aneb Trahit sua quemque voluptas.

Když jsem před více než sedmi měsíci přidávala poslední kapitolu Unwell, ohlašovala jsem návrat fridy jako betareadera. O sedm měsíců později přidávám novou kapitolu a ohlašuji návrat Pret, které moc děkuji za pomoc. Doufám, že od teď mezi jednotlivými kapitolami nebudou takové rozestupy - minimálně dvě mám teď přeložené dopředu.

„Accio otrok!" zahulákal někdo, jeho hlas byl suchý a chraplavě znějící.

Severus cítil, jak se vznesl do vzduchu. Cítil, jak letí hrozivou rychlostí dozadu. Nevěděl kam, nevěděl, kdo ho přivolává. Byla to ta nejděsivější věc, na kterou dokázal přijít - nic se tomu v tuto chvíli nedokázalo vyrovnat. Přesně z tohoto důvodu neměl létání nikdy rád - nesnášel vznášet se ve vzduchu a rychle se pohybovat, když rychlá chůze, běh, přemístění nebo přenášedlo by udělaly tu samou práci. U létání hrozilo, že si zlomíte vaz, a přesto teď létal každý den. Ne na koštěti nebo z vlastní vůle. Otroci jsou pouze předměty a jako takoví mohou být lehce přivolatelní jako list pergamenu.

Přistál v prachu, na špičku ostrého kamene. Vykřikl bolestí, ale neměl by. Byl za to odměněn kopancem do hrudi.

„Nemluv v přítomnosti Temného pána, špíno!" napomenul ho ten, kdo ho kopl.

Má se Severus omluvit? To by zahrnovalo mluvení. Ale neomluvit se, by bylo hrubé. Klekl si na kolena a sklonil hlavu do prachu. Nos měl natolik velký, aby se také dotýkal prachu - jestli bude dýchat nosem, naplní se prachem. Jestli bude dýchat ústy, bude ho mít plné plíce. Bylo by lepší mít špínu v nose - jestli má někoho orálně uspokojit s prachem v ústech… to by udělal jenom špatný otrok bez mozku. To by vůbec nebylo příjemné.

„Omluv se, špíno!" Dostal prudký kopanec do zadku. Tentokrát se kousl do rtu, aby v sobě zadusil výkřik. Jeho konečník byl stále citlivý od posledního použití. Nemohl si vzpomenout, kdo ho naposledy použil a co to obnášelo, ale muselo to být hrubé a trvat hodiny… což pravděpodobně znamenalo, že ho použilo několik lidí za sebou. Mužů, nebo by jeho konečník tak nebolel. Pokud ho nemučili nebo se neoddávali nějakému fetiši, používali hůlky nebo něco takového. Kdyby to nebylo surové nebo to netrvalo hodiny, tak by ho to nyní tak nebolelo. Byl zvyklý na to, že byl používán. Bylo to docela ponižující, aby ho to v tuto chvíli bolelo.

Zadržel kašel a promluvil. Prach, který se mu dostal do plic, zřejmě stačil. „Omlouvám se, můj pane," řekl. „Prosím, potrestejte mě…"

„Můj pane?" zeptal se suchý chraplavý hlas měkce. „Nazval mě ten otrok právě svým pánem?"

V tu chvíli si Severus uvědomil, že udělal něco obrovského. A pravděpodobně také hloupého. Severus nevěděl, jestli je to určeno jemu nebo ne, tak se rozhodl neodpovídat. Bylo mu řečeno, že nemá mluvit v přítomnosti Temného pána, s výjimkou omluvy.

„Odpověz, špíno!" Další kopanec, tentokrát do boku.

„Ano, můj pane!" vykřikl Severus ta slova předtím, než je dokázal přeměnit ve způsob řeči bez emocí, který pochytil již před takovou dobou. Ještěže tak, protože to byl pro otroka nejlepší způsob mluvy.

„Podívej se na mě!" zazněl suchý hlas pronikavě.

Pocit chladu, který naplnil Severusovu hruď a hrdlo byl děsivý. Ten příkaz sám o sobě byl děsivý. Nemůže se podívat na Temného pána. Ne na něj. Ne pouhý otrok. Nic ho nedělalo hodným…

Ale kletba Imperius je na něj bezcenná. Ve skutečnosti, kdy by na něj byla použita, pálení v čele by mu pravděpodobně přivodilo bezvědomí. Pro otroky byla kletba Imperius, společně se zabitím pána, tou největší ostudou, která se mu mohla stát. Protože otrok nepotřebuje Imperius - je povinen dělat to, co mu bylo řečeno.

