aneb Trahit sua quemque voluptas.

Tak jsem asi po osmi letech zase začala poslouchat písničky od Habery a nenapadlo mě nic lepšího, než s tím začít při překládání Unwell. Nejenže jsem nic neudělala, protože jsem pořád koukala na přebal Boli sme raz milovany, ale ještě se mi podařilo samu sebe rozbrečet.
Neskutečně se těším na sobotu, kdy jdeme na koncert TEAMu, jen doufám, že tam nebudou hrát moc jeho písniček, protože bych asi zase bulela jako želva, a budou hrát ty jejich super pecky, prostě jako vždycky! A doufám, že pak mě zase to "haberovský" období přejde. Protože upřímně, mám z toho docela divný pocity a nálady a nějak se nedokážu přenýst zpět ke svýmu obvyklýmu výběru hudby, kde sice figuruje TEAM, ale rozhodně ne Habera. Už mě to dost rozptyluje.

Jinak kapitola opět zatím prošla pouze mou kontrolou a je na dvě "stránky".

Přemístili se před skladiště. Na to, že byl teprve říjen, bylo chladno. Ale počasí v Anglii bylo v říjnu často takové. George si uvědomil, že je za takovéto počasí vděčný - nebylo tak chladné, jako v tuto roční dobu bývá obvykle ve Skotsku, kde v posledních letech strávil většinu svých říjnů. Avšak mrholení ho přinutilo přát si, aby si vzal čepici s klapkami na uši. Ne, že by měl pravé ucho, které by mu mohlo mrznout…

„Tohle je Henderson, jo?" otočil se ke staršímu Weasleymu.

Arturovi Weasleymu bylo čtyřicet osm let. Byl vysoký, téměř tak vysoký, jako jeho vytáhlý syn. Měl rudé vlasy v barvě pálených cihel, ne tak ohnivě rudé jako George. Nebyl ani hubený, ani neměl nadváhu. Býval tak hubený, jako jeho synové, ale jak stárl, tak se zaoblil.

Rozhlížel se po svém okolí s pochmurným výrazem. „Řekl bych, že ano. Poslední dobou jsme dělali hodně průzkumů, ale nikdy jsem neviděl žádné obrázky. Otroci jsou pravděpodobně drženi v nějakém velkém skladišti…"

„Tam," ukázal George svou hůlkou, která na konci svítila. Byly dvě ráno a tma.

Artur kývl. „Teď tiše, Georgi. Nezapomeň omráčit každého, kdo tě uvidí. Bez milosti. Kdyby věděli, kdo jsme a jaké jsou naše záměry…" Jeho výraz se stal ještě pochmurnějším.

„Dobře," kývl George. „Půjdeme dovnitř, najdeme Snapea, zjistíme, kam jít a do rána zmizíme."

George byl známý svým smyslem pro humor. Ve skutečnosti jím byl proslavený a díky svému obchodu s žertovnými předměty, který založil se svým bratrem Fredem, se stával slavným po celé Velké Británii. Nicméně i na něj dolehly následky války, když skončila. Po Fredově smrti se z něj na několik krátkých týdnů stal sklíčený samotář, než si uvědomil, že Fred by z něj za jeho sklíčenost vymlátil duši. Šel dál, pokračoval v obchodu s žertovnými předměty a byl téměř stejný jako jeho staré já. Ale teď chápal, jak za posledních pár měsíců dospěl, že jsou chvíle a místa, kdy se může žertovat, ale závažná záchranná mise mezi ně nepatří. Nelze ovšem říct, že by se v duchu neradoval, že je na tajné záchranné misi - cítil se díky tomu jako jedna z těch postav v komiksech. Téměř slyšel špionskou hudbu, která ho následovala, zatímco se vrhal za rohy a kutálel se, aby se vyhnul kletbám…

„Georgi?"

„Ano, tati?"

„Soustřeď se."

„Samozřejmě."

Potichu se vydali ke skladišti. Nemohli na sebe použít zastírací kouzla - až najdou Snapea, potřebovali být vidět, ale jenom Snapem. To bude zahrnovat spoustu omračování a vymazávání paměti, ale to byly jednoduché kletby a kouzla, které oba muži mohli zvládnout. Bojovali v samém středu války, v poslední bitvě - jistě zvládnou pár strážců a majitelů otroků.

„Stupefy!" zasyčel Artur na temnou postavu vycházející ze skladiště.

Postava se zastavila a okamžitě se zřítila k zemi.

