aneb Trahit sua quemque voluptas.

Kapitola opět na dvě "stránky".

Poté, co nechal Severuse dobrou čtvrthodinu pokoušet se rozmotat své vlasy, nechal pán uzlíky zmizet a podíval se na něj. „Obstojné, řekl bych." Přitáhl si Severuse za zápěstí k sobě - Severuse to stálo značnou námahu, aby sebou necukl. Nemohl vystát, když se ho lidé dotýkali - kdykoli se ho dotknuli, bolelo to. A strach, který měl z přiblížení se pánovi… kdykoli se teď k němu dostal blízko, měl pán na mysli buď nějakou sexuální aktivitu, nebo potrestání.

„Řekni ‚sbohem' svému bezpečnému nebi." Pán se zasmál a Severusovy nosní dírky se samovolně stáhly. „Čas zjistit, v jakém ráji sis minulý měsíc žil."

Pánův stisk kolem jeho zápěstí zesílil a Severus ucítil známý pocit asistovaného přemisťování. A pak zmizeli, odešli z místa, kde byl Severus měsíc držen jako vězeň.


Severus nikdy neměl veřejná místa v oblibě. Vždy dával přednost tiché společnosti bublajících kotlíků nebo blízkého přítele před hlučnými cizinci. Nikdy se neděsil výletů na Příčnou ulici, do Prasinek, a podobně - bylo to jen něco, co nechtěl dělat každý den.

Avšak jeho pocity vztahující se k chození na veřejnosti byly nevýslovně znásobeny poté, co se ocitl na přijímací straně zotročující kletby. S tetováním, které mu ministerstvo kouzel umístilo na čelo, na něj lidé často zírali. Lidé v Prasinkách, kde byl s pánem několikrát, věděli všechno o trestu, který smrtijedi obdrželi. Lidé, kteří o někoho přišli ve válce, na něj často vrhali nevraživé pohledy a plivali na něj - nemohl s tím nic dělat, mohl jen sklonit hlavu a ignorovat jejich urážky, jinak by ho pán potrestal.

A co hůř, někteří se na něj dívali s lítostí. Jedna věc byla, že ho uráželi - s tím se Severus dokázal vyrovnat ignorací, ale to, že ho litovali? Lítost byla něco, co nenáviděl - věděl, že vypadá žalostně, že je jeho situace politováníhodná, ale to neznamenalo, že měl být litován.

Přistihl se, že výlety do Prasinek nenávidí stejně, jako zůstávání v pánově domě. V pánově domě byl obklopen stěnami, které viděly hodně mučení, nejen jeho, ale i ostatních otroků. Strávil každý moment obavou z pánových záměrů - přinutí ho pán udělat nějaký hrozný úkol? Přikáže mu pán poskytnout mu sexuální služby? Nebo mu bude pán vyhrožovat potrestáním? Ale v Prasinkách byl na milost civilistům, kteří často neměli slitování, nebo ho měli příliš mnoho.

Přemístili se před velké staré skladiště. Napravo i nalevo je míjeli lidé. Bylo docela jednoduché určit, kdo je otrok a kdo není - otroci kráčeli se skloněnými hlavami za svými pány. Měli protáhlé obličeje, jak se pokoušeli tvářit se bezvýrazně. Ti druzí lidé na druhou stranu kráčeli vzpřímeně a cílevědomě. Jako by věděli, kam jdou, co budou dělat… někteří vypadali šťastně, někteří frustrovaně…

Severus sklonil hlavu a následoval pána, který se vydal k malé budově kousek od starého skladiště.

