aneb Trahit sua quemque voluptas.

Jaký je vlastně tvůj plán? ptal se sám sebe, zatímco stoupal po dlouhém schodišti. Díky životu v Bradavicích byl zvyklý na hodně schodů. No, koupíš ho… nějak, a … a dokud neodejdeš ze školy, tak může žít ve svém sklepení. A pak… půjdeš na Grimmauldovo náměstí. Pokud ho stále nebudou zbavovat černé magie. Pak… eh… začneš bystrozorský výcvik a Snape se může vrátit k učení obrany nebo lektvarů… jestli bude chtít…

Harry si přísahal, že nikdy nebude Snapeovi přikazovat nebo ho trestat. Ani se nebude pokoušet spřátelit se s ním. Nechá ho být tak nepříjemným a jízlivým, jak bude chtít. Jistě, mohlo by být jednodušší přikázat mu, aby „sklapl", ale to by zničilo to, o co se Harry snaží.

O co přesně se snažíš? No… vynahradit mu to. Harry věděl, že důvod, proč Snape špehoval pro jejich stranu a téměř za Harryho několikrát položil život, byl ten, že miloval Lily, a že měl vůči Jamesovi životní dluh… ale udělat toho hodně. Kdyby situace nebyla tak zlá, Harry by neměl takové nutkání pomoci mu…

A ta zpráva. Bylo to jasné jako facka „Pomozte, prosím. Omlouvám se." A bylo to zcela zřejmě od Snapea. Bylo to Snapeovo písmo, a proč by Weston potřeboval pomoc? Za co by se měl omlouvat?

A špatné užívání velkých písmen bylo jednou z věcí, která Snapea doopravdy štvala. To Harry věděl jistě. Vždyť kolik esejů mu Snape vrátil oznámkovaných „T" a s poznámkou na okraji. ‚Začínám si myslet, že ty bulvární plátky mají pravdu, a že rodina Potterů má v sobě doopravdy trolí krev. Jak může být do vaší hlavy vtěsnaná složitá teorie lektvarů, když se nezmůžete na nic lepšího než na chabé famfrpálové analogie? Nejste ani schopen správně napsat velká písmena u vlastních jmen. Měl byste být rád, že jste se na tuto školu vůbec dostal.'.

Takže ano, Snape měl v úmyslu nenapsat „Pottere" s velkým „P", ale s velkým „O", a tak dále. Což znamenalo, že Snape je zoufalý. Snape a prosit? Ano, Snape je zoufalý.

Harry se zastavil před světle korálovými dveřmi a pokusil se utřídit si myšlenky. Co by měl říct? „Byl jsem zrovna nedaleko…" Westonovi vědí, že chce Snapea koupit. Musí, když jim poslal ten dopis. Jistě… nenáviděl, když musel použít svou slávu, aby bylo po jeho, ale jestli na to přijde, tak…

„Zaklepáš nebo tu budeš jen tak stát?" zasýpal rozechvělý hlas.

Harry se na vrcholku schodiště prudce otočil. „Kdo to řekl?"

„Já, ty malý hlupáčku. Kdo si myslíš, že to byl? Sám Merlin? Ha!" Klepadlo bylo zlaté a… smálo se. Když se Harry předklonil, aby si ho lépe prohlédl, skutečně mělo malé oční bulvy, dva důlky jako nos a malá ústa. A mluvilo.

„Ty… ty umíš mluvit!" vydechl Harry. Za sedm let, co ví, že je kouzelník, si na tohle pořád nedokázal zvyknout.  Uvažoval, s jakými věcmi se jako batole setkal. Měl divný pocit, že si ve skutečnosti nepamatuje mluvící klepadla, dětská košťátka a další věci.

„Samozřejmě, že umím mluvit! Ty ne?" pošklebovalo se mu klepadlo.

J-je tohle byt Westonů?" zeptal se Harry nesměle.

„To záleží na tom, kdo se ptá."

„Harry Potter."

Ten Harry Potter? Spasitel světa? Chlapec, který přežil?"

Harry si povzdechl. „Spasitel světa" byl titul, který nenáviděl. Bylo to docela přehnané. A chlapec, který přežil? Neodrostl tomu pojmenování více než před rokem? Už je dospělý, pro Krista! Ale kývl.

„No, proč jsi to neřekl hned? Zaklepej na mne!" pobídlo ho klepadlo radostně.

