aneb Trahit sua quemque voluptas.

Harry si povzdechl. „Dobře, takže jdu na bystrozorský výcvik. To mi zabere tři roky."

„A kde budeš žít?" přitlačila Hermiona? „Na Grimmaldově náměstí? To by bylo příhodné, protože je to přímo v Londýně."

Měla pravdu. Ale na druhou stranu je tu přemisťování. A letax. Harry se může přestěhovat téměř kamkoli a přihlásit se do bystrozorského výcviku.

Zavrtěl hlavou. „Ne jestli tomu budu moci vyhnout. Myslím… Chci si ten dům nechat, chci. Jen… jenom tam nechci bydlet." Když se na něj přátelé zmateně podívali, rozvedl to: „Nikdy jsem ho nepřestal považovat za Siriusův dům. Místo pro setkání Řádu. Připomíná mi to temné časy a… a…" těžce polkl. „A Siriuse, víte?" Uhnul pohledem, aby se mohl uklidnit. Siriusova smrt ho poslední dobou strašila víc než kdy jindy. Začínalo mu docházet, co ve svém kmotrovi, otcově nejlepším příteli, získal… a o co jeho smrtí přišel.

„Harry." Hermiona ho chytila za ruku a s obavami se na něj dívala. „Sirius tě miloval. Musíš se soustředit na ty dobré časy. Ne na ty…"

Harry zavrtěl hlavou. „To nejde na Grimmauldově náměstí. Já… Prostě nemůžu. Můžu ve škole a kdekoli jinde, jenom ne… jenom ne na Grimmauldově náměstí. Pořád to…" odmlčel se. Chtěl říct, že ‚ho tam pořád cítí', ale už to tak nebylo. I když Siriusova ložnice pořád zapáchala vlhkým psem. Harry to tak miloval, že na tu místnost dokonce použil vůni zachovávající kouzlo. Stovky let bude vonět jako Sirius. Harry si myslel, že by to Sirius považoval za docela dojemné, jestli ne zábavné.

„Jsme tu pro tebe, kámo. To si pamatuj," prohlásil Ron vážně ve vzácné chvíli bratrské lásky, zatímco zvedal svůj máslový ležák, aby se napil.

Harry jenom kývl. Sirius zemřel před lety, ale pořád to bolelo stejně. Nemohl si pomoci, ale byl rád, že Remus zemřel - byli se Siriusem nejlepší přátelé. Jestli to bylo vůbec možné, muselo to Remuse bolet mnohem víc, než Harryho.

„Takže si najmeš byt? V Londýně?" zeptala se Hermiona nepříjemně, vracejíc se k tématu.

„Jo! Mohli bychom si ho pronajmout společně!" nadchl se Ron. „Mohli bychom si zařídit byt v Londýně, přímo v centru všeho! Mohli…"

Harry se kousl do rtu. „Zní to dobře, Rone, ale nevím, jestli chci bydlet v centru Londýna." Když se na něj přátelé zvědavě podívali, trhl rameny. „Všichni budou doslova tlouct na moje dveře. Letaxové hovory a sovy nikdy neskončí. Bude to jako nějaká zatracená památka - ‚pojďte se podívat, kde bydlí Harry Potter'."

Hermiona se zachmuřila. „A nemyslíš, že to bude všude stejné?" Nebo…"

„Jen jsem řekl, že ne v centru Londýna. Neřekl jsem, že to nemůže být ve Skotsku, nebo ve Walesu, nebo…" hlas se mu vytratil. „Každý den bychom se mohli přemisťovat do práce a já bych se postaral o mezikontinentální poplatky za letax. Stálo by to za to dostat se pryč."

Ronův výraz povadl. „Ach. Takže chceš žít jako na venkově?"

Mladík s havraními vlasy kývl. „Jo. Ty ne?"

Ron zavrtěl hlavou. „Ne. Toho jsem měl dost, když jsem žil v Doupěti. Chci si na chvíli vyzkoušet bydlení ve městě." Zazubil se na Hermionu. „A ty jestli půjdeš na tu kouzelnickou univerzitu, budeš chodit do školy v Londýně. To znamená…"

„Ani o tom nepřemýšlej, Ronalde," řekla mu Hermiona varovně, hlasem nižším než kdy předtím. „Řekla jsem ti ‚ne'. Nebudu s tebou bydlet. Ne dokud nebudeme svoji a ani o den dřív."

„Nebo o noc dřív," zamumlal Harry za svou sklenicí máslového ležáku, což mu vysloužilo od Hermiony pohlavek, který celou trojici rozesmál.

Takhle to má být, pomyslel si Harry, zatímco se se svými nejlepšími přáteli smál. Nevinní a šťastní… I když se nesmějeme nevinným věcem.