Tohle je aukce u Hendersona, tiše si prohlížel své okolí, oči mu těkaly z místa na místo, přestože hlava zůstávala nehybná. Mnoho let byl špionem - příliš mnoho let, aby zcela přišel o své instinkty. Přestože se nechystal utéct, chtěl pochopit lidi kolem sebe. Co si myslí, co dělají… a mohl se to dozvědět pouhým pozorováním řečí jejich těl, trochou rýpání do jejich myslí. Pro nitrozpyt byl nezbytný oční kontakt a pán mu dříve zakázal mít oční kontakt s kýmkoli nad sebou, pokud mu nebude řečeno jinak, ale vždycky může pozorovat, jak se pohybují, nebo jak často mrkají. Takové nepatrné detaily poskytovaly mnoho informací.

Zašklebil se, když stoupl na ostrý kámen, který mu propíchl nohu. Jeho chodidla byla stále jemná, i když tuto vlastnost začala pomalu ztrácet. Paty mu ztvrdly, takže chození naboso snášel mnohem lépe než dříve. Ale to moc neznamenalo, protože Severus nikdy v předchozím životě před zotročující kletbou nestrávil den bosý.

Možná mi můj nový pán dovolí nosit boty, uvažoval, když tři kroky za pánem vstoupil do chladné budovy. Opřel se do něj závan studeného vzduchu, takže musel okamžitě potlačit nutkání zachvět se, přestože mu v odpovědi na náhlou zimu naskákala husí kůže. Celé roky strávil oblečený ve více vrstvách - ať už hábitů, nebo mudlovského či učitelského oblečení. Být takhle neoblečený, jen s hadrem okolo pasu chránícím jeho důstojnost, bylo krátce řečeno ponižující, ani nemluvě o tom, že tak byl před všemi kouzelníky, čarodějkami a otroky, kteří kolem nich procházeli ven. Merline, většina otroků toho na sobě měla víc, než on!

Uvnitř malé budovy byla jednoduchá kancelář, kde za stolem seděla mladá čarodějka. Na duchem nepřítomných očích měla obrovské brýle. Rezavé vlasy měla stažené do korektního drdolu. Měla na sobě příliš mnoho make-upu a jednoduchý černý úřední hábit. „Ach, pane Meringu, ráda Vás opět vidím." Natáhla se přes stůl a potřásla si s pánem rukou.

„Další rok." Pán s úsměvem na tváři zavrtěl hlavou. „Můj třicátý třetí. Sto sedm otroků, všichni prodáni tady u Hendersona." Kývl směrem k Severusovi. „Tenhle bude sto osmý."

Sto sedm? Pán prodal jenom tady u Hendersona sto sedm otroků? Z té představy se Severusovi udělalo špatně. To znamenalo, že pán vlastnil přinejmenším dalších sto sedm otroků. Všechny je prodal u Hendersona, a to ani nemluvě o dalších aukcích. A co otroci, které měl jen několik dní, několik týdnů, aby je cvičil a vrátil jejich majitelům?

Ženiny modré oči sjely ke znamení zla na Severusově bledé pokožce a rozšířily se. „Vy máte smrtijeda, pane Meringu!" prohlásila šokovaně a otřásla se při pohledu na ošklivý znak s hadem a lebkou.

Ne smrtijeda. Špeha. I když, byl jsem smrtijed… Takže předpokládám, že jsem smrtijed. Severus dospěl k pochopení, že není trestán za roky, kdy u Temného pána špehoval, ale za čas, kdy to nedělal. Za těch pár měsíců, co to nedělal, kdy byl doopravdy loajální.

Doživotní otroctví vypadalo jako krutý trest. Severus se pořád snažil rozšifrovat, jestli si myslí, že si ho zaslouží, nebo ne. V minulosti udělal hodně špatného, jak mu pán pořád připomínal. Byl jiný než všichni ostatní a na svobodě nebyl bezpečný, protože by někoho mohl zranit několika pronesenými slovy, dokonce i bez hůlky. Ale stálo to za celoživotní otroctví? Nebyl si tím tak jistý.