Harry krátce kývl, zvedl ruku a chytil držadlo klepadla.

„Hehe, to lechtá, to lechtá!" hihňalo se klepadlo.

Teenager s havraními vlasy se zhluboka nadechl a zaklepal na dveře. Pevně. Několikrát. Pak klepadlo pustil a neohrabaně si otřel ruce.

K Westonům si jen pro jistotu vzal společenský hábit. Oni pravděpodobně nosili hábity, které by si dokonce ani Harry, se všemi penězi po svých rodičích a Siriusovi, nemohl dovolit. A nevadilo mu to. Samozřejmě měl pod společenským hábitem pro štěstí jeden z weasleyovských svetrů. Ten, který dostal v pátém ročníku, námořnicky modrý se zlatým ‚H'. Stále mu byl, i když už mu bylo osmnáct. Hermiona ho ujistila, že na něj paní Weasleyová pravděpodobně použila kouzlo, aby rostl s ním, ale když ji požádal, aby mu to dokázala, ztichla. Věděl, že od pátého ročníku moc nevyrostl. Stále byl hubený a ne vyšší než pět stop a pět palců. Věděl to kvůli tomu humbuku, který letos dělal Ron kvůli famfrpálu. Jak by jejich chytač měl být doopravdy malý… takže Harry je samozřejmě perfektní! Harry si nemyslel, že to bylo myšleno tak, aby se kvůli tomu cílit nejistě, ale cítil se tak.

Byl zabraný do srovnávání své výšky s ostatními chlapci - a dívkami - v sedmém ročníku (jo, i v porovnání s dívkami byl docela skrček), když se dveře otevřely.

„Dobrý den," pozdravila ho opatrně stará žena.

Měla tmavě šedé vlasy, které měla zakroucené kolem temene. Její tmavé oči ho kriticky pozorovaly. Měla velmi vrásčitý obličej… byla o něco menší než Harry, ale určitě těžší. Její oči vypadaly unaveně.

„Dobrý den," pozdravil Harry neohrabaně. „Jsou tu pan nebo paní Westonovi?"

„Nejsou tu, ne," řekla krátce. „Chcete jim zanechat zprávu, nebo jste přítel jejich syna?"

Harry se kousl do rtu. Tak nějak sázel na to, že mu otevřou pán nebo paní Westonovi nebo Snape. „Ehm, je to důležité." Ze zvyku si začal nervózně pohrávat s ofinou. „Je to…"

Ženiny oči se rozšířily. „Pane Potter?"

Spustil ruku z čela. „Ano?"

V obličeji se jí rozlil úsměv. „Ach, pane Pottere! Proč jste neřekl, že jste to vy, dítě? Pojďte dál, pojďte dál!" postrkovala ho dovnitř, jako by byl téměř očekáván.

Byl uvnitř něčeho, co vypadalo jako přijímací salón. Tapety byly bílé se světle růžovými kvítky, obložení bylo provedeno v ladící světlé růžové a podlahu pokrýval čistě bílý, načechraný koberec. Všechno čalounění ladilo. Na levé straně pokoje Harry viděl ústí chodby, a na pravé jídelnu. Před ním to vypadalo více jako domov… pravděpodobně to byla spíše obývací část, než část pro hosty (roky neskonalé nudy a prohlížení časopisů tety Petúnie mu podle všeho přece jen k něčemu bylo).

„Prosím, posaďte se," pokynula šedovlasá žena ke křeslu, do kterého se Harry nemotorně usadil. Bylo trochu nízké, dokonce i pro něj, a měl pocit, jako by měl nohy podivně zkroucené. „Mohu vám přinést něco k pití?"

„Ehm, ne, děkuji."

„Dobře, dítě. Pán není doma, ale paní ano. Půjdu se podívat, jestli je…"

Pán? Paní? Ta žena je otrokyně. „Počkejte, počkejte chvilku," zaprotestoval Harry.

Otočila se na něj a s očekáváním na něj pohlédla. „Ano?"

„Jste otrokyně," řekl Harry a cítil, jak se mu zapaluje obličej. Nevěděl proč.

Kývla: „Ano."

Harry se v křesle trochu ošil. „Znáte Severuse Snapea?"

Žena se prudce nadechla. „V tomto domě o něm nemluvíme."