„Dobrá trefa, tati." George se široce usmál a spěchal k postavě a jemně do ní šťouchl botou. „Je mimo. Předpokládám, že se pár hodin neprobere."

„Ticho, Georgi." Artur protočil oči, ale jeho úsměv byl stejně široký jako synův.

Zabočili za roh do skladiště, vyhnuli se několika svazujícím a ochromujícím kletbám, když byli spatřeni a rychle omráčili tři strážce, kteří tam stáli.

„Dobře, Georgi. Jsi do jedné z těch místností, které hlídali, a podívej se, jestli dokážeš najít Severuse. Omrač všechny, které budeš muset a vymaž jim paměť, ale nikoho nezraň. Já budu v jedné za těch dalších místností." Skladiště bylo rozděleno na jednu velkou místnost a tři malé, které vypadaly, jako by byly zamknuté mudlovským způsobem - visacími zámky - ale Weasleyovi nebyli hloupí. Moc dobře věděli, že na sobě mají také kouzelnická zamykací kouzla a možná také alarmy - kouzelnické, samozřejmě.

George se vydal ke dveřím úplně napravo a Artur nalevo. Kterýkoli z nich dokončí hledání Snapea jako první půjde prohledat místnost uprostřed.

George mávl hůlkou a zamumlal jednoduché Alohomora. To se postará o mudlovská zamykací kouzla - postaralo se, doopravdy se otevřely. A také kulová klika vydala sérii kliknutí.

Zamumlal další kouzlo, vytvořené samotným Albusem Brumbálem, a jakýkoli systém proti vloupání nebo kouzlo byly deaktivovány. Další zrušilo téměř všechny kouzelnické zámky a kouzla a další zrušilo zbytek.

George z kapsy vytáhl rukavici a nasadil si ji na pravou ruku, hůlku si přendal do levé. Byl pravák. Ruka, kterou držel hůlku, byla také pravá (jak tomu bylo u všech ostatních Weaslyových, s výjimkou Percyho… ale co se vlastně dalo říct o Percym, že měl stejně jako ostatní? Vždycky byl tak trochu mimo.), ale naučil se bojovat s oběma. Byla to dovednost, kterou se naučili v Brumbálově armádě, která, jak musel George uznat, mu hrozně chyběla. Tak co, že všichni (nebo téměř všichni) už odešli ze školy? Proč by nemohli mít nějaký soubojnický klub? Ale předpokládal, že je příliš brzy, aby se na něco takového zeptal Harryho, kterého miloval jako mladšího bratra…

George zavrtěl hlavou a přinutil se vytrhnout se z těch myšlenek. Vždy měl problémy s pozorností, jeho mysl jednoduše přecházela od jednoho tématu k druhému, dokonce i v důležitých situacích na život a na smrt, jako například zachránění ďábelského mistra lektvarů z jistého zatracení.

Nemohl si pomoci, ale musel se pro sebe ušklíbnout. Snape je teď doopravdy jeho dlužníkem - nejen že ho připravil o ucho a učinil ho tak na celý život děravým, ale teď George zachraňuje jeho zadek. Ano, to tak trochu jako životní dluh.

Nakoukl skrze zamrzlé okýnko dveří. Kvůli struktuře skla toho moc neviděl, ale rozeznával schoulené tvary. Byli tam lidé, přesně tak, jak Kingsley řekl, že tam budou.

Otroci byli přivedeni k Hendersonovi den před aukcí, aby byli vyšetřeni a tak, a zůstávali tu přes noc, protože aukce začínala brzy ráno, v šest hodin. Zřejmě to ulehčovalo situaci původním majitelům, kteří se tak nemuseli obávat, aby se na aukci dostali včas. Mohli prostě přijít později, sbalit si svůj šek a odejít.

Ta myšlenka Georgovi obrátila žaludek. Vždycky chtěl pro jejich rodinu otroka, jednoduše proto, že mamka tvrdě dřela a zasloužila by si trochu odpočinku a relaxace, ale v jeho mysli to vždy byla nějaká předem připravená dohoda. V jeho představách nebyl otrok přinucený, ale byl součástí rodiny. A jeho povinností by bylo odtrpaslíkovávání zahrady, leštění podlahy, přesouvání těžkého nábytku a dalších domácí práce, které paní Weasleyová nerada dělala.

