určila, že se v případě její smrti ujmete svého kmotřence. Chcete-li zažádat o svěření do péče a o podstoupení vyšetření, aby bylo zajištěno, že jste vhodný pěstoun, přijďte prosím v úterý 4. května 1999 v 15:05:00 do kanceláře Kouzelnické péče o rodinu. Pokud se neukážete, ztratíte na svěření do péče nárok a Theodor Lupinu bude umístěn do systému kouzelnické péče o sirotky.

S pozdravem,

Hamilda Hackrenson, Kouzelnická péče o rodinu

 


Příště: "Vzpomínky"

 


18.03.2014 15:59:53
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one