Harry svraštil čelo. Způsob, jakým o něm mluvila, vypadal, jako by Snape byl někdo jako Voldemort, jako by se nikdo neodvážil vyslovit jeho jméno. Ale Snape je jen… Snape, nebo ne? Proč o něm nemůžou mluvit? „Proč ne?"

Obezřetně se rozhlédla. „Paní mě zabije, jestli…"

„Radši byste mi měla vysvětlit proč, protože on je důvod, proč tu jsem," upozornil ji Harry a snažil se co nejlépe taktizovat. Je přece částečně Zmijozel… Koneckonců ho do té koleje chtěl umístit Moudrý klobouk, takže musí mít určitou míru vychytralosti. „Proč o něm nemůžeme mluvit? Přísahám, že to nikomu nepovím."

Žena si povzdechla, znovu se rychle rozhlédla a tiše spustila: „To dítě se ocitlo uprostřed nedorozumění. Nebyla to jeho chyba, to vám říkám, ale…"

Co to sakra je? Harry rychle zatřásl hlavou, snaže se to pochopit. „Počkejte, cože?"

„Doopravdy bych o tom neměl mluvit," řekla. „Bylo mi zakázáno…"

„Ale ke každému pravidlu jsou výjimky," odpověděl Harry rychle, než mohla změnit názor. Koneckonců jsou. Třeba například u pravidla „neopouštějte svou společenskou místnost po večerce". Mnohokrát, když Harry opustil společenskou místnost, tak to doopravdy stálo za to, i když mu byly strženy body. „Jistě by vaši majitelé byli radši, kdybyste mi tu situaci vysvětlila vy, než kdyby to museli dělat sami."

Vypadalo to, že to funguje. Ještě víc ztišila hlas. „Paní zjistila, že ho pán nevhodně využívá. Když paní odešla, pán Severusovi dělal… nevhodné věci, věci, do kterých se ženatý muž obvykle nesmí pouštět."

Harryho oči téměř opustily jeho lebku a cítil, jak mu krkem stoupá žluč. Snape? Snape? Snape byl… Snape? „Proč Snape?" zeptal se nakonec, když se mu podařilo polknout nechutnou pachuť ze svých úst.

Žena pokrčila rameny. „Nebudu předstírat, že dokážu číst pánovu mysl, ale jsem si jistá, že má úchylku na bondáž, která může být praktikována jenom na někom, kdo je přinucen podrobit se. Paní by se jistě nikdy nesnížila k takové…" snížila hlas ještě víc. „A jsem si jistá, že pánovy chutě jdou trochu jiným směrem, abych tak řekla."

„Je gay?" zeptal se a jeho mysl se zoufale snažila získat detaily. Jestli je Weston gay, tak proč je ženatý s ženou? Mohou se gayové v kouzelnickém světě ženit? A jestli ne, tak proč by se Weston vůbec ženil?

Jenom pokrčila rameny. „Jak jsem řekla, nedokážu číst jeho mysl, ale myslím, že nedává přednost typickému sexu," odmlčela se. „Manželství mezi pánem a paní bylo domluvené, když byli malé děti."

„Ach," řekl Harry. Věděl, že v dřívějších dobách měli mudlové domluvená manželství, ale nikdy by si nemyslel, že kouzelníci je stále praktikují. Tak proto Draco Malfoy trávil tolik času s Pansy Parkinsonovou? To by vysvětlovalo, proč se choval, jako by byl aspoň trochu přitahován k jejímu psímu obličeji.

„Vskutku ach," řekla žena a uhladila si zástěru, kterou měla přes oděv. Zástěra byla potřísněná něčím, co vypadalo jako rajčatová šťáva. „Někdo kolem nového roku přistihla paní pána, Severuse a dalšího muže. Pak jim zakázala kontaktovat ji. Pán a paní spolu již nyní mluví - píší si dopisy, setkávají se na veřejnosti, ale paní jasně řekla, že jestli se chce pán vrátit domů, musí se Severuse zbavit." Zavrtěla hlavou. „Taková škoda. Severus byl takové milé dítě."

Snape? Milé? Dítě? Snape byl přesný opak milého. Byl… „Počkat. Zbavit se? Co myslíte tím ‚zbavit se'?" Měl hrozivou představu, jak mu stínají hlavu, nebo něco podobného. Co by paní Westonové mohlo zabránit, aby ho zabila? Přesně to dělali Blackové, když měli dost svých domácích skřítků.