Za poslední měsíc se toho o otroctví hodně dozvěděl. Když zjistil, že se ze smrtijedů stanou otroci, nejprve se cítil trochu samolibě. To bylo přece to, co smrtijedi chtěli, ne? Sloužit někomu? Byli otroky Vy-víte-koho, a teď je čas, aby sloužili jeho obětím. Ale nepočítal s tím, že Snape se stane jedním z těchto otroků. Jasně, Snape byl pěkný parchant, ale otroctví? To bylo trochu extrémní. Ten muž to už se svým velkým nosem a mastnými vlasy měl dost hrozný. To byl jistě dostatečný trest!

Prober se. Čas na záchranu. George se zhluboka nadechl a sevřel kliku. Rukavici měl, aby nezanechal otisky prstů. V mudlovském světě bylo hledání zločince podle otisků prstů zřejmě běžné. V kouzelnickém světě to nebyla tak běžná praxe, ale Řád se rozhodl nenechat nic náhodě.

No, někteří z Řádu. Ne všichni členové Řádu věřili, že Snape byl obviněn neprávem. Aby dva roky, kdy byl pravým smrtijedem vedly k doživotnímu otroctví? To je trochu nefér. George plně chápal, že Snape, když by smrtijed, musel dělat některé věci, které byly… nepříjemné, jako například připravit někoho o ucho. Ale nikdy nikoho nebo nic nezabil - zřejmě existoval nějaký druh lektvaru, který mohl být uvařený pouze někým, kdo nikdy nezabil a Snapeovi Vy-víte-kdo, jen pro jistotu zakázal chladnokrevně zabíjet. Bez pochyby Snape použil nějaké chytré manipulace, aby toho dosáhl… ten muž viditelně nebyl vůbec zlý. George ho pořád nenáviděl za to, jak špatně se choval ke všem Nebelvírům ve škole, ale od té doby, co byl tak zatraceně nápomocný během války, všem za zády… no, zaslouží si pomoc.

Otevřel dveře a opatrně nakoukl dovnitř. Místnosti byla hodně malá a temná. Jediné světlo vycházelo ze špičky jeho hůlky. S hrůzou si uvědomil, že všichni v místnosti byli přikováni ke zdi. A tím, jak byli v této pozici, roztažení na zdi, jejich nohy byly připoutány k sobě. Doslova viseli z výšky boků… při představě, že by měl být v této pozici, se mu vytvořil knedlík v krku.

Začal hůlkou přejíždět po obličejích, hledaje známé rysy svého bývalého profesora. Bledý obličej, velký nos, černé jiskřící oči, mastné vlasy a to vše doplněné zlým úšklebkem.

Někteří lidé spali, ostatní na něj prostě koukali pohledem bez života. Živí, vědomí si faktu, že tu je dvacetiletý muž, který si je prohlíží, ale bez zájmu. Bylo to, jako by se dostávali z vlivu nějakého silného lektvaru.

„Weasley?" Za sebou uslyšel chraplavý šepot. Hůlka prolétla vzduchem, jak se otočil za hlasem. Přicházel od postavy připoutané ke zdi, která, jak si George ke svému zděšení uvědomil, byla jeho zlověstný profesor lektvarů.

Jenom to vypadalo, že už zlověstným profesorem lektvarů není. Muž visící za ruce, napůl ležící na podlaze jen málo připomínal hrůzostrašného muže, kterého si George pamatoval.

Severus Snape, byl podle George, vždy vysoký (dokonce i když George dosáhl jeho výšky), zachmuřený, manipulativní, ušklibující se, nenávistný, mračící se, sarkastický… jeho přítomnost dokázala umlčet místnost plnou lidí jen tím, že do ní vstoupil - jeden jeho zlostný pohled vás dokázal přinutit litovat, že jste kdy promluvili. Profesor lektvarů nikdy nebyl dobře vypadající muž, k tomu měl hodně daleko - byl jedním z nejošklivějších mužů, jaké kdy George viděl, samozřejmě až do doby, než viděl Vy-víte-koho a jeho hadí nos. Ale muž na podlaze způsoboval, že Snape, tak jak vypadal předtím, vedle něj vypadal jako princ Krasoň.

Jeho obličej, jestli kdy mohl být nazýván „bledým" byl zcela bílý, v barvě zcela nových prostěradel. Vlasy mu padaly do obličeje jako mastný zmatek, dokonce ještě nepořádněji než v době, kdy George chodil do školy. Celé ty roky byly mastné, ale nikdy takhle katastrofálně. Jeho tělo všeobecně vypadalo příliš hubeně - George toho muže nikdy neviděl nosit nic jiného než povlávající černé hábity, ale určitě nikdy nevypadal takhle vyhuble. Znamení zla viditelně vyvstávalo na mužově bezvládné paži, jak tam visel ze zdi. George se od něj pokoušel odvrátit oči a udržet je na profesorově obličeji.

