aneb Trahit sua quemque voluptas.

Za betaread děkuji Pret, která se do něj pustila i přes nepřízeň techniky a udělala ho, i když určitě měla spoustu jiné práce. Děkuji!

Kouzelnické cestování nebylo příliš praktickou záležitostí. Košťata byla rychlá, ale mohla by být rychlejší. Přenášedla byla skvělá, ale ne každý dokázal přenášedlo vytvořit. Cestování pomocí letaxu mohlo fungovat jenom tehdy, pokud jste měli svolení odletaxovat se do něčího domu. Tak zbývalo přemisťování, které i když okamžité, mohlo být likvidační. Také jste na tom místě, kam jste se přemisťovali, museli již předtím být, nebo jste ho museli velmi dobře znát.

Harry s Ginny se setkali před bradavickými hranicemi a společně se přemístili k Malfoyům (protože Ginny nikdy na Malfoyovic panství nebyla). Nepřemístili se přímo před něj, ale kousek dál, aby měli čas prodiskutovat své plány.

„Takže půjdeš přímo k němu a co mu řekneš?" zeptala se Ginny, zatímco kráčeli po prašné cestě. Měla na sobě pěkné šaty v barvě šalvěje a rozumné podpatky.

„Uhm…" O tom Harry doopravdy nepřemýšlel. Jeho společenský hábit ze čtvrtého ročníku, jak zjistil, mu už nesedí. Musel si tedy půjčit jeden od páťáka, což bylo docela trapné, ale většina šesťáků a sedmáků byla větší než on.

Ginny protočila oči. „Přísahám, že jsi ten nejneorganizovanější člověk, kterého znám… s výjimkou Rona."

No a co čeká? Harry s Ronem byli prakticky bratři. Ale na druhou stranu, Ron a Percy byli bratři a neměli nic společného. „Prostě potřebuji zjistit, proč mi Snapea neprodá," podotkl Harry. „Pak můžu řešit, co udělat."

„Není slušné bavit se na večírku o obchodech," prohlásila Ginny. „Čeká se od tebe, že budeš udržovat lehká bezvýznamná témata, která nikoho nezajímají. Jako například móda, motýli a tvary mraků."  Její slova byla okořeněná záští.

Harry se zasmál. „Zvyky čistokrevných ti pěkně leží v žaludku, co?"

Její oči byly temné. „Je to směšné. Moje rodina nikdy nebyla na něco takového zvána, až do loňského května - teď dostáváme pozvánky na všechny tyhle přepychové večírky. Samozřejmě tam nechodíme…" její hlas se vytratil, jak se blížili k obrovskému domu. „Nechápu, jak se sem můžeš vrátit."

Harry to také nechápal. Vlastně o tom moc nepřemýšlel. Nikdy o takových věcech moc nepřemýšlel. Udržovalo ho to příčetného… i když to znělo zvláštně.

„Myslel jsem, že povedu jen takový bezvýznamný rozhovor," nadhodil váhavě, odpovídaje na její dřívější otázku. „Víš… ví, že jsem ho kvůli Snapeovi otravoval a tak. Pravděpodobně to nadnese."

„A když ne?"

„To budeme řešit, až to přijde." To Harry dělal často. A vždycky se někam dostal - tak proč ne teď?

Několik minut šli mlčky. „Harry, můžu se tě zeptat na něco důležitého?" Ginny houpala rukama.

V duchu se přikrčil. Teď to přijde… „Jo, na cokoli."

„Seš si jistý, že Snapea chceš koupit?" Její oči byly naplněné obavami.

Ona se neptá na nás? Na sebe a mě? Na náš vztah? Nebo spíš nevztah?

Zarazil se uprostřed cesty a zíral na ni.

Ginny se také zastavila. „Co?" rozhlédla se zvědavě kolem. „Vidíš něco?"