Pokrčila rameny. „Předpokládám, že chce, aby byl prodán."

„Ach," řekl Harry slabě. Přinejmenším neuvidí Snapeovu hlavu připevněnou na nějakém místě. „Dobře… je tady? Myslím Snapea."

„Dítě, nebyl tu od Nového roku. Jde všude za pánem," zavrtěla hlavou. „Paní mi tohle všechno řekla za nejpřísnější důvěry, to si pamatujte. Jestli uslyším, že jste s těmito zprávami běžel do Věštce, přísahám při…"

„Nenávidím Věštec. A noviny všech druhů," přerušil ji Harry. „Takže… Snape. Je pořád s panem Westonem?"

„To jsem slyšela naposledy, ale nevsadila bych si na to. Viděl jste před týdnem Věštce?" Na Harryho zavrtění hlavou pokračovala. „Pán zveřejnil o Severusovi inzerát. Velmi krátký, malý, ale k věci. Pochybuji, že s ním stále je, protože většina otroků se prodává velmi rychle. Je to zázrak, že se ten inzerát vůbec dostal do tisku. Obvykle je to tak, že někdo z novin toho otroka koupí, než se ten inzerát vůbec dostane na veřejnost."

Harry kývl. Nečekal, že jeho hlas bude znít tak… chraplavě. „Kdo si myslíte, že ho koupil?"

„Nemám tušení. Myslím, že je to něco, co byste se mohl dozvědět od pána nebo od ministerstva kouzel. Radši od toho druhého, když máme zakázáno to nebohé dítě v tomto domě zmiňovat."

Harry měl pocit, že navzdory pochmurným okolnostem, se rozesměje. „Snape? Dítě?"

Žena se vytáhla, takže byla mnohem vyšší než ve skutečnosti. „Je mi sto devadesát let, mladý muži. Všichni jste pro mě dětmi." Výraz jí změkl. „A on tak doopravdy občas vypadal. Tak zranitelný, tak vystrašený… a přesto se tak moc snažil nedat to na sobě znát. Doopravdy velmi politováníhodné. Nikdy mě nenechal, abych se k němu přiblížila. Nevím, čeho se ode tak bál, ale…" zavrtěla smutně hlavou. „Jenom doufám, že ať už ho pán prodal komukoli, tak mu neublíží."

„Nebojte se, protože jestli ho ještě nikdo nekoupil, udělám to já," ujistil ji Harry odhodlaně. „Děkuji za vaši pomoc…"

„Carita," napověděla mu. „A jestli to pomůže Severusovi, tak to za to stojí." Něco jí prokmitlo v očích tak rychle, že to Harry neměl šanci rozpoznat. „Ale prosím neříkejte paní, že jsem vám poskytla tyto informace. Jestli na to přijde, zabije mě."

Harry kývl. „Nebojte se. Vaše tajemství jsou u mě v bezpečí. Máte nějakou představu, jak bych mohl kontaktovat vašeho pána?" Bylo to zvláštní říkat „pána".

„Dnes večer se zúčastní zásnubního večírku Hansona Jolina a Kelly Malfoyové," nadhodila Carita. „Jestli si dokážete sehnat pozvánku…"

„Budu tam," řekl Harry. Malfoyová… pravděpodobně Luciusova příbuzná. Ale na tom nezáleží. „Je chlapcem-který-přežil-zatraceně - pustí ho na ten večírek, jen aby to dobře vypadalo. „Carito… Velmi si toho vážím. Je něco, co bych mohl udělat…"

„Neubližujte mu." Carita přimhouřila oči. „Jediné, co Severus potřebuje je trochu popostrčit a padne do hlubin. Jestli…"

„Dám vám vědět, jak to dopadlo," slíbil Harry. „A v mé péči se mu nic nestane. To vám slibuji."


„Hej! Malfoyi!" doběhl Harry Draca, který sám procházel chodbou ve sklepení. Goyle už do Bradavic nechodil, a Draco, který nahrazoval rok, který ztratil, přišel o své pochopy.

„Co je, Pottere?" ozval se Draco jízlivě, aniž by se otočil. Ale trochu zpomalil a tělo mu ztuhlo, jako by čekal, že Harry začne bez příčiny vrhat kletby. Což by nikdy neudělal… bez příčiny.