„Ano, mám," prohlásil Mering a chytil Severuse pevně za ruku a přitáhl ho blíž ke stolu, aby se na něj žena mohla lépe podívat. Severus udržoval oči na podlaze a přál si, aby se mu podařilo zastavit barvu deroucí se mu do tváře. Tohle je mladá žena, ne starší dvaceti let! A dívá se na něj, skoro nahého, jako by byl jenom…

„Profesore Snape!" vyjekla.

Při těch slovech Severusovy oči vystřelily vzhůru, aby si ji lépe prohlédly. Měsíc mu nikdo neřekl „profesore", a když ho tak nyní někdo oslovil, vzhlédnutí bylo přirozeným reflexem.

Ta žena… zřejmě to byla jedna z jeho studentek. Nikdy si nebyl schopný zapamatovat jména a obličeje všech svých studentů - s veškerou koncentrací, kterou používal, aby si na ně vzpomněl, když lízal pánovy boty, lezl za pánem po kolenou, umýval nádobí a klaněl se, nikdy si nedokázal vzpomenout na všechna jejich jména.

„Pamatujete si mě?" Padla zpět do otočného kancelářského křesla, ruku na srdci, oči doširoka otevřené, viditelně překvapená tím, že ho vidí.

Severus pohlédl na pána, který kývl.

Musela být ve škole v roce 1991… ten rok jsi strávil spoustu času čtením seznamu… Zmijozel, Nebelvír, Havraspár nebo Mrzimor? Ve Zmijozelu nebyla, to bych si pamatoval. Také nebyla… ach, ale v Havraspáru! Byla Johnova starší sestra, zařazená do Havraspáru tři roky předtím, než přišel do Bradavic.

„Larsonová," řekl a pohnul hlavou tak, aby se mohl ušklíbnout, aniž by ho pán udeřil. Zatímco mluvil, držel hlavu trochu skloněnou. „Havraspár, ročník 1995. Dostala jste „T" v NKÚ lektvarů. Pamatuji si… měla jste tendenci používat v esejích nedokončené věty, stejně tak před odevzdáním rozlévat svou kosmetiku na své domácí úkoly." Vždy ji za to nenáviděl - to nikdy neslyšela o jednoduchém kouzlu, které by ty skvrny z jejího pergamenu dostalo?

Zamračila se na něj a obrátila se na pána. „Nemohl jste ho vycvičit, aby takhle nemluvil, že, pane Meringu?" zeptala se suše, vytáhla formulář a začala vyplňovat jednotlivé kolonky.

Pán se jenom zasmál. „Minulý rok, když jste sem poprvé přišla pracovat, jsem vám řekl - nemůžete je umlátit k smrti. Těla se neprodávají. Dobře se prodá a pravděpodobně svou hubatost stejně během několika měsíců ztratí."

Severus pozorně sledoval, jak vyplňuje kolonky na pergamenu. Vypadalo to, že ví, co dělá, když vypisovala pánovo jméno, jeho vlastní jméno, pánovu adresu (která, jak objevil, když četl vzhůru nohama, byla Surrey) a další.

„Jak je starý? Kdy se narodil?" Obrátila se k pánovi.

„Zeptejte se ho," kývl pán směrem k Severusovi.

„Snape?" zeptala se, obočí netrpělivě zvednuté, nenávist v každém rysu jejího obličeje.

„Třicet osm," řekl tiše. Když v roce 1981 dostal pozici profesora, stal se v necelých jednadvaceti nejmladším bradavickým mistrem lektvarů v historii. „9. ledna 1960."

„Původ?"

„Smíšený," prohlásil.

Při psaní odpovědi se zamračila. „Trochu ironické, že smrtijed je smíšeného původu."

Severus zavrčel. Byl na svůj původ hrdý. Ačkoli svého otce nenáviděl, vůbec se nestyděl za to, že je smíšeného původu. „Měla byste vědět, že sám Temný pán byl…"

Zmlkl, když pán přidržel svou hůlku u Severusovy hlavy, což vyvolalo ostrou bolest v jeho potetované lebce. Dokonce i kdyby to pán neudělal, kdyby ho Severus přímo neuposlechl, jeho tetování by začalo svědit a nakonec pálit. Ale hůlka u tetování vždy okamžitě vyvolala bolest v plné síle.