„Jo," řekl tiše, přiblížil se k muži a klekl si, aby si byli v úrovni očí. „Pamatujete si mě, George Weasleye? Vašeho nejmíň oblíbeného studenta? No, s výjimkou Freda, pravda. Vždycky jste na naše papíry psal T a až později jsme zjistili, že jste nám ve skutečnosti dával V a N. Úskočný Zmijozele." Když se profesorovy oči zvedly, aby se setkaly s jeho, přestal mlet. Vypadaly, jako u ostatních v místnosti, mrtvě. Bez života. Bylo v nich minimum emocí.

K Georgeovu překvapení Snapeovi uniklo zasmání. Suché, téměř vztekle znějící zasmání. „Teď už máš i halucinace. Skvělé. Přidej to na svůj seznam problémů, hned nad mluvení si pro sebe."

George zíral na zamračený výraz v mužově obličeji. Nebyl to vzteklý zamračený výraz, který byl na George bezpočtukrát namířený, ale smutný. Výraz někoho zoufalého. Jen při pohledu na mužovy ztrhané rysy se George zachvěl.

„Dobře," řekl George a zvedl se. „Za chvilku jsem zpět, profesore. Musím dojít pro taťku."

Bez dalšího pohledu na muže spěšně opustil místnost a spěchal do prostřední místnosti, kde viděl taťku prohlížet si obličeje různých lidí, ve snaze najít Snapea, stejně jako to předtím dělal on.

„Tati, našel jsem ho," řekl.

Artur vzhlédl, hůlka mu osvětlovala obličej.

„Našel?" zeptal se a spěchal z místnosti. Začal obnovovat zámky a kouzla na dveřích, aby to vypadalo, že k žádnému vniknutí nedošlo.

„Jo, je naživu." To bylo samozřejmě očividné. George by ho v té místnosti nenašel, kdyby nebyl naživu. „Ale myslí si, že má halucinace nebo tak něco."

Artur se na něj poplašeně podíval. „Myslí? Proč to říkáš?"

„No, mluvil si pro sebe… prostě to řekl," pokoušel se to George vysvětlit, zatímco následoval otce do místnosti, kde drželi Snapea.

„Severusi," zašeptal Artur a vyrazil k postavě, kterou mu ukázal George a klekl si před něj. „Severusi, slyšíš mě?"

„Salazare, zachraň mě. Když musím mít halucinace, ať to jsou alespoň jiní lidé než Weasleyovi," zamumlal si Snape pod fousy, takže ho George stěží slyšel.

„Dej mu trochu vody, Georgi," řekl Artur. Když syn zaváhal, štěkl, „Hned!"

George hbitě šáhl do kapsy a vytáhl z ní kousek struny, kterou přeměnil ve skleničku a zručně do ní z konce své hůlky nalil vodu. Beze slova ji podal taťkovi, který zvedl sklenku ke Snapeovým úzkým suchým rtům.

„Vypij to, Severusi," pobídl Artur Snapea, který na něj vyčerpaně pohlédl přes závoj mastných vlasů a jak se sklenička naklonila, začal polykat.

Artur nechal prázdnou skleničku zmizet a bez zaváhání odstranil vlasy ze Snapeova obličeje. George by se otřásl, kdyby se těch mastných vlasů měl dotknout. Ale Artur ne. Přesto sebou Snape prudce trhl.

„To je v pořádku, Severusi. Jsme tady, je to v pořádku." Arturův hlas nebyl takový, jaký by George z otcových úst očekával. Byl to jeho „uklidňující hlas", ten, který mu byl velmi dobře známý. Slyšel jím taťku utěšovat mamku, když zemřela její sestra, utěšovat Billa, když mu bylo devět a jeho první přítelkyně ho opustila, utěšovat Charlieho, když si během prázdnin v pátém ročníku téměř utrhl svou vlastní ruku, utěšovat Percyho, když dostal „N" z přeměňování, utěšovat jeho, když Fred zemřel, utěšovat Freda, když měl noční můry, utěšovat Rona, když měl noční můry o něm a o Fredovi, utěšovat Ginny, když se cítila vinná, že otevřela tajemnou komnatu… ne, George tenhle hlas svého taťky znal velmi dobře, ale nikdy nečekal, že uslyší, jak jím bude mluvit na Snapea. Ani jednou za celý minulý měsíc, co pro něj a jeho taťku připravovali plán, aby se sem mohli vplížit, aby Snapeovi pomohli, George neočekával, že Snape bude potřebovat nebo chtít utěšování. Ale taťka si to podle všeho myslel.