„Máš tetičku jménem Kelly? Nebo možná sestřenici nebo někoho takového?" stoupl si před něj Harry a začal pozpátku couvat, aby s blonďatým chlapcem mohl mluvit z očí do očí.

„Proč si myslíš, že bych ti to řekl, Pottere?" Draco vypadal, že je znechucený jen tím, že s ním musí vůbec mluvit. Od konce války na sebe Draco moc neupozorňoval, asi se jen snažil bez povšimnutí udělat OVCE. Pravděpodobně měl stále znamení zla a jako Zmijozel se chtěl vyhnout problémům.

„Protože jsem v novinách viděl zprávu o jejím zasnoubení," nabídl mu Harry. Ve skutečnosti nic takového neviděl, ale to by nebyli Malfoyovi, aby neměli oznámení v novinách.

Dracovo držení těla se trochu uvolnilo. „Jo. Je to dcera otcova bratra. Proč tě to zajímá?" zeptal se podezíravě.

Na to Harry neměl žádnou výmluvu. Aby byl upřímný, ve skutečnosti neměl čas o nějaké přemýšlet. Přemístil se přímo zpřed domu, kde Westonovi bydleli, k bradavické bráně, vřítil se dovnitř a počínaje sklepením se dal do pátrání po Dracovi. Nebyla to ještě ani hodiny, co mluvil s Caritou.

„Je to osobní," řekl. „Není v tom žádná ďábelská pletka proti tvé rodině nebo komukoli jinému. Přísahám. Jenom potřebuji vědět, kde se ten zásnubní večírek bude konat."

Draco se zarazil. „Seš padlej na hlavu, Pottere? Proč si myslíš, že bych…"

Harry k němu udělal krok, dívaje se na něj zpoza přimhouřených očí. „Jestli mi to neřekneš, přísahám, že se postarám o článek na titulní stránce Věštce o tom, jak si zasloužíš, abys byl vzat do otroctví, o tom, že jsi nebyl pod kletbou Imperius." Když už i tak bledý chlapec přišel o poslední zbytky barvy, zalilo ho uspokojení. „Tvůj otec má moc, ale já jí mám víc. Kdybych chtěl, mohl bych pohnout světem." Odmlčel se, nechávaje vyniknout pravdivost svých slov. „Takže kde to je, Malfoyi? A pamatuj si, že jestli někomu řekneš, že mířím na její zásnubní party, vím, kde hledat nejlepší reportéry."

„Do pekel s tebou, Pottere." Draco se opřel o kamennou zeď, jako by najednou pocítil slabost. „Neudělal jsi…"

„Odpověz," řekl Harry ploše. „Mám rozvrh, podle kterého jedu." Ve skutečnosti měl spoustu času. Ještě nebyla ani doba oběda. Ale po něm má mít famfrpálový trénink a potřebuje, aby mu slehlo. „A přijdu pozdě na formule, takže bys měl radši…"

„U nás," řekl Draco. „Myslím. Nejsem pozvaný - jsem ve škole, víš? Tohle není zrovna typ školy, kde by tě po vyučování nechali dělat, co si umaneš. Rádi tě kontrolují, přikazují ti a…"

„Díky, Draco," řekl Harry se sladkým úsměvem, schválně používaje Dracovo křestní jméno. „Uvidíme se později."

Nenáviděl, že musel takhle zneužívat své slávy, jak to dnes dělal celý den, ale fungovalo to. Stále nenáviděl, že se proslavil bez vlastní zásluhy - protože nakonec to vypadalo, že jediné co udělal, bylo pár hloupých chyb a na poslední chvíli si zachránil zadek. Ale nemohl popírat, že svět se mu klaněl k zemi při sebemenším požadavku. Nikdy by svou slávu nevyužil kvůli blbostem jako získání místa v plné restauraci nebo pokoje v plném hotelu, ale tohle bylo velmi důležité

A docela ironické, že využívá toho, co na něm Snape nejvíce nenáviděl, aby ho dostal z pekla.

17.10.2012 21:24:51
yellow
2
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
VAROVÁNÍ: Povídky na této stránce obsahují sexuální scény nepřístupné osobám mladším 18 let. V případě, že vám je méně než 18 let, opusťte prosím tyto stránky. Stejně učiňte, vadí-li vám párování muž/muž.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one