Vzhlédl na Temného pána. Muž s bledým obličejem měl rudé štěrbiny v místě očí  očí, které mohly nahlédnout do Severusovy duše. A Severus věděl, že mu Temný pán právě nahlíží do duše. Severusova mysl a Severusova duše… patřily jeho pánovi, který stál po levici jeho pána, a zároveň patřily také Temnému pánovi. A to znamenalo, že Severus před Temným pánem nemůže schovat žádnou svoji myšlenku, své nejistoty - jeho pán mu jednou řekl, že musí poslechnout všechny na světě, pokud jejich příkazy nejdou proti jeho. A to znamenalo, že musel Temnému pánovi dovolit všechno vidět.

Rudé oči se ještě víc přimhouřily, jestli to vůbec bylo možné. „Crucio!" pronesl hlas Temného pána.

Neexistoval způsob, aby si Severus mohl být zcela jistý, ale byl docela přesvědčený, že neexistuje žádný způsob, jak necítit bolest poté, co je vaše noha odmrštěna metr pryč. A přesto stále dýchal a svíjel se v prachu, křičíce jak kletba procházela jeho tělem.

„Omlouvám se, pane!" Severus nevěděl, že už ho nemá nazývat Temným pánem. „Omlouvám se! Omlouvám se!" Samozřejmě že tyto omluvy byly směšné - omluva byla vždy s něčím ve stylu ‚prosím, potrestejte mě, jak uznáte za vhodné'. Temný pán to rovnou dělal.

„Omlouváme se?" Temný pán kletbu ukončil a dokonce připevnil zpět Severusovu nohu. Kdyby byl Severus více při smyslech, zděsil by se, že všechna špína, která byla na pahýlu jeho nohy, byla teď uvnitř.

Ale Severus vůbec nepřemýšlel. Byl pokrytý ledovým potem a výkaly, které vyloučil, zatímco byl pod vlivem kletby, a ve kterých se válel, neschopný ovládat své tělo. Mohl sotva dýchat - když otevřel oči, tančily mu před nimi hvězdičky. Křičel tolik, že nyní zněl jeho hlas stejně chraplavě jako hlas Temného pána.

„A-a-ano, p-p-pane." Severus si byl relativně jistý, že s ‚panem' se nikdy nemůže mýlit - pán Mering vždy říkal, že když si není jistý, ať použije ‚pane' nebo ‚paní' (nebo ‚slečno' - na tom tak nezáleží). Vždycky existovala malá šance, že mluvíte s transsexuálem, ale většina z nich pro to měla pochopení a v kouzelnickém světě jich bylo stejně jenom velmi málo. Pán Mering řekl, že se kvůli tomu obvykle nezlobí.

„Pokud se doopravdy omlouváš, nebude ti vadit, pokud budeme v trestu pokračovat." Temný pán se otočil k muži po své levici: „Nigeli, prokážete mi tu laskavost?"

Oči pána Meringa se rozšířily. „Pokud si tím jste jistý, můj pane, bylo by mi ctí."

Temný pán se zasmál. Smíchem, který měl Severus jednou potěšení slyšet, protože to byl Severus, který se o něj zasloužil." „Samozřejmě."

A tak začala série kouzel a trestů. Mezi lízáním bot dočista, bytím používán holí s hroty , hodinami visení ve vzduchu na tyči a vydloubnutýma očima, bylo pro Severuse mnohem větší úlevou než kdy předtím, když poslední Cruciatus Temného pána konečně způsobil…

Severus zakňoural a prudce se posadil. Jeho nahé tělo bylo chladné - několik hrstí špinavé slámy, kterou našel v dosahu, bylo rozházených všude okolo, místo toho, aby je měl na nohách, aby je udržel v teple. Chvilku byl překvapený, že vidí - nevydloubl mu Temný pán oči rozštěpeným bambusem? Byly plné prachu, ale byly tam.

Zamrkal a uvědomil si, že na něj křičí jeho pán, který má na sobě obnošený koupací plášť. Ale Severus nebyl odpoutaný - skrze otevřená vrata stodoly za pánem Severus viděl, že je příliš tma na to, aby bylo ráno.

Pán na něj poslal žihadlovou kletbu, obrátil se na podpatku a odpochodoval pryč.

Byla to jen noční můra, ujišťoval se Severus, když si přitáhl kolena k hrudi a pevně je objal, pokoušeje se udržet co nejvíce tepla. Jen další noční můra.


Harry cpal do tašky, co mohl. Ve skutečnosti ani nevěnoval pozornost tomu, co do ní hází. Neviditelný plášť, čisté spodní prádlo, klíč od Gringottů… bude potřebovat jídlo. Jídlo. Půjde do kuchyně a vezme si tam nějaké ovoce nebo něco. To mu na den nebo dva vydrží. Vždycky si může koupit něco ve Francii. Nebo Německu. Nebude tam dlouho - maximálně týden. Kdyby následoval Hermioniny instrukce, zabralo by mu den nebo dva dostat se do Dusselheimeru, kde žil Snapeův majitel. A kde byl pravděpodobně Snape. Ale Harry Hermioniny instrukce sledovat nebude - vážně, měla by to radši vzdát.