Když mu položila další otázku, pán odtáhl hůlku od Severusova čela a on tak mohl odpovědět na několik dalších otázek. Ať byly na formuláři nebo ne, byly to značně osobní otázky, na které Severus nechtěl odpovídat - od přírody byl uzavřená osoba - a tak se mu nesmírně ulevilo, když se pán otočil a sedl si do jednoho z křesel, která byla ve stylu čekárny rozestavěna kolem stolu. Severus si klekl po pánově pravé straně a každou chvílí mu byla větší zima. Přál si, aby si mohl mnout ruce, aby se zahřál, ale nemohl. Kdyby to udělal, byl by to znak slabosti, který stále nebyl připravený ukázat, a který by se také, což bylo pravděpodobně mnohem důležitější, pánovi nelíbil.

Neukazovat znaky slabosti teď vypadalo bezdůvodně. Byl, ať se mu to líbilo nebo ne, každému k dispozici. To že se choval hrdě nebo důstojně mu jenom získávalo více trestů. Ale pořád se nemohl přimět udělat některé věci. Oslovovat pána ‚pane' mohl udělat. Poslouchat ho na slovo… no, neměl možnost volby, ale v některých věcech stále možnost měl. Může se rozhodnout, jestli se pokusí zahřát nebo ne.

„Takže ona byla tvoje studentka, jo?" zeptal se pán, jeho kruté oči na něj zíraly a jeho ústa se zkroutila do pobaveného úsměvu.

Severus kývl. „Ano, pane." Ano pane, posmívej se mi přímo před ní. Samozřejmě, že mě chceš připravit o všechnu hrdost, kterou bych před bývalým studentem mohl mít.

Pán se zasmál. „Zvláštní vývoj událostí, nemyslíš? Přemýšlej - kdyby téměř kterýkoli student, kterého jsi učil, za tebou teď přišel a řekl ti, ať se válíš jako pes, musel bys to udělat."

Při té představě udělal Severusův žaludek kotrmelec. „Ano, pane," řekl tiše. A než ztratil odvahu, promluvil znovu. „Avšak poslušnost každému kouzelníkovi a každé kouzelnici je váš příkaz. Třeba si můj nový pán bude myslet něco jiného." To byla jediná naděje, ke které se Severus upínal - když ten muž před vyřčením zotročující kletby četl pravidla a zákony, řekl: „Musíš udělat cokoli, co ti kterýkoli kouzelník řekne, pokud ti tvůj současný majitel specificky neřekne něco jiného." Znamená to, že i když jeho současný majitel trvá na tom, aby poslechl kohokoli s vyšším postavením, pokud to nebude v rozporu s jeho jinými příkazy, může být jeho nový majitel více neústupný a mít omezení, koho má poslouchat? Severus v to doufal. To, že by mu mohli rozkazovat jeho dřívější studenti, nebyla příjemná myšlenka. Většina z nich ho nenáviděla - takže by té možnosti jistě využila.

Pán Severuse upřeně pozoroval. „Ano, to je pravda," řekl pomalu. „Ale doopravdy si myslíš, že ho nebo ji bude zajímat, koho posloucháš? Dokud jim budeš dobře sloužit a nebudeš ze sebe dělat podívanou, pochybuji, že je bude zajímat, jestli při tom poslechneš i rozkazy někoho jiného."

Děkuji, pane. Připravte mě o moji poslední naději, proč ne? „Ano, pane." Severus si povzdechl a trochu se zaklonil. Byla to nepohodlná pozice, takhle klečet. Severus to již dělal hodiny předtím a jako důkaz měl bolavá kolena a nohy. Přál si, aby mu pán dovolil sedět v jiné pozici, ale nezeptá se, protože věděl, že pán by neustoupil. Klečel, aby ukázal svou pozici a svůj respekt ke svému pánovi.