Tohle není žádná misička jako ve škole, uvědomil si. Tohle není noční vloupání se do Medového ráje. Tohle je závažná situace na pomezí života a smrti.

Arturova pozornost byla plně soustředěna na Snapea, který se na něj díval se strachem v očích. „Pamatuješ si na mě, na Artura Weasleyho? Severusi, slyšíš mě?"

Bylo dlouhé ticho, během kterého se Snapeovy oči zúžily a v obličeji se mu brzy objevil zamračený pohled. „Tohle je tak kruté, jsem si jistý, že to budete považovat za kompliment. Použít mnoholičný lektvar, abyste se proměnil v někoho, o kom si myslíte, že mu můžu věřit, jen abyste viděl, jestli se zlomím nebo pokusím utéct. Nejsme idiot. Prostě nepůjdu a…"

„Severusi," přerušil Artur docela hrubě Snapeovo blábolení. „Jsi příliš hlasitý. Já jsem Artur Weasley." Odmlčel se. „Měli jsme setkání Řádu na Grimmauldově náměstí 12, které Sirius Black zdědil po své rodině. Profesor Brumbál byl původním strážcem tajemství. Umíněně jsi trval na tom, abychom Harrymu, Ronovi a Hermioně neřekli o Grimmauldově náměstí, protože sis myslel, že s tím, jak je Harry vůči Ty-víš-komu zranitelný, Ty-víš-kdo by mu mohl být nějakým způsobem schopný přečíst mysl. V tom druhém jsi měl docela pravdu. Nechtěl jsi, aby o něm věděli Ron s Hermionou, protože… co jsi to řekl… ah, ‚vskutku. Myslí si, že dokáží vzdorovat Cruciatům, tomu, že budou bez milosti mučeni. Jejich láska k Potterovi je dovede k tomu, že budou chyceni, což nevyhnutelně povede k vyzrazení'."

Artur se odmlčel a podíval se na muže před sebou. „Pak jsi dál informoval moji ženu o metodách mučení, které používají smrtijedi, jako jsou stahování z kůže nebo znásilnění a my jsme téměř prohráli při hlasování, jestli je přivést."

„Weasley," povzdechl si Snape a všechny znaky mračení mu zmizely z obličeje. Teď vypadal jednoduše… unaveně.

Arturovy rysy roztáhl úsměv. „Plánovali jsme, že tě zachráníme od prvního dne. Kingsley souhlasil s potrestáním smrtijedů tímhle způsobem, aby je dostal pod kontrolu bez použití mozkomorů, ale nikdy se mu ani nesnilo, že by mohli zahrnout i tebe, když jsi byl očištěn. V tu dobu, kdy jsme se o tom dozvěděli, již bylo příliš pozdě. Už se s tebou přemístili pryč." Artur natáhl ruku a položil ji na Snapeovo holé rameno. „Slibuju ti, kdybychom…" zarazil se.

Snape se znovu prudce otřásl, když se ho Artur dotkl.

„U Merlinovy brady, jsi jako led!" řekl Artur, vytáhl s vnitřní kapsy hábitu hůlku a namířil ji směrem ke Snapeovi.

Snape, k Georgeovu pokračujícímu šoku, pevně zavřel oči a začal se třást. Odvrátil se od Artura.

Vypadalo to, že Artur to okamžitě pochopil. „Jen jsem na tebe chtěl seslat ohřívací kouzlo, Severusi," řekl tiše a zastrčil hůlku zpátky do hábitu. „Podívej se, koukej, žádná hůlka."

„Poslouchejte, profesore," vložil se do toho George. „Pokoušíme se vám pomoci. Zítra, já, Bill, profesorka McGonagallová a Dedalus Kopál budeme na aukci. Postaráme se o to, abychom vás koupili, i kdyby to mělo stát všechny galeony u Gringottových."

Artur mu položil ruku na předloktí a tiše mu tak dal znamení, aby přestal. „Georgi, proč nejdeš hlídat ven."

George pocítil nutkání odmlouvat, ale neudělal to. Jeho taťka dokáže Snapeovi pomoci víc než on. Hlídat bude pravděpodobně dobrý nápad… překročil mnoho roztažených nohou, aby vyšel ven a držel hlídku… a modlil se k bohu, aby se věci jednoho dne mohly vrátit do stavu, v jakém byly před lety, předtím než jeden šílenec málem zničil svět.


20.05.2012 18:55:33
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one