Harry zavrtěl hlavou a pokračoval v chůzi. „Ne. Myslím, ne. Ne. Jen jsem… jen jsem si myslel, že se mě zeptáš na něco jiného." Zhluboka se nadechl. „Jo, jsem si docela jistý. A jsem si docela jistý, že ho chci koupit. Víš, potřebuje pomoc." Ty, Pottere, jsi mistr v chrlení vět bez nádechů.

„Chápu," řekla Ginny, když se přiblížila velké bráně před Malfoy Manor. „Dokud víš, co děláš… Někdy cítím takovou vibraci, jako že nevíš."

„Já vydávám vibrace?"

Odpálkovala ho: „Víš, co myslím."

„Zdravím, pane, slečno," pozdravili je strážci u brány. Harry nemohl vinit Malfoyovi, že chtějí strážce po tom, jak nakonec zradili všechny Smrtijedy. „Máte s sebou své pozvánky?"

Pozvánky? Proč by potřebovali pozvánky? Kdyby byli pozváni na večírek, což nebyli, ale předstírali, že byli… otevřel ústa, aby vyjádřil své zmatení, ale Ginny ho předběhla.

„Ach, omlouváme se, může za to Harryho sova. Snědla tu pozvánku," řekla spěšně. „Jsme pozvaní, doopravdy. Harry Potter a Ginevra Weasleyová - můžete si nás najít v seznamu hostů, jestli chcete."

Hedvika zemřela více než před rokem a Harrymu strašně chyběla. Myslel si, že by to mohlo být trochu divný říct, že mu chyběla tolik jako rodiče a Sirius, ale byla to pravda. Někdo evidentně zapomněl Ginny, s tím vším jejím nácvikem zvyků čistokrevných, říct, že je špatné mluvit zle o mrtvých. A ještě horší bylo vinit je za něco, co nemohli udělat. Jak mohla mrtvá sova sníst pozvánku, která nikdy neexistovala?

„H-Harry Potter?" začal koktat strážce. Všechny oči byly na Harryho čelu.

Harry si povzdechl a odhrnul si ofinu na stranu, aby všichni tu jeho prokletou jizvu mohli vidět. Ale doopravdy nebylo na co koukat. Byla to jenom trochu vystouplá, bílá vyvýšenina na jeho hlavě. Vypadala, jako by byla způsobená skleněným střepem. Harry si deset let myslel, že byla způsobena kouskem čelního skla nebo něčím… bývala to jeho oblíbená část jeho vzhledu, ale to se změnilo, když si uvědomil, s kolika problémy se kvůli ní v životě potýká. Lidé pořád mluvili o jeho očích, a jak jeho vlasy vypadají jako vlasy jeho taťky (Nebyl si tak jistý, že chce být jako jeho taťka. Možná?). Nyní už doopravdy neměl oblíbenou část svého vzhledu.

„Jo, Harry Potter. Zachránce světa." Kdyby Harry nevěděl líp, řekl by, že Ginnyn hlas zněl docela výhružně.

Strážci mávli hůlkami a otevřeli jim bránu. „Samozřejmě, pane Pottere, slečno Weasleyová." Ukláněli se. „Dobře se bavte."

„Budeme," přistihl se Harry odpovídat. „Ať se to znovu nestane."

Jakmile byli z doslechu, Ginny se rozhihňala. „Ať se to znovu nestane," parodovala ho velmi hlubokým hlasem.

„Můj hlas není tak hlubokej!"

„No hovno."

„Tak proč ho děláš tak hlubokej?"

„Nevím - proč jsi to řekl tak hluboce?" Jiskřilo jí v očích, když se chytili za ruce a kráčeli postranní cestičkou k předním dveřím Malfoyovic sídla.

Harry zrudl. „Nechtěl jsem… asi jsem se pokoušel udělat dojem nebo tak něco." Všichni se na něj dívali jako na chlapce-který-přežil. Kdyby ho teď mohli vnímat jako dospělého, byl by za to rád, děkuji pěkně. Kdyby byl jeho hlas jenom trochu hlubší, té iluzi by to pomohlo.