Respekt. Má k pánovi respekt? Myslel si to. Má respekt k někomu, kdo na něj každou chvíli může použít Cruciatus a smát se, zatímco on se bude svíjet bolestí, stejně tak, jako má respekt k drakovi, který ho může okamžitě jednoduše zabít. Kolem draka se pohybuješ opatrně, obezřetně, tak, abys neudělal nic, čím bys ho vyprovokoval. Byl to ten samý druh respektu, který měl pro pána. Ale lhal by, kdyby řekl, že se toho muže nebojí.

Ale nebál se z důvodů, které by si jeden mohl myslet. Nebál se pána kvůli počtu bití, která si vysloužil, kvůli různým druhům krutých a neobvyklých trestů, kvůli rozkazům, které je obvykle obklopovaly. Ne, bál se pánova přístupu, pánovy povahy. Toho, jak se pán pochechtával, když Severus sténal, nebo jak se hystericky smál, když ječel. Toho, jak pán dokázal kopnout slabého a krvácejícího Severuse do žaludku a nic si o tom nemyslet, toho, jak pán dokázal Severusovi přikázat, aby s ním šel do postele, aniž by jednou přemýšlel, jak se kvůli tomu Severus může cítit. To bylo to, co Severuse děsilo. Pán ho nevidí jako lidskou bytost, ale jako otroka. Podobně jako mnoho lidí vidělo domácí skřítky… ale to bylo jiné. Domácí skřítkové nejsou lidé. Jsou specifická rasa. Vypadají jinak než lidé, chovají se jinak než lidé, mají jiné magické schopnosti než většina kouzelníků… nezaslouží si, aby se s nimi zacházelo tak špatně, jako tomu často je.

Severus chápal, že se jeho zákonný status změnil. Během chvíle se z „kouzelníka" stal „otrok". Byl klasifikován jako otrok, stejně jako Lupin byl klasifikován jako vlkodlak nebo domácí skřítek jako domácí skřítek. Říkalo to, že je teď jiného rodu než kouzelníci… ale on byl pořád člověkem. Stále měl lidskou krev, magickou krev proudící jeho žilami. Jeho původ se nezměnil, stejně tak se nezměnily jeho zážitky a okolnosti… bylo to těžko srozumitelné.

Místností se rozeznělo nepříjemné zabzučení. Larsonovic holka vzhlédla od svého stolu a kývla na pána. „Můžete jít, pane Meringu."

Severus vyskočil na nohy a sklonil hlavu. Zacouval, aby pánovi poskytl dostatek prostoru. Byla to nekonečná hra, kdy se pokoušel vstát dřív než pán. Byl to striktní rozkaz, ale ne tak snadno proveditelný.

Pán si od Larsonové vzal kopii vyplněného formuláře a na jeho pokyn ho Severus následoval jasně osvětlenou chodbou.

Jeho špinavá chodidla na tvrdé dlaždičkové podlaze podkluzovala. Severus sledoval každý svůj krok.

Prošli kolem nich dva muži - jeden byl evidentně otrokem toho druhého. Byl oblečený v zašedlém záplatovaném hábitu, a přestože byl čistý, jeho tělo bylo dobité. Když se míjeli, střelil po Severusovi zvědavým pohledem - Severus předstíral, že ho neviděl. Nenáviděl ty pohledy - chápal, že znamení zla je něco, co většina lidí, ať už svobodných nebo ne, považuje za děsivě fascinující. Přál si, aby měl něco, čím by ho mohl zakrýt - cokoli. Lebka a had mu každý den připomínali, kým je a jak se jím stal. Kdyby nebylo té jedné chyby, byl by svobodný muž.

Pán vstoupil do malé místnosti, kde čekala nějaká žena.

23.04.2012 09:21:12
yellow
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one