Bylo to jako ve třetím ročníku, kdy se Harry vplížil do Prasinek pod svým neviditelným pláštěm. V té době se bavili. Doopravdy. Bylo to to, kolem čeho se točil jejich svět. Bavit se, pokusit se dostat dobré známky a dobrodružství. Žal a nebezpečí, se kterými se budou muset brzy potýkat, v té době nevypadaly reálně. Ale teď je vše za nimi, takže se můžou bavit.

„Víš, mohl by to být dobrý nápad," řekl Ron s jasně rudým obličejem, jak se snažil nesmát. „Harry by se taky mohl nastěhovat a…"

„Přestaň!" zalapala po dechu Hermiona, naklánějíc se nad stolem, jak se pokoušela ovládnout. „Nemůžu. Dýchat. Bolí. Mě. Břicho."

„Možná…"

„Přestaň!" smál se Harry, který se zvedl ze židle, obalil ruce kolem Hermiony a přetáhl ji, aby si sedla vedle něj. „Nech ji uklidnit se, ať ji nezabiješ. Z toho co vím, ji pod stolem lechtáš."

Hermiona se znovu rozesmála a uvolněně si opřela hlavu o Harryho rameno. „Myslím, že jsem měla trochu moc máslového ležáku," zachichotala se.

„Máslovým ležákem se nemůžeš opít," upozornil ji Harry.

„Jo, ale nikdy nevíš, co tam Ron mohl přimíchat," vrátila mu to Hermiona s jiskřícíma očima.

„Já?" zalapal Ron po dechu. „Hermiono, nemůžu uvěřit, že bys mě obvinila z…"

„Poslední famfrpálový zápas. Nebelvír proti Zmijozelu. Vyhráli jsme. Řízl jsi…" Harry byl přerušený Hermionou.

„Ššš! Jestli to McGonagallová zjistí, vyloučí ho!" zasyčela Hermiona a horečnatě se rozhlížela. Naštěstí to vypadalo, že to nikdo důležitý neslyšel. „Víme to jenom my tři. A Ginny. A Lenka. A…"

„…a asi tak celý Nebelvír," podotknul Harry.

Ron pokrčil rameny. „Nemůže mě vyloučit. Jsem nejlepší kámoš Harryho Pottera."

To byla pravda. Jistě, skotská ředitelka si moc nedělala z toho, co si myslí ostatní lidé, ale školská rada ano. A ta by nenechala nejlepšího přítele Harryho Pottera ze školy odejít, ani kdyby chtěl.

Začínali objevovat, co pro ně znamená být hrdiny. Být Harrym Potterem, Ronem Weasleym, Hermionou Grangerovou. Být zlatým triem. Být Harrym Potterem a spol. Bylo to doopravdy něco, když se k nim chovali jako k celebritám. Když ta pozornost poprvé vypukla, Ron se v tom vyžíval, zatímco Hermiona s Harrym jenom sklonili hlavy. Ale dokonce i Rona už všechna ta pozornost začínala unavovat a chtěl, aby se všechno vrátilo k normálu. Nebo ‚k normálu'. Pro ně věci ‚normální' nebyly již hodně dlouho.

„Hej?" zeptal se Harry a nepřítomně přejížděl po skvrně na stole, kde byl příliš dlouho nechán pohár a zanechal skvrnu od vody. „Myslíte…" Jak to říct? Věděl, že Ron a Hermiona se jednou vezmou. A všichni ostatní, které znal, budou šťastní… ale co on? Stráví zbytek života o samotě, vyhýbaje se reportérům a fanouškům a všem gratulantům na každém rohu?

„Myslíme co?" zeptala se Hermiona a dívala se na Harryho, který teď seděl po její levici.

Harry zrudl. „Budu znít jako úplnej náfuka, ale…"

„…tak zníš normálně," poškádlil ho Ron.

„Dík," poděkoval mu Harry sarkasticky. „Chtěl jsem se zeptat… kde si myslíte, že budu řekněme za dvacet let?" Za dvacet let. Za dvacet let mu bude třicet osm. Ve třiceti osmi snad bude mít ženu a spoustu dětí. Budou žít v pěkném venkovském domě s velkou zahradou a laťkovým plotem. Budou mít kočku, ale ne psa (setkal se jen s velmi málo psy, kteří by ho měli rádi). Budou nejšťastnějšími lidmi na světě… až na to, že to zní až moc jako pohádka, než aby to byla pravda.

Hermiona vypadala zamyšleně. „No, ve třiceti osmi… hmmm." Chvíli mlčela. „Nikdy jsem o tom doopravdy nepřemýšlela."

Ron protočil oči. „Všichni víme, že jsi mizerná v jasnovidectví, Hermiono. Nepotřebujeme ukázku." Podíval se na Harryho a pokrčil rameny. „Pravděpodobně budeš ženatej, s jedním nebo dvěma spratky. Nebo sedmnácti. Pravděpodobně budeš mít tolik dětí, že nebudeš vědět, co s nima. Jako ta mudlovská dětská říkačka o staré paní, co žije v polštáři."

„Botě," opravila ho Hermiona.

„To je jedno."