Uvnitř sídla jim lokaji začali svlékat kabáty a věšet je bůhvíkam. Nebo Harry se domníval, že to byli lokajové. Možná to byli otroci. Kdo ví?

„Wow," vydechla Ginny.

Harry následoval její pohled. Sledovala všechny ty lidi vířící po tanečním parketu. Ženy na sobě měly různé druhy šatů - některé měly obrovské nabírané rukávy, a některé by mohly mít rukávů více. Byly tam tmavé šaty, světlé šaty, jasné, ne-tak-jasné… Všichni muži byli oblečeni ve formálních hábitech. Bylo to trochu nespravedlivé, doopravdy, že ženy mají takový široký výběr, ale Harry byl šťastný, že je to takto nespravedlivé. Nechtěl by si vybírat ze stovek šatů - jedny jsou akorát, děkuji.

„Můžeme si brzy zatancovat," slíbil jí. „Jakmile najdu Westona."

Ginny povytáhla obočí. „Pane Pottere, jestli si myslíte, že toužím, abyste mi pošlapal nohy, jste vedle."

Harrymu se propadl žaludek… někam dolů. Nebyl zrovna fanoušek tancování, ale nemyslel si, že Ginny by byla taková podlá. Nepokoušel se s ní flirtovat nebo ji svádět nebo něco takového. „No, jsme tu jako přátelé, vím, ale… ale předpokládal jsem…"

Ginny se rozesmála, její smích vesele zvonil. „Jen jsem tě škádlila, Harry. Prvně práce, potom zábava, chápu."

Ginny byla skvělá, ale občas se trochu nechávala unést. Nebo se z Harryho stala netýkavka. Nebo něco. „Dobře, musíme najít Westona. Víš, jak vypadá, že?"

Pokrčila rameny. „Vysoký, hubený, nakroucený knírek, takový ten typ, co obtěžuje děti?"

Nebo typ, co obtěžuje Snapea. Harry přikývl. „Jo. Vzala sis tu minci z brumbálovy armády?" Když kývla, pokračoval: „Použij ji, jestli ho najdeš a pořád ho sleduj. Neopouštěj ho. Máš to?"

Protočila oči. „Ano, pane," řekla jakoby vojensky.

Harry byl součástí armády příliš dlouho na to, aby mu to přišlo zábavné. Ve skutečnosti byl vychován jako voják. „To není vtipný. Jestli uvidíš jeho ženu, prostě…"

„Ach, pan Potter, slečna Weasleyová," zavrněl hlas za nimi a způsobil, že Harry a Ginny nadskočili.

Byl to Lucius Malfoy a na ruce mu visela jeho žena. Luciusovy stříbřitě plavé vlasy se světle leskly a ani vlásek nepřečníval. Jeho slavnostní hábit stál pravděpodobně víc, než Weasleyovi vydělali od svého sňatku v roce 1968. Narcisa nevěnovala Ginny ani Harrymu pozornost, ale dělala oči na hezkého mladého fotografa na druhé straně místnosti.

„Pane Malfoyi," kývl Harry krátce. Cítil, jak se Ginnyna paže kolem té jeho omotala trochu pevněji. Ginny Luciuse nenáviděla víc než kdo jiný a měla pro to dobrý důvod. Harry si přál, aby ji mohl uchránit od toho, aby se na Luciuse Malfoye musela znovu podívat, nebo o něm přemýšlet, ale zřejmě si to nepřál dost, protože jinak by ji nedotáhl na Malfoyovic panství.

„Nevěděl jsem, že jste přátelé slavícího mladého páru," pronesl Lucius.

Rychle, Harry, mysli… „Myslím, že byste našel hodně věcí, co o mně nevíte, pane," řekl Harry hlubokým hlasem.

„Je to doopravdy nádherný večírek," zasáhla Ginny, když se Luciusovy stříbrné oči nebezpečně přivřely. „Nemohu se dočkat, až se vrátím domů a všechno si to zapíšu do svého deníku."