„Harry!" vyhekl Ron a pokoušel se popadnout dech, když se s Hermionou přiřítili do chlapecké ložnice. „Pro Merlina, mysleli jsme, že - že už jsi odešel." Prudce oddechuje se pokoušel popadnout dech. Na Harryho postel položil košík jídla plný sendvičů, sušenek a plechovek dýňového džusu.

„Díky" řekl Harry. Obrátil se k Hermioně, která mu do tašky strkala hromádku knih. „Ty jsou k čemu?"

„Ke studiu," prohlásila pevně, pak mávla hůlkou a zamumlala několik latinských slov, než pokračovala: „Právě jsem upravila tvou tašku jako minulý rok svou. Teď se ti tam vejde spousta věcí, aniž…"

„Jo, podívej, budu v pořádku." Zašmátral Harry v tašce a vytáhl knihy. „Chci říct, nebudu pryč dlouho, maximálně týden. Za předpokladu, že mi McGonagallová dovolí vrátit se do školy…"

„Zlatý chlapec," zavtipkoval Ron, užívaje Snapeovu nenávistnou přezdívku pro Harryho. Připomněl jim tak, jak McGonagallová a Brumbál nechávali Harryho obcházet pravidla.

„Tak budu schopný bez problémů dokončit své předměty včas před OVCEmi. Jsou až v červnu." Podíval se na knihy. „Co to sakra je? To nejsou učebnice! Cesta za uzdravením? Přežití následků?" Tázavě se podíval na Hermionu, která si rozmrzele odfrkla.

„Nemyslíš si, že profesor Snape bude stejný jako vždy, že ne?" Při pohledu na Harryho zaražený výraz protočila oči. „Ty si myslíš, že ho jenom koupíš a on ti rovnou začne nadávat do tupců. Že se pravděpodobně nebude ani obtěžovat s poděkováním za tvoji pomoc, že se k tobě bude chovat jako k otravnému hmyzu, bzučícímu mu u ucha?"

„Uhm…" na to Harry doopravdy neměl odpověď. O Vánocích mu pan Weasley vysvětlil, co se stalo u Hendersona, ale řekl, že to bylo z větší části navozené lektvarem. Harry si představoval, že… no, jo, že Snape bude v podstatě stejný. Že to, že byl někým vlastněný, ho nepřipraví o jeho tvrdohlavý a zlomyslný charakter, a že to, že bude vlastněný synem svého největšího nepřítele, pro něj bude značně rozčilující a Snape mu to zaručeně dokáže.

Jeho kamarádka jenom protočila oči v sloup a vrátila knížky zpět do tašky. „Profesor Snape, kterého známe, by ti nikdy nenapsal o pomoc - právě tobě ze všech lidí - pokud by nebyl zoufalý. Zoufalý a zcela vyděšený." Povzdechla si. „Harry, toto je v prvé řadě důvod, proč tě Řád nenechal pomoct. Nejsi připravený pomoci někomu psychicky nevyrovnanému."

„Snape byl vždycky psychicky nevyrovnaný," rýpl si Ron. „Nevypadalo to, že by to byl problém, když…"

„Profesor Snape měl právo být takovým, jakým byl!" štěkla Hermiona. „Představ si, že se probouzíš každý den, abys vyučoval nebezpečnému předmětu děti, které o něj obvykle nemají nejmenší zájem. Že jdeš velmi pozdě do postele poté, co jsi oznámkoval všechny jejich úkoly a testy a ujistil se, že jsou ve svých pokojí, abys byl v tu chvíli povolán nebezpečným zlým kouzelníkem? Pravděpodobně fungoval jen na základě několika hodin spánku a úroveň stresu, pod kterým byl, mohla soupeřit s tou předsedy vlády! Je zázrak, že jenom to mu nevyvolalo infarkt dávno předtím, než válka vůbec začala!

Harry s Ronem na ni jenom ohromeně zírali s ústy dokořán. Obhajuje Snapea… chci říct, už to dělala předtím, ale … wow. Věděl, že Hermiona má na otroctví názory, které mnoho lidí neoceňovalo. Názory, které často otevřeně prezentovala. Ale způsob, jakým o Snapeovi mluvila teď, dával znát, že jí na něm doopravdy záleží jako na osobě, ne jako na hrdinovi, nebo lidské bytosti, ale jako na… příteli nebo tak něco.

Avšak Harry si nebyl jistý, jestli s ní souhlasí. Snape neměl právo chovat se tak. Neexistuje způsob, jak omluvit hrozbu otrávení žabáka malého chlapce.

Její přítel však nebyl tak jemný. Ron nikdy nebyl jemný. „Ty Snapea obhajuješ?" zeptal se ohromeně.