Ta odpověď mu nestačila. To si dokázal vyvodit sám. „Ale myslíte, že budu šťastný?" zeptal se.

Hermionin obličej zalily obavy. „Ty teď nejsi šťastný, Harry?"

Harry pokrčil rameny. Je? Nevěděl. Nebyl v depresi. „To mě nemůžete ujistit, nebo tak něco?"

Hermiona vypadala soucitně. „Nebudu ti lhát, Harry, ale s tvým štěstím… Kdo ví? Musíš se prostě připoutat a jet."

„Cože?" zeptal se Ron.

"Mudlovské rčení," řekl Harry monotónním hlasem a zíral na zeď. „Znamená to ‚pevně se držet'."

„Aha. ‚Pevně chytit koště,'" řekl Ron zasvěceně.

„To by mohlo být vykládáno mnoha způsoby," ušklíbl se Harry, i přes to, že byl střízlivý.

Když se chlapci začali chichotat, Hermiona jim střelila pohlavek. „Řekněte mi, proč vůbec ztrácím čas s vámi dvěma?"

Neříkej‚ protože jsme jediní přátelé, které máš', prosil Harry v duchu Rona, který naštěstí tu zprávu dostal a nic neřekl.

„Takže si myslíte, že potkám ‚tu pravou' a usadím se. Strávím zbytek svého života v polo-šťastném stavu?" To znělo… ne slibně, ale ne špatně.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Možná tu nebude ‚ta správná', Harry. To je jenom romantická představa, že…"

„Hej," vmísil se Ron. „O čem to mluvíš? Snažíš se říct, že nic takového jako spřízněné duše neexistuje?" Vypadal, jako by mu někdo právě řekl, že Kudlejští kanonýři právě ztratili sezónu - zničeně.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Jen nerada říkám ‚ta správná'. Co třeba moji rodiče? Nebyli si souzeni? Promarnili posledních dvacet let svého života, protože si nevzali toho ‚správného'?"

Hermiona měla pravdu. Její rodiče, poté, co se vrátili z Austrálie a zbavili se paměťového kouzlo, brzy požádali o rozvod. Nevycházeli spolu již nějakou dobu, ale stres z toho, co prožili, a zjištění, že ztratili rok svého života, se na tom podepsaly. Hermiona si to dlouho vyčítala.

„A co lidé, jejichž partneři zemřou? Nebyli to ti ‚správní'? Jestli byli, a jejich partner se opět ožení, znamená to, že on nebo ona dělají chybu?" Občas byla Hermiona pro své vlastní dobro příliš praktická.

„No, to znamená ‚ti dva správní'," řekl Ron jednoduše. „A protože se kouzelníci a čarodějky nerozvádějí…"

„Ne?" zasáhl Harry. „Myslím, nerozvádějí?"

„No, rozvádějí, ale je to hodně vzácný," řekl Ron a z obličeje mu vyzařovala hrdost. Ten výraz mu svítil v obličeji, kdykoli věděl něco, co Harry a Hermiona ne. „Je na to pohlíženo skrze prsty. Je to nevhodné, dokonce skandální. Když se to stane, je to novina. Je to velká událost. A ti, kteří se rozvádějí, jsou obvykle mudlorození, kteří s tou možností vyrůstali. Většina prostě souhlasí mít bokem nějakou aférku a stále vztah udržovat."

„To je nechutné," řekla Hermiona s nosem nahoru.

Ron pokrčil rameny. „Dělají to dokonce i kouzelníci smíšeného původu. Není to jenom zvyk čistokrevných - ‚my jsme lepší než všichni ostatní'. Naše rodina není v očích kouzelnického světa nic speciálního, ale kdyby se jedno z nás dětí rozvedlo, mamka by nám ukousla hlavu. U kouzelníků je to prostě zvykem, že to není možnost."

No, tak tohle je úplně na hovno. Takže teď, pokud Harry skončí tím, že udělá s manželstvím chybu, bude s ní nadosmrti. Ne, že by se to nepokoušel vydržet a získat z toho to nejlepší, ale i tak to bylo depresivní zjištění.

Najednou ho napadlo, že toho má hodně na přemýšlení. Život, který si musí načrtnout a naplánovat. Jenom ztrácí čas, den za dnem. Musí něco udělat!

Zvedl se a na stůl položil peníze za svůj máslový ležák. „Vrátím se zpátky do hradu dřív. Vy si to užijte, jo?" Vezme si od domácích skřítků kávový dort a dýňový džus, půjde do své skrýše pod schody a bude plánovat. Bude sám a bez vyrušování. Možná by mohl zkusit jedno z těch hudebních kouzel, takže by mohl plánovat na Musaka.

„Sám? Nejsi nemocný, Harry?" Hermiona se natáhl a ozkoušela jeho zjizvené čelo, jestli nemá horečku.

Harry se jejím obavám slabě usmál. „Ne, jenom se necítím moc dobře, to je všechno."

13.12.2012 11:32:42
yellow
2
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one