Harry nevěděl, jestli se má snažit potlačit smích nebo začít Luciuse litovat. Ginny vůči němu cítila zášť a čekala na svou pomstu, a nedá si pokoj, dokud ji nedostane. ‚Pomsta' jako v ‚Azkabanu' nebo hůř.

„Rozumím," řekl Lucius. „No, já a Narcisa musíme jít pozdravit ostatní hosty. Dobře se bavte." Kývl, a pak se s Narcisou obrátili k odchodu.

Harry se k nim zády neotočil. A Ginny také ne. Byli příliš moudří, než aby to udělali.

„Doopravdy toho chlapa nenávidím," procedila Ginny skrze zaťaté zuby.

Harry nemohl než souhlasit. Ale neměl šanci to říct, protože Lucius se opět obrátil a promluvil. „Ach, a pane Pottere? K těm vašim S.P.O.Ž.Ú.N. snahám - uvědomuji si, že jste si z osvobozování zotročených udělal tak trochu koníček, ale musím vás požádat, abyste neplýtval svým časem na osvobozování Smrtijedů. Jednoduše toho nejsou hodni. Dožijí svůj osud jako otroci, což museli chtít, když rozšířili řady někoho takového, jako byl Vy-víte-kdo."

Harry zíral, jak Lucius odchází. Zkurvenej. Pokrytec. Harry příliš neklel, ale tahle situace si o to vysloveně říkala. Absolutně o to žadonila.

„Vůbec si ho nevšímej. Brzy bude v Azkabanu." Ginny zvedla nos do vzduchu. „Pojďme najít Westona a pryč. A neodkládej svoji skleničku punče."

Harry kývl. Lucius Malfoy, pod ‚Imperiem' nebo ne, by se neštítil dát do jejich punče nějaký lektvar. Dnes v noci nebudou riskovat - na Malfoyovic panství již bylo ztraceno více než dost životů.


Richard ležérně upil šampaňského, přikyvuje Kasandře, jako by ho doopravdy zajímalo, o čem mluví. Ve skutečnosti to nikoho nezajímalo. Všichni věděli, že je blázen. Čarodějce bylo padesát a měla vlasy nabarvené na šedé a modré pruhy. Živila se psaním milostných homosexuálních románů, na což bylo v kouzelnickém světě pohlíženo z patra. Ale byla bohatá a slavná, takže často navštěvovali ty samé večírky. Richard by to nikdy nikomu nepřiznal, ale ve skutečnosti několik jejích románů četl. Byly velmi dobré, až na to, že v nich bylo příliš rozsáhlá zápletka a ne dost porna.

Tina ho už naštěstí vzala opět na milost. Již dříve se naštvala a vykopla ho, ale nikdy ne na tak dlouho. Nikdy nic předtím nevyvedlo jejich manželství z rovnováhy jako toto. Richard se měl stále chuť nakopnout, kdykoli o tom přemýšlel - jak se mohl stát tak neopatrným? Prostě předpokládat, že Tina zůstane venku až do rozednění? Neopatrný. Bláznivý. Nejenže teď bude muset být se svými zájmy mnohem opatrnější, ale také přišel o cenného otroka. Velmi cenného. Se kterým strávil tolik času, aby byl zcela submisivní. A co z toho má? Bude si muset koupit dalšího otroka a držet ho někde jinde, aby se o tom Tina nedozvěděla. V kanceláři byl ten starý přístěnek, kde by ho mohl mít - byl malý, ale Richard ho v něm přece nebude šukat. Může kvůli tomu vztyčit v kanceláři ochrany kvůli soukromí, možná dokonce přeměnit stůl na postel…

Stále nemohl pochopit, proč kvůli tomu tak zuřila. Neměli sex od Nathanova narození před mnoha roky. Dědic byl narozen - nebylo potřeba dalšího sexuálního vztahu. Roky měl podezření, že šoustá s jinými muži, takže je v pořádku, když bude šukat, s kým chce - pokud to udrží v soukromí. Nikdy spolu o svých pletkách nemluvili, ale to bylo něco, co bylo lepší udržet tajným, i před druhem.