„Ano," vyštěkla Hermiona znovu a trochu zčervenala. „Vypadá to, že si ani jeden z vás neuvědomuje závažnost celé situace! Řád si myslí, že je pro profesora Snape lepší, když zůstane, jak je, než aby musel projít vysoce bolestivým emocionálním ozdravením."

„S tím přece nemůžeš souhlasit," zeptal se Harry nevěřícně. Hermiona by nikdy nikoho nenechala v nebezpečí, pokud by tomu mohla zabránit.

Povzdechla si. „Samozřejmě, že s tím nesouhlasím, Harry! Jen se chci ujistit, že víš, do čeho jdeš, než to uděláš! Bylo by kruté zachránit profesora Snapea a ještě mu víc ublížit. Musíš být opatrný, Harry. A připravený na všechny možné druhy chování. Proto ty knihy."

O tom Harry neuvažoval. V jeho představách se vždy všechno okamžitě vrátilo do normálu. No, ne okamžitě, ale během několika týdnů… Harry věděl, že Snape nebude chtít sloužit svým bývalým studentům, takže se proti tomu bude vzpírat, a vše bude jako předtím rychleji než řekne ‚famfrpál'. Jasně, určitě bude pěkně naštvanej, že ho v té pozici nechali tak dlouho a možná bude mít mírné problémy s depresemi… ale kdo je nemá?

„Přečti si ve volném čase ty knihy, Harry," doporučila mu Hermiona tiše a natáhla se, aby mu shrnula pramen divokých vlasů za ucho. „Děláš doopravdy úžasnou věc, ale chci se ujistit, že víš, do čeho jdeš."

Harry kývl. Dívka k němu udělala krok, objala ho a vtiskla mu polibek na temeno. „Buď opatrný, Harry!"

Ron důrazně přikývl, viditelně ani trochu znepokojený projevy lásky své přítelkyně vůči Harrymu. Harry je oba považoval za sourozence a oni to moc dobře věděli. „Jo, buď opatrnej. Pokoušel jsem se přemluvit Hermionu, aby mě nechala jít s tebou, ale řekla, že mi odčaruje koule a naservíruje je baziliškovi k čaji."

Harry vyprskl smíchy a Hermiona krvavě zrudla. „Zmlkni," odvětila a schovávala opatrný úsměv. Ale rychle se jí vrátil vážný výraz. „Harry, seš si jistý, že je to dobrý nápad? Kvůli Teddymu a tak? Nevíš, jak být rodičem a nejsi terapeut, takže…"

Harry ji přestal poslouchat. Doopravdy o tom nechtěl přemýšlet.

Ráno se vzbudil s dopisem na hrudi, který mu tam zanechala nějaká sova, o které neměl tušení, jak se dostala k němu do pokoje. Dopis byl z ministerstva a byl kvůli Teddymu.

Matka Tonksové zemřela a Teddy měl žít s Harrym. Harry souhlasil s tím, že pokud by Andromeda z nějakého důvodu zemřela, vezme si Teddyho k sobě, ale nikdy si nemyslel, že se to doopravdy stane. Přinejmenším ne brzy. Tonksová byla velmi mladá, a tím pádem i její rodiče. Kouzelníci a čarodějky žili průměrně dvě stě třicet let. Takže neměla zemřít. Ještě ne.

Ale takové věci se vždy dějí Harrymu Jamesi Potterovi. Vždy v tu samou chvíli. Nemůžou přijít jednotlivě nebo pomalu za sebou. Musí přijít ve skupinách a rychle. Tak trochu jako dívky, když o tom tak přemýšlí.

„Má toho i tak dost," bránil Harryho Ron. „Jdi, než tě chytí McGonagallová."

Kývl a oba je, k Ronově nechuti, objal. „Pamatujte, nevíte, proč jsem odešel," usmál se na ně slabě, než se otočil a vyběhl ze dveří. Nevěděl, proč z toho dělá takovou vědu… bude pryč jenom několik dní. Každý rok bez nich přežil dva měsíce v tahu. To v něm nevyvolávalo takové emocionální a…

Tohle je tvoje první velká akce bez nich, uvědomil si, zatímco sbíhal po schodech a přestože to bylo bezpředmětné, doufal, že si ho nikdo důležitý nevšimne a nezačne se ptát, proč není ve třídě. Od té doby, co jsi je potkal, jste spolu každý rok prožili alespoň jedno velké dobrodružství. Každý rok. No, v šestém ročníku ne tolik, ale tak trochu… Ale tohle vše bylo špatné. Nebyl konec roku, jako obvykle, když probíhala jejich dobrodružství. A tentokrát není ve smrtelném nebezpečí. Nebo alespoň doufal, že není.

23.09.2013 22:12:41
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one