„Omluvte mě?" ozval se za ním hlas.

„Omluv mě, Kasandro," omluvil se a otočil se, aby uviděl velmi známý obličej.

Ten obličej byl známý celému světu. Fotka toho dítěte byla v novinách celé měsíce po Vy-víte-koho porážce v roce 1981 a mnohokrát od roku 1994 nebo tak. Při osobním setkání byl překvapivě malý - na fotkách v médiích vypadal vždy mnohem vyšší. Byl bledý a drobný. Měl velké množství nepoddajných vlasů, které zoufale potřebovaly vidět kadeřníka a brýle, které Richarda nutily uvažovat „proč je nepřeměnil?" Zelené oči za brýlemi musely být výsledkem nějakého kouzla nebo nového kosmetického výstřelku - oči jednoduše nemohou mít tak jasně nefritovou barvu.

„Pane Pottere," kývl Richard hlavou.

„Pane Westone," vrátil mu Harry Potter gesto. Ruku měl spojenou s drobnou dívčí. „Toto je má kamarádka, Ginevra Weasleyová."

„Ráda vás poznávám." Mladá Ginevra natáhla ruku, která byla políbena. Byla doopravdy krásná. Měla jasně rudé vlasy, které jí z hlavy vyrůstaly jako kudrnatá svatozář. Měla jemné hnědé oči a její bledá tvář byla poseta pihami. Nebyla to typická čistokrevná dívka, jejíž rodiče by se od útlého věku starali, aby ji chránili před sluníčkem a tudíž před pihami, ale Weasleyovi byli vždy jiní. Nikdy doopravdy neměl snahu setkat se s nimi. Samozřejmě to vždy s Tinou měli v úmyslu, po Vy-víte-koho smrti, ale vyvstaly záležitosti týkající se krále z Yakima a…

Poslal mi dopis, uvědomil si Richard. Byl si dobře vědomý toho, že mu Harry Potter před několika týdny napsal dopis, ale nikdy si nenašel čas, aby mu na něj odpověděl. Sakra, ani ho nečetl. Řekl Severusovi, aby si ho přečetl a odpověděl na něj… co Severus napsal?

„Musíte mě omluvit, že jsem na váš dopis neodpověděl dříve," pokusil se Richard omluvně zachránit si tvář. „Poslední dobou jsem byl pod velkým tlakem a neměl jsem čas dostat se k tomu, dokud…"

„To je v pořádku," přerušil ho Harry Potter. Evidentně se to dítě nikdy nenaučilo nepřerušovat, zvláště starší. Ale to nevadí - je zachráncem světa - jestli si přeje skákat do řeči, nikdo mu v tom nebude bránit. „Uvědomuji si, že je to obchodní záležitost, která by se tu neměla probírat. Ale jsem doopravdy zvědavý, jak si ten otrok vede?" Ležérně se opřel o zeď.

Jako bych to věděl. Prodal jsem ho. Dobře jsem se zbavil odpadu. Dobře, Severus nebyl odpad, ale byl chybou. Jenom přemýšlet o tom nedělalo Richardovi dobře. „Sám nevím. Nedávno byl prodán muži z Německa." Více informací neprozradil. Jeho pravidlem bylo udržovat identitu svých klientů v tajnosti, bez ohledu na to jak byli jeho klienty.

Oči Harryho Pottera se rozšířily a slečna Weasleyová se prudce nadechla. Zřejmě to nečekali. Aby pravdu řekl, měl Severuse prodat zpět do Bradavic, když měl šanci. Bradavice by za něj asi zaplatily víc než ten muž v Německu. Ale Richard nepřemýšlel - jenom věděl, že se toho otroka musí zbavit a to co nejrychleji a nejtišeji. Zvažoval, že by mu jednoduše nařídil, aby se utopil ve vaně, a pak by se zbavil těla, ale Severus byl dobrý mazlíček a tohle by si nezasloužil. Navíc, kde by se Richard zbavil těla? Co by se stalo, kdyby na něj narazili mudlové? Příliš mnoho kouzelníků se dostalo do Azkabanu, protože se zbavili těl nevhodným způsobem, takže na ně narazili mudlové uprostřed Times Square nebo v ulicích Tokia.

„Rozumím." Hlas Harryho Pottera byl jako led. Nikdy byste nečekali, že z jeho úst může vyjít takový ledový hlas. „Odkud z Německa? Jak jistě chápete, je to docela osobní záležitost a byl bych rád, kdybych se mohl podívat, jak se mu vede."

Richard zavrtěl hlavou. „Ani si teď nemůžu vybavit, jak se ten chlapík jmenoval. Německo je jediné, co si vybavuji. V každém případě… Nerozdávám jména svých klientů. Omlouvám se." Zaváhal. „Stává se z toho obchodní rozhovor. Omluvte mě. Občas jsem tak pohlcen svou prací, že se mi obchodní svět vkrádá do každodenní konverzace."

To bylo daleko od pravdy. Richard vůbec moc nepracoval. Na to měl zaměstnance. Ale to by byla obchodní diskuse. Jeho úkolem bylo udržovat lehkou konverzaci.

„Umírám hlady," řekla mladá slečna Weasleyová Harrymu Potterovi. „Jediné, co tu mají, jsou řeřichové sendviče, a ty jsou nakrájené na maličké trojúhelníčky a dokonce ani nemají kůrku. Pojďme se vrátit domů - cestou zpátky se můžeme rychle stavit do restaurace. Zvu tě."

Tohle bylo doopravdy neomalené, byla to jedna z nejnezdvořilejších věcí, které kdy Richard na večírku slyšel. Urazit jídlo a navrhnout, aby odešli? Přímo před jiným hostem? A nadnést, že by se mohli jít najíst do restaurace místo… odporné. Právě ztratil jakýkoli respekt, který pro Weasleyovic rodinu měl, ale který nikdy nemohl ukázat. Ne, v očích veřejnosti musí Westonovi a Weasleyovi zůstat blízkými přáteli.

Hm… Nathan je přibližně stejně starý jako Ginevra. Možná by se mohli začít zajímat o její manželský stav. Nathanovo zasnoubení s mladou slečnou Jessenovou zaniklo, když tragicky zemřela při té podivné nehodě… možná by bylo dobré přidat do rodokmenu Weasleyovi. To spojení by bylo přinejmenším vynikající.

„Dnes vypadáte překrásně, slečno Weasleyová." Richard kývl. „Prosím, řekněte vašim rodičům, že Tina a já posíláme pozdravy."

Mohla to být jenom jeho představivost, ale na chvíli si myslel, že viděl, jak přimhouřila oči. „Samozřejmě," odpověděla sladce. „Jsem si jista, že budou vaše pozdravy opětovat." Zatahala Harryho Pottera za ruku. „Pojď."

Harry Potter kývl. „Na viděnou, pane Westone."

„Na viděnou, pane Pottere." Otočil se a opřel se o zeď, o kterou se předtím opíral pan Potter. Hmm… Paní Ginevra Westonová. To není špatné. Ani by si nemusela měnit iniciály.


Blaženost může být zvláštní věc. Když většina lidí přemýšlí o blaženosti, představuje si sušenky, krásný jarní den a dobrou knihu. Jiní lidé přemýšlí o modré obloze, načechraných oblacích… ale blaženost mohou být jiné věci. Blaženost může být schovávání se v temném rohu. Blaženost může být úleva, že vaše zranění jsou pro tuto chvíli vyléčena. Blaženost může být vědomí, že i když bolí dýchat, nebude to tak dlouho. Že přestože žijete hodiny nebo roky v temném sklepení, nakonec zemřete. A vědomí, že, jestli budete mít štěstí, se vás v životě po smrti už nebude moci dotknout.

22.11.2012 17:07:42
